Když jsem byla bezdětná, moje emoce týkající se křičení na děti tak nějak pospávaly, přijde mi s odstupem času. U filmu jsem ronila slzy při jakémkoliv náznaku týrání zvířat a když někdo dal odmlouvajícímu dítěti na zadek, nijak do hloubky jsem o tom nepřemýšlela.
Potom jsem (pravda, dost pozdě) porodila a dětský pláč se začal zarývat do mých uší ze všech stran. Najednou jsem viděla všechny ty plačící děti v obchodech, u přechodu pro chodce nebo na úřadě, které dostaly svůj verbální nebo klasický nářez za (v mých očích) úplnou blbost.
Každý z nás má svůj styl výchovy a pokud dětem vyloženě neubližuje, nepřísluší nám soudit. Jedna otázka je, kde je ta hranice. Druhá otázka mi v dnešní době přijde mnohem důležitější a palčivější.
Co je tím opravdovým spouštěčem křiku rodičů?
Vážně tolik děti zlobí? Anebo je to celé jinak?
Byly v parku. Maminka a dvě holčičky. Odhadem staré tak dva a čtyři roky. Maminka unaveně tlačila sportovní kočárek. Občas zívala. Dole v odkládacím koši byly formičky na bábovky, lopatky, plyšáci a další nezbytnosti, které zřejmě chtěly holky ven. Přes rukojeť byla zavěšená odrážecí růžová motorka a v kočárku místo mladší z holčiček byla složená malá koloběžka.
Starší z holčiček skákala po jedné noze asi 100 metrů před maminkou, mladší běhala po trávě a pozorovala veverku. Na první pohled idylická scéna.
Já šla s tříletým synkem za nimi a zrovna jsem odpovídala na důležitou otázku. ,,Proč v parku nejsou značky, maminko?“ ptal se a jeho zelené oči se přimhouřily před ostrým jarním sluníčkem. Začala jsem odpovídat, ale moje slova přehlušil náhlý křik.
A potom jsem sledovala ten překotný vývoj událostí před námi. Starší z dcer se rozhodla, že vyleze na obrubník u chodníku. Maminka na ni houkla, ať to nezkouší a jde dál. Holčička neposlechla, zakopla, spadla a zůstala sedět na zemi. Než se stačila zvednout, už se k ní řítila křičící maminka.
Za těch pár sekund, než k dcerce doběhla jsem se dozvěděla, že bude zase pěkně špinavá, jestli si roztrhla ty legíny tak uvidí a vše dovršila výhružným oznámením, že to řekne tatínkovi. Veverka na pozadí řevu samozřejmě utekla a záhy se přidala s brekem i mladší holčička. Načež maminka zvolala, že se z holek zblázní, posadila ji řvoucí do kočárku, starší strčila do ruky koloběžku a zavelela k odchodu. Do toho hartusila, že jí zkazily celé dopoledne.
V první chvíli člověk zakroutí očima a řekne si, že to byl zbytečný cirkus pro nic. Možná některá z maminek, únavou sotva chodící by si řekla, že je to všude stejné a tím by to končilo.
Ušla jsem se synem dalších pár desítek metrů. Maminka postrkovala kočárek jednou rukou a tou druhou postrkovala ubrečenou dcerku na koloběžce. Ta druhou nožkou brzdila, aby zpomalila matky nasazené, poměrně vražedné, tempo. Na té bylo vidět, že je těsně před dalším výbuchem vzteku. Netrvalo to ani minutu a moje myšlenková vizuální předtucha se plně naplnila.
Nebyl to klasický křik, kdy vyčerpaná maminka zkrátka zavolá na zlobící děti. Byla to neurvalá smršť hlasitého řevu plného zlých slov, ze kterých byl cítit vztek a zloba. Jenže pod povrchem doutnaly ještě jiné emoce, zoufalství, pocit selhání a nedostatečnosti nebo závan pocitu viny.
Starší holčička upřela na maminku pohled a když jsme je míjeli, špitla jejím směrem: ,,Promiň maminko.“ V obličeji ženy se na okamžik mihlo zděšení, potom zastavila, starší dcerku objala a začala brečet. A tak tam byly, tekly jim slzy a mladší dcerka to celé z kočárku vyjukaně sledovala.
Kdybych neměla děti, viděla bych pouze to, co se před mým zrakem reálně odehrávalo. Jenže za ty roky, co jsem se synkem doma potkávám spoustu maminek. Některé mlčí, některé se svěřují.K tomu se přidaly vlastní zkušenosti a zkušenosti mých blízkých.
Dříve se mi hlavou honilo: ,,Sakra, proč si takové ženy vůbec děti pořizují?“ Dnes je obsah myšlenek diametrálně odlišný: ,,Ta maminka potřebuje pomoct.“
Než jsem začala psát tato slova, přemýšlela jsem, zda mám. Na synka nikdy nekřičím, nebudu vám lhát. Od srdce druhým dechem ale dodávám, že nevím jak by to bylo, kdyby se narodil před lety. Před tím, než jsem se vydala tak trochu jinou životní cestou.
Vím, že je to těžké. Pokud jsi sama bez partnera je to někdy neúnosné. Znám to. Část mé životní cesty najdeš tady, třeba ti pomůže, že v tom nejsi sama. A tak tě nikdo neobviňuje, nikdo na tebe neukazuje prstem a ani se mi nic takového nehoní hlavou.
Víš sama, že někdy stačí tak málo, abys začala…
- Pád potomka v nových kalhotách po cestě do školky, kdy vidíš díru na koleni a cítíš zoufalství nad tím, že jsi za ně dala poslední dvě stovky.
- Voda všude po zemi, když ve vaně schválně cáká příliš i po tvém napomenutí.
- Poházené hračky, kam oko dohlédne, půl hodiny poté, co jsi vše z posledních sil uklidila.
- Loudání se a trucování ve chvíli, kdy tolik spěcháš.
- Rozpatlané tempery po dětském koberci, na který jsi půl roku šetřila.
- Neustálé vylézání z postýlky a narušování večera, který vnímáš jako jedinou možnost na chvíli vypnout.
A tak bych mohla pokračovat do nekonečna. Jenže…
Vážně jde o tyto důvody nebo je za tvým křikem něco mnohem hlubšího?
Vzpomeň si. Na tu, kterou jsi byla, než se děti narodily a veškerá tíha odpovědnosti, non stop péče a strachu padla na tvoje bedra.
Byla jsi odlišná? Byla s tebou legrace? Starala jsi se o to, jak se cítíš, jak vypadáš a jak budeš trávit svůj čas?
A dnes? Máš pocit, že ta holka dávno zmizela v propadlišti dějin, měsíce (možná roky) jsi se pořádně nevyspala, čas nemáš ani na to se v klidu najíst a slovo legrace tě vytáčí?
A tak pojď… najdeme cestu, jak pochopíš, že opravdu nejsi ani zlá, ani nemocná a ani jsi neselhala na plné čáře, jak si často vyčítáš, když se na tebe upře obličejík uplakaného potomka po tvém dalším hlasitém výstupu.
Vím, že se snažíš. A sama se sebou vedeš dlouhé rozhovory. Nerozumíš tomu, proč jim ubližuješ, když je přece tolik miluješ. Jenže jsi zapomněla na důležitou věc.
Spokojená maminka = spokojené dítě
Pokud platí tato rovnice, zbytek je tak nepodstatný. Jenže bývá to jinak. Děťátko se narodí a náš život, včetně naší mladší, upravené a rozevláté verze zkrátka většinou zmizí.
Potom ubíhají týdny, jeden za druhým, kdy v sobě živíme myšlenku, že až to půjde (skončí šestinedělí, přestaneme kojit, zhubneme poporodní kila, dítě začne chodit, dítě začne mluvit, dítě půjde do školky atd.) začneme se také starat o sebe samotné.
Sebeláska, sebeuvědomění a sebehodnota jdou ruku v ruce. A dokud nezačneš volat o pomoc, tvůj křik neuslyší ten, kdo ti může podat pomocnou ruku, ale tvoje děti, které tolik miluješ.
Prozatím se nauč jim říct alespoň promiň, miluji tě. Děti odpouští rády a snadno. A tak jim přiznej vlastní pochybení a omluv se.
A až najdeš cestu pro tu, která v tobě křičí, omluvy ztratí bez tvého křiku na významu…
Pamatuj, že naše děti jsou naším zrcadlem a pokud na ně den co den křičíš, následně jsi z toho smutná, poté projdeš kolotočem výčitek a slibů, že to bylo naposledy a děje se to pořád dokola…začni se poslouchat.
Ne tu, která právě zvedá hlas na svoje milované dítě, ale tu uvnitř, která se ti snaží (zatím neúspěšně) něco sdělit. Protože dokud ona nebude šťastná, rovnice pohody nemůže fungovat.
Pamatuj, jsi skvělá.
