Jela jsem uprostřed tratě snowboardcross spolu s dalšími závodníky. Na hlavě integrální helmu, k nohám upoutaný snowboard. Jako všichni ostatní, i já chtěla být v cíli jako první. I v dalším a dalším závodu. V jedné zatáčce jsem neustála rychlost a upadla na zem. Když jsem se začala sbírat, rozhlížela jsem se kolem. Sedla si mimo trať a jen koukala.
“Kde jsem? A kdo jsem? Co je vlastně za den?” hlavou mi proudilo spoustu otázek a já neznala odpověď.
Jen jsem věděla, že mám za sebou další otřes mozku. Nedokázala jsem odpovědět na nic a v hlavě měla prázdno. Několik dní na to jsem se mohla hýbat jen velmi špatně. Měla jsem většinou zablokovaná záda a nemohla otáčet hlavou. Bolest mi střílela tělem při každém dynamičtějším pohybu. S mou tělesnou schránkou mi pomáhali fyzioterapeuti, abych mohla zas dělat obyčejný pohyb. Vstát, sednout si, položit se.
Když se mi narodila dcera, otřásl se můj svět znovu
To venku nedávalo smysl a uvnitř byla ta stejná prázdnota, jakou jsem zažívala tehdy. Znala jsem své jméno i místo, kde žiju. Ale nic nedávalo smysl.
Nebylo se čeho chytit. Každý den jsem zažívala temno a jediné, co mě drželo při životě, byly každodenní povinnosti. Jednoho dne jsem dostala impuls, vyrazit na školení jógy. Józe jsem se věnovala po mém posledním pádu, kdy jsem na Univerziádě v Tureckém Urzurum sice získala bronzovou medajli, ale odjížděla rozemletá na kusy. Měla jsem za sebou poslední můj otřes mozku a taky poslední závod. Od té doby jsem na snowboardu nestála, ale toužila jsem se hýbat. Jinak.
Na jógamatce jsem zažívala úplně nové stavy
Chtěla jsem být stále nejlepší, nejrychlejší, ale nějak to tu pro nikoho nebylo důležité. Důležité bylo jen sledovat svůj dech a být v harmonii se vším, co přišlo a odešlo. Vnímat svoje tělo a cokoliv, co v tu chvíli dokáže s vděčností a pokorou. Jak protichůdné všemu, co jsem dosud žila a čemu jsem věřila.
A tak za několik měsíců od porodu si vzpomínám na ty chvíle napojení a klidu na jógamatce, platím kurz pro lektory jógy a trochu se těším, že budu mít chvilky pro sebe.
Sedím s ostatními a poslouchám souvislosti a historii jógy.
Můj vnitřní svět se rozpadá a zůstává opět prázdno
Vše, čemu jsem dosud věřila je jen prchavé. Vše, čeho jsem se držela zuby nehty je prý blbost. Všechno je to iluze. Pořád se jen za něčím honíme. Náš pohyb je rychlý jako tryskomyš a naše tělo dostává na frak. Jak moc dobře jsem tohle znala. Jak moc jsem svoje tělo za vidinou výsledků ničila. A teď? Teď zpomalím. A přestanu svoje tělo ničit.
A tak jsem zpomalila svůj rozjetý životní rychlík. A hýbala se… jen tak akorát.
Ale co je akorát?
Pohybem jsem byla schopná rozehnat chmury, neduhy a strasti. Najednou jsem se plahočila za kočárem nebo s nosítkem na zádech.
Když dítko vyrostlo, chůze se zpomalila. Ale moje mysl? Pořád běžela jak na drátkách. Předhazovala mi jednu myšlenku za druhou. Hnala mě do různých zákoutí, kde jsem nikdy nebyla. Vymýšlela různé souvislosti a ukazovala mi jeden strašlivý scénář za druhým.
Nedokázala jsem tu plejádu ani pojmout.
A pak přišel znovu ten impuls.
“Přidej pohyb,” zaslechla jsem tiché šeptání
Nevěděla jsem odkud bylo, ale nechala se tím unášet. Zapsala se na lekce Pohyb je život a začala objevovat pohyb zase jinak. Jako dítě. Začala vnášet pohyb do procházek. Vyrazila jsem ven s ostatními matkami a s akcemi Mateřská na cestách.
V odpoledních hodinách, když na mě padala únava a s ní chmury, jsem přidala 20 minut cvičení – Antikrakení výzvu a studenou sprchu. Změnila jsem svůj letitý ranní rituál a z pozdravu slunce a hatha jógy jsem přesedlala na Ashtanga jógu.
Začala jsem objevovat nové o mém těle a tahle objevná cesta trvá.
Každý den se učím něco nového
- Spojení dechu a vědomí.
- Stojky.
- Balanc.
- Rovnováha.
- Flexibilita.
A kdykoliv na mě začíná padat únava, začínají proudit myšlenky a já s nimi uvadám, začnu si hrát se svým tělem. Vedle mě se inspirují děti a snaží se mě napodobit. Mohla bych se od nich učit a někdy se společně smějem všemu, co vytvoříme.
Za těch pár měsíců jsem se hodně proměnila
Nejen zveční. Moje tělo je silnější, pružnější. Cítím, jak v něm proudí zdraví a energie.
Každý den se mu věnuju, jak jen to potřebuje. Někdy je třeba jen pohladit nebo pomasírovat.
Ale co je pro mě nejdůležitější…
Získala jsem sílu
Sílu ustát život, se vším, co mi do cesty přinese. Každý den mě baví trénovat a sílit, vnímat, kdo jsem a co umím. Každý den rostu.
A i vás zvu za podobnými objevy. Najděte si pohyb podle vašeho Gusty a vyražte za poznáním a pohodou.
Martina