Do řady otázek, které si za život položíme, může patřit i tato: „Proč mám děti?“ Otázka znějící vcelku jednoduše mnohé z nás vede k hlubokému zamyšlení se nad sebou samými. Zamyslela jsem se i já.
Začněme ale od začátku. Názory na to, proč máme nebo budeme mít děti, jsou v určitém smyslu stejné, ale i různorodé. Záleží na tom, z jakého úhlu se k této otázce stavíme. Jednou stranou jsou „hotoví“ rodiče, tj. ti, kteří již děti mají. Druhou stranou jsou rodiče „čekatelé“, kteří děti plánují nebo se snaží utvrdit v tom, proč děti nemít, nebo tento krok oddálit, či si ho dobře zdůvodnit.Rodiče, kteří již děti mají, si povětšinou dokážou tento důležitý krok dobře zdůvodnit. Nicméně v tomto smyslu se hovoří např. o životě „před“ a „po“ narození dítěte, o omezeních či pozitivech, které život s dítětem přináší, o obohacení života, lásce, sounáležitosti, radostech i starostech. Důvodů, které vedly dva lidi k tomu, aby měli potomka, může být spousta. Někteří potomka plánovali, pro jiné to byla souhra náhod.
Pak tu ale máme lidičky, kteří z nějakých důvodů s plánováním potomka vyčkávají nebo jsou předem rozhodnuti, že to není smyslem jejich života.
Občas se musím pousmát nad tím, když jsou u nás na návštěvě bezdětní známí, jak doslova můžu číst jejich myšlenky o úvahách, jestli s dítětem ještě nepočkat 🙂
Mnohdy sami mluví o obavách z odpovědnosti, o tom zda to zvládnou, že si chtějí ještě užívat, nechtějí přijít o přízeň partnera, kterou jim v tu chvíli neukrajuje dítě a tak dále. Nečekají odpovědi, svádějí vnitřní boj 🙂
Nyní ale zpátky ke mně, respektive k nám tj. manžel a já. Dítě jsme si plánovali, tak nějak jsme tušili, že jsme připraveni na tuto odpovědnost. I když tu byly tendence to oddalovat, můj zdravotní stav realizaci uspíšil.
Snažila jsem si tedy odpovědět na pár základních věcí, než dojdu k odpovědi na „otázku“. Nemám pocit, že bych nějak razantně dělila život na „před“ a „po“ narození dcerky. Ano můj život to změnilo od základů, ale v dobrém. Dělám věci jako dřív, jen prostě jinak. Jako maminka se cítím dobře. Nikam jsem se neztratila, naopak nalezla. Pokud jde o užívání si života, tak mám pocit, že teď teprve si ho užívám, protože je s kým se o ten život dělit.
Ano, mnohdy jsem unavená a zaplavená starostmi všedních dní, ale to neznamená, že by pro mne bylo lepší nedělat nic a starat se sama o sebe. To už prostě neumím. Je tu další osůbka, která si zaslouží mou péči a já se ráda oddám těmto „prozatím“ sladkým starostem.
Nemám pocit, že vztah s manželem za tu dobu utrpěl újmu. Dospěli jsme, možná trochu víc zvážněli, ale jsme to stále my. Dalo by se říci, že si nyní užíváme života víc, než když jsme byli sami.
Stále jsem tedy v těchto odpovědích hledala ten pravý důvod, proč jsme se rozhodli mít dítě, ale slovo „důvod“ to úplně nevystihuje. Mohla bych psát o tom, jak jsem si od puberty přála mít miminko, jak mi odjakživa děti připadaly slaďoučké a k zulíbání, jak své dítě miluji, i když zrovna zlobí, vzteká se nebo se válí po zemi apod.
Jenže člověk (rodič) to pozná, až když děti má. Při zamyšlení nad touto otázkou mi v první řadě na mysli vytanula chvíle, která se udála před pár dny.
Ráno jsem vstala dříve než dcerka, posadila jsem se na gauč a čekala, až příjde mé probuzení (maminky znají) 😀 Po chvilce se z pokojíčku přišourala ta má malá princezna. Cestou si mnula očka, uvelebila se vedle mě na gauč, stulila se a poližila si hlavičku na můj klín a potichoučku povídá: „Maminko, mám tě moc ráda.“ V tu chvíli jsem zaslzela a říkala jsem si, že to je to nejkrásnější pohlazení po duši, které jsem si mohla kdy přát…
V takovýchto okamžicích se mi vybaví spousta nej chvílí, které mi tato malá princezna připravila. Nezapomenu na první pohled do jejích očiček krátce po narození. Její první úsměv, který spontáně vykouzlila na svých tvářičkách, když jsem jí kojila. Její první slůvka a krůčky…
Elinko, moc tě miluji. Jsi tím nejkrásnějším pokladem, který mi život dal. Nic na světě se nedokáže vyrovnat chvílím s tebou. Budu dělat vše proto, aby tu pro tebe byla vždy připravena má otevřená náruč. Děkuji, že jsi…
Napsal/a: Horempádem
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (16 vyjádření)
no, to není nic nového pod sluncem. Vždyť většina lidí má nakonec dítě či děti a prožívá to úplně stejně, jako ty. 🙂
Aha :)) Frančice, děkuji :))
Horempádem, ta jsi mě dohnala k slzám. Moc krásný článek
Já vím, že článek psala Horempádem, ale mě se líbila Tvoje reakce. Jinak jsem dala také 5 bodíků za článek
Frančice, to ne já, to Horempádem :))
Teda Ajíku, nejsi náhodou spisovatelka? Takhle krásně to napsat. Plně s Tebou a i s Vámi ostatnímy souhlasím. Prostě ty biologické hodiny musí začít tikat. Jenom si myslím, aby to nebylo pro některé pozdě. Mám kolegyni (27), vloni se vdávala a o dětech nechce zatím ani slyšet. Holt pro ni nenastal ještě ten správný čas.
Jak říkávala moje babička – drobeček Tě vezme kolem krku, řekne maminko moje zlatá a úplně všechno mu odpustíš a už se nemůžeš ani zlobit.
Fany, tak tak, právě ta jejich upřímná láska, je to nejkrásnější 🙂
Krásný článek,takový který nemůžu jen přečíst,ale musím na něj i reagovat.
Já patřím k těm maminkám,které se už od dětství rozplívaly nad každým miminkem a nakukovaly do všech kočárků.Miluju miminka a je strašný,že z nich děti tak rychle vyrostou.Doma mám tři holčičky,19let,17let a 27měsíců.Je pravda,že tu nejmenší jsem prožívala úplně jinak,než ty starší,tak nějak intenzivněji.Bylo krásný po tolika letech mít zase bříško,všechno to znovu prožívat.Dokonce i manžel byl poprve(i naposled) u porodu a zvládl to na jedničku.Každá jsou úplně jiná,přesto jsou to moje zlatíčka a život bez nich si nedovedu a ani nechci představit,byl by smutný a prázdný.Asi jsem blázen,ale už se těším až budu babička,až si zase pochovám to malinký stvoření.Vždyť pro ně přece žijeme.Za ten úsměv a za ta kouzelná slůvka,,maminko mám Tě ráda“ přece stojí žít.
Horempádem,
my si každé prázdniny půjčovali s manželem mé 3 bratrance,mezi každým je věkový rozdíl 2 roky.Poprvé jsme si je vzali když jim bylo 4,6 a 8 let,naposledy před 2 lety,to jim bylo 10,12,a 14 let. Zezačátku jsme to brali jako úžasnou antikoncepci. Kluky jsme po týdnu odvezli domů a libovali si,že je klid. Další asi 2 roky po sobě se nám začalo stýskat,když odjeli a ten poslední rok jsme si uvědomili,že je to vlasně strašně skvělý mít děti :-).
Já vždycky chtěla 6 dětí. No,dceři je rok,mě bude 30,manželovi je 35 a dohodli jsme se,že do 40 (jeho) budeme mít děti,takže to vidím tak na 3 a myslím,že to bude tak akorát.O druhé bysme se chtěli začít pokoušet po novém roce.
Moc krásný článeček,díky.Jinak souhlasím s babofkou,měla jsem to také.Žádný obdiv do kočárků,ječící děti mi lezly na nervy.Vše se najdenou nějak změnilo a já potřebovala si sama zkusit mít dítě:)První se mi narodilo v 26,druhé v 28 letech.Teď mi někdy je líto,že už nebudu mít bříško a miminečko:(
NIkoho nesoudím,ale je krásný mít děti a vidět jak Vás mají bezmezně rádi.Jsem ráda,že jsme mohla děti mít. Téra
Já nikdy po dětech extra netoužila a cizí děti mě nechávaly v klidu, nerozplývala jsem se nad kočárky, spíš naopak mi vadily ječící stvoření pobíhající mezi stolky v pizzerii, upatlané, při představě jak zdevastují byt, brrrrrr…
Měla jsem spoustu času ochutnat život, vybláznit se, makala na sobě, studovala, užívala, pracovala, cestovala, sportovala. Všechno, co jsem zažila si nedovedu představit s dítětem/dětmi. Navíc to byla nádherná léta bezstarostnosti, která se už s dětmi nedají nikdy zažít.
Ve 27 jsem potkala někoho, s kým jsem si dovedla představit žít a ve 30 se mi (nám) narodilo to nejsladší stvoření, nad kterým se rozplývám. Když spí, i když je upatlanej, devastaci bytu tak nějak beru v klidu a když ječí a lítá mezi stolky v pizzerii, pousmívám se při představě, že si ostatní myslí totéž co já před lety. Ale tak to asi má být…
Ajíku, o to hezké se musí vždy usilovat, jinak by to ve finále nebylo tak hezké, máš pravdu. Taky bych ve dvaceti neřekla, jak moc mě mateřství naplní život.
Lendulo, s tím celoživotním vzrůšem naprosto souhlasím, sama bych to nenapsala lépe 😀
Taky jsme do dětí nebyli s manželem hrr. Znali jsme se deset let a teprve potom zatoužili po dítěti. Brali jsme to nějak v poklidu. Nejdřív práce, pak bydlení, svatba a pak mimčo 🙂 Dcerka se mi narodila v 28 letech. Další plánujeme, řekla jsem ale do 35, takže doufám, že to stihneme 😀
Plánovala jsem to po třech letech od dcerky, vzhledem k tomu, že mám za sebou sekci. Jenže teď mě odradila problematika MŠ, takže vyčkávám, jak se to vyvine. Říkám si, že ještě počkám, třeba si to i více užiji. Jinak na mě jde jaro a nad kdejakým kočárkem se slaďoučkým miminkem se rozplývám, div neslzím. Nejraději bych si to malé stvoření hned oňuchala :-)))) Nějak mi to chybí a hrozně ráda obětuji další dva tři roky nespaní :-)))
Moc hezky napsané!:-)
Já osobně jsem nikdy nebyla taková ta nedočkavá, co by v 17 letech nakukovala všem do kočárků a rozplývala se nad miminky… Naopak, představa mít děti mě docela dlouho spíš děsila.
Nakonec jsem našla toho pravého partnera, před 8 lety si ho vzala a teprve po 2 letech manželství jsem zatoužila po miminku. První dcera se mi tedy narodila, když mi bylo 27, druhá ve 29 a na třetí cácorku čekáme každým dnem.:-)
Mít děti je tedy něco naprosto úžasného, řekla bych až skoro slovy nepopsatelného. Musí se to prožít a nejlepší na tom je, že to není jen chvilková „záležitost“, ale vlastně už celoživotní vzrůšo a každá etapa přináší nové zážitky a zkušenosti. Prostě to určitě stojí za to!!
Horempádem, moooooooc hezký článek 🙂
jj, děti jsou naše sluníčka a myslím, že to krásné, co s nimi prožíváme,bohatě nahradí ty krušnější chvilky…. Ostatně – všechno cenné, krásné a důležité v životě nás stojí trochu pohodlí, sil , bolesti i toho vlastního já… ale o tom to přece je, ne? 🙂
A my – s manželem jsme děti vždycky chtěli (on 5, já tři, nakonec máme kompromis 😉 ), první dítko jsem měla ve 22 letech, poslední o 10 let později… každá doba má něco do sebe a jsem maminkou moc ráda. Náš vztah dětmi rozhodně neutrpěl, jen se posunul někam dál.
Dávám 5 bodíků 🙂
Ahoj, taky jsem si občas říkala jestli už děti mít nebo ještě počkat,první jsem měla v 27letech….. naprosto souhlasím s tím jak děti změní pohled na svět a taky jsem vděčná že je mám, i když jsou někdy perné chvíle při nemocech a dalších věcech co život přináší….trápení a starosti, ale stále je víc štěstí a radosti.
Mobile Sliding Menu