Důležitá otázka

Do řady otázek, které si za život položíme, může patřit i tato: „Proč mám děti?“ Otázka znějící vcelku jednoduše mnohé z nás vede k hlubokému zamyšlení se nad sebou samými. Zamyslela jsem se i já.

Začněme ale od začátku. Názory na to, proč máme nebo budeme mít děti, jsou v určitém smyslu stejné, ale i různorodé. Záleží na tom, z jakého úhlu se k této otázce stavíme. Jednou stranou jsou „hotoví“ rodiče, tj. ti, kteří již děti mají. Druhou stranou jsou rodiče „čekatelé“, kteří děti plánují nebo se snaží utvrdit v tom, proč děti nemít, nebo tento krok oddálit, či si ho dobře zdůvodnit.

Rodiče, kteří již děti mají, si povětšinou dokážou tento důležitý krok dobře zdůvodnit. Nicméně v tomto smyslu se hovoří např. o životě „před“ a „po“ narození dítěte, o omezeních či pozitivech, které život s dítětem přináší, o obohacení života, lásce, sounáležitosti, radostech i starostech. Důvodů, které vedly dva lidi k tomu, aby měli potomka, může být spousta. Někteří potomka plánovali, pro jiné to byla souhra náhod.

Pak tu ale máme lidičky, kteří z nějakých důvodů s plánováním potomka vyčkávají nebo jsou předem rozhodnuti, že to není smyslem jejich života.

Občas se musím pousmát nad tím, když jsou u nás na návštěvě bezdětní známí, jak doslova můžu číst jejich myšlenky o úvahách, jestli s dítětem ještě nepočkat

Mnohdy sami mluví o obavách z odpovědnosti, o tom zda to zvládnou, že si chtějí ještě užívat, nechtějí přijít o přízeň partnera, kterou jim v tu chvíli neukrajuje dítě a tak dále. Nečekají odpovědi, svádějí vnitřní boj

Nyní ale zpátky ke mně, respektive k nám tj. manžel a já. Dítě jsme si plánovali, tak nějak jsme tušili, že jsme připraveni na tuto odpovědnost. I když tu byly tendence to oddalovat, můj zdravotní stav realizaci uspíšil.

Snažila jsem si tedy odpovědět na pár základních věcí, než dojdu k odpovědi na „otázku“. Nemám pocit, že bych nějak razantně dělila život na „před“ a „po“ narození dcerky. Ano můj život to změnilo od základů, ale v dobrém. Dělám věci jako dřív, jen prostě jinak. Jako maminka se cítím dobře. Nikam jsem se neztratila, naopak nalezla. Pokud jde o užívání si života, tak mám pocit, že teď teprve si ho užívám, protože je s kým se o ten život dělit.

Ano, mnohdy jsem unavená a zaplavená starostmi všedních dní, ale to neznamená, že by pro mne bylo lepší nedělat nic a starat se sama o sebe. To už prostě neumím. Je tu další osůbka, která si zaslouží mou péči a já se ráda oddám těmto „prozatím“ sladkým starostem.

Nemám pocit, že vztah s manželem za tu dobu utrpěl újmu. Dospěli jsme, možná trochu víc zvážněli, ale jsme to stále my. Dalo by se říci, že si nyní užíváme života víc, než když jsme byli sami.

Stále jsem tedy v těchto odpovědích hledala ten pravý důvod, proč jsme se rozhodli mít dítě, ale slovo „důvod“ to úplně nevystihuje. Mohla bych psát o tom, jak jsem si od puberty přála mít miminko, jak mi odjakživa děti připadaly slaďoučké a k zulíbání, jak své dítě miluji, i když zrovna zlobí, vzteká se nebo se válí po zemi apod.

Jenže člověk (rodič) to pozná, až když děti má. Při zamyšlení nad touto otázkou mi v první řadě na mysli vytanula chvíle, která se udála před pár dny.

Ráno jsem vstala dříve než dcerka, posadila jsem se na gauč a čekala, až příjde mé probuzení (maminky znají) Po chvilce se z pokojíčku přišourala ta má malá princezna. Cestou si mnula očka, uvelebila se vedle mě na gauč, stulila se a poližila si hlavičku na můj klín a potichoučku povídá: „Maminko, mám tě moc ráda.“ V tu chvíli jsem zaslzela a říkala jsem si, že to je to nejkrásnější pohlazení po duši, které jsem si mohla kdy přát…

V takovýchto okamžicích se mi vybaví spousta nej chvílí, které mi tato malá princezna připravila. Nezapomenu na první pohled do jejích očiček krátce po narození. Její první úsměv, který spontáně vykouzlila na svých tvářičkách, když jsem jí kojila. Její první slůvka a krůčky…

Elinko, moc tě miluji. Jsi tím nejkrásnějším pokladem, který mi život dal. Nic na světě se nedokáže vyrovnat chvílím s tebou. Budu dělat vše proto, aby tu pro tebe byla vždy připravena má otevřená náruč. Děkuji, že jsi…