Sobectví mezi dětmi

Kristýnko, okamžitě reaguji, Tvůj list mi udělal radost.Možná jsme se vzájemně nepochopily, já pocity vrstvy, které žijí jen tak tak dobře znám ze svého prvního mateřství, což jsem myslela bylo
vylíčeno v jednom z mých životních příběhů. Já jako vy, a kamarádka asi tak, jak já nikdy vysoko nebudu a rázně podotýkám ani nechci a nikdy jsem nechtěla. Souhlasím s názorem, že peníze kazí vztahy i charakter, což i když ted nechci vypadat jako vědma mám na vlastní kůži zažité, proto snad já mám k hodnotám opravdový vztah a vůbec mě nežene hromadění……
V době svého ranného prvního mateřství jsem musela velice šetřit a jak jsem předešle uvedla,improvizovat hračky zapojit fantazii a podařilo se mi vychovat velmi hodného kluka, který již je dnes 16 ti letý a sic má již asi 5 let jiný komfort, držíme ho při zemi ale občas mi je líto, že neměl dětství jako ten malý. co se narodil před 1.5 rokem. pocitu marnotratnosti ale tak nějak z vrozeného pocitu, že sourozenci by měli mít stejně, což je zřejmě následek mého dětství, takže musím připustit, že velký se má s námi te´d dobře.
Ale byly situace, kdy jsme byly fin. na dně, to když muž skončil podnikání se svým marnotratným….. bratrem, jelikož se nepohodli, prac. úřad mu tehdy neposkytl nic a shodou okolností jsem já ještě tentýž měsíc přišla o místo v důsledku rušení fy.Proč to píšu? No to je jasné, bylo to nejkrásnější období naší rodiny, nejvíce jsme pocítili sounáležitost rodinu, důležitost citu, oběti…. Byli jsme příliš hrdi na to abychom něco chtěli od svých bohatých příbuzných, takže jsme zažili i dny, kdy jsme zabezpečili syny, tehdy prům. 10 ti letého pejska a věřte, nevěřte byly i dny kdy jsme na lavičce vlastní zahrady držely v rukou jeden levný párek a rohlík napůl s manželem a snažili se nemít hlad. Samozřejmě, že k takto patovým situacím nedocházelo pravidelně, avšak já si to pamatuji, a budu pamatovat. Myslím, že jsem si tenkrát nejvíce uvědomila hodnotu zdraví, života, i lásky. Ráda si takto popovídám častěji, třeba i na vlastní e-mail, uvidím zda se ozveš. Dáša

Já se domnívám, že toto se vyskytuje mezi rodinami stále častěji a to v důsledku rozmanitých finančních možností rodičů, jejich postavení, ambic ……….
Je mi již dnes jasné, že to tak bude vždy, že každý rodič má právo vychovat své dítě dle sebe pokud to není v rozporu se zákony,a ze svého okolí znám, mnoho rodin, jejichž děti nemají vůbec nic kloudného čím by se mohly rozvíjet a ti se ještě dají rozdělit na sociálně slabší, kteří své dítě milují a improvizují, není nutné mít vždy značkovou hračku aby splnila v zásadě totéž a ty kteří to nepovažují za nutné, vždy´t si dítě někde vyhrajea lépe je mít na cigára a další podobné vlastní aktivity.
Jsou tu však i rodiny velmi dobře situované a tam mají děti kde jakou hloupost co právě letí a jsou nadšeni tím, že jsou něco víc a stávají se z nich velmi záhy celoživotní lakomci a snobové, co znají jen sebe, což ovšem většinou rodičům těchto dětí dělá dobře a tak jsou neustále utvrzování, že je to správně. Aak je tu vrstva, které si myslím, že je přeci jenom nejvíce a k té se řadím i já.Mé děti mají téměř všechno, ale doplním to o to že všechno co my rodiče považujeme za důležité, rozvíjející, nenahraditelné…. A je pravda, že takové hračky jsou drahé pro svůj atest na bezpečí dítěte a tak tomu svému mazlíčkovi klademe na srdce jak se má k takovým“pokladům chovat.My pravděpodobně uspějeme, ale je to velice těžké obstát v okolí. Já naprosto nesouhlasím se sobeckým Zdendou, ovšem nejsem si jista, zda je to sobectví v pravém slova smyslu, budí to ve mě dojem strachu z ambiciozních rodičů.
Omlouvám se, že píši takový román, ale uvědomila jsem si, že jsem vlastně k tomuto zažila na vlastní kůži všechny možnosti a tím jsem se myslím poučila.

Má nejhorší zkušennost byla, že jako to horší dítě v rodině jsem byla opomíjena rodiči, a má zlatá sestra byla přísně vedena, že mi nesmí nic dát, půjčit nabídnout k ochutnání….Dnes je z ní velice slušný pokrytec a snob. Zázrak však je, že já jsem byla vždy donucena jí vše půjčovat, což trvá dodnes. Názorný příklad. Vím, že to byla má chyba, ale nedopatřením jsem si půjčila její staré tepláky z dětství a ona mě v nich zhlédla a byl rachot. Avšak bylo to v době, kdy byla těhotná a já jindy přející jsem okamžitě přestala mít chu´t jí dát vše po svém synovi.Dostala jsem to však od otce ostrým příkazem, že stejně na většinu věcí nějak přispěli, což vůbec nebylo tak divoké.Dále si půjčovala již vše sama bez mého vědomí. Takže já když jsem se rozhodla pro druuhé dítě, neměla jsem nic. Dnes již mám opět vše a sestra čeká další dítě a mě čeká opětovný přesun, pokud nechci mít problémy. No a též jsem se setkala na druhé straně s kamarádkou, která se velice dobře vdala, její děti byly ze strany dědečka podporovány velice avšak matkou, která s tím nic nenadělala alespon správně vedeny. Naše přátelství, tehdy s tak obrovsky rozdíl. fin. situací neutrpělo, naopak můj syn znal a hrál si z hračkami, které v tuzemsku tehdy byly nedostupné, občas nám bylo i podstrčeno dárkem cosi zázračného a naše děti se milovaly.
No a pak mám ještě jeden smutný postřeh. Již dávno žiji jinde tudíš i mé kontakty jsou jiné. Přišla jsem však o dost přítelkyń, které žijí tak, tak od výplaty k výplatě závistí. Ony, byt´některé mají své zájmy na prv. místě neunesly můj ůspěch v zaměstnání samozr. že se jedna o plat, možnost tedy rozumně investovat, žít na celkém slušné úrovni.Nikdy jsem nedělala to co matka Zdendy i když mé starší dítě má svůj pokoj – video, dvd, pc,Ryb. výb……..a mé malé dítko vše co je k dispozici na trhu, samozřejmě uváženo, co je nutné, a co je blbost. Děti mých známých se u mě měly jak v ráji, co se týče hry, pohostinství, výletů. Můj starší syn s těmito dětmi kamarádí dál a velmi často je fin. podporuje, což už nechávám na něm. Jedná se o běžné výdaje, ale ti ostatní nevědí co jim dají doma najíst natož aby měli místo na své zájmy z toho mála příděl pro ně.No a je to zvláštní, postupně se mi všechny holky odcizily,
Nebyla jsem jim rovnocennou při sténání a sebelítostí, m ají jiná kritéria, rozčilují se nad drahotou, diskutují, kde jsou nejlepší tongové a hrabáky.Já jsem též zažívala při první mateřské nedostat. fin.,ale snažila jsem se doma pracovat a max. věnovat dítěti.
Nikdy mi nevadilo, že mé někdejší kamarádky lítaly po světě… Nikdy jsem se před nimi neponižovala a nikdy jsem se před těmi dnešními minulými nepovyšovala. Ale nějak mě přestalo bavit to stálé no jo Tobě se to žvaní kde jsi zas tohle koupila, na co má te takové auto…..
A to se považuji za střední vrstvu nikdo nás nedotuje,jako to znáte téměř každá z nějaké strany, což všem přeji myslím, že to tak má být a je to životní štafeta, jelikož my takové prarodiče nevlastníme. Omlouvám se za tak dlouhý článek nějak mě to pohltilo, koho to odradí přeskočte jinam, kdo mě chce vyslechnout může se podívat a zamyslet nad tím, jaké je to z různých pohledů.

Tak děvčata, přečetla jsem si o vašich obavách kolem sobectví, a musím vás ujistit, že je to opravdu všude a bude to s přibývajícím věkem dítěte snad lepší. Ovšem, budete-li jej k tomu vést. Náš Kubajz má trošku podobný problém. Od mala byl takový malý trouba, protože půjčoval všechno a málo kdy se s tím setkal nazpět. Příklad: Manžel pečlivě schovával celá léta svých 28 angličáků pro svého syna. Angličáky staré dost let, tedy „vážené“ hračky. Kuba jich má dnes už jen dvanáct. Kamarádi mu je postupně přemísťovali k sobě. Proč? Protože jim to dovolil. Strašně moc si chtěl s kluky hrát a protože je nejmladší ve vsi, ti starší jeho bezelstnosti zneužili a angličáky postupně mizely. Bylo to snad tím, že jsme ho odmala vedli k tomu, aby se o všechno dělil a nebyl lakomý? Když jsem mu vysvětlovala, že půjčit a dát je rozdíl, dlouho trvalo, než to pochopil. Dnes už je s přibývajícím věkem chytřejší, dělí se s námi i o bonbóny, cokoli dostane, hned nabízí i ostatním. Ale hračky už si hlídá. Poslouchala jsem ho nedávno, jak velmi složitě vysvětloval kamarádovi, že mu ten svítící meč nemůže půjčit, protože byl drahý a má strach, aby se nerozbil. Odůvodnil mu to tím, že maminka by byla smutná, protože má ten meč taky ráda. Prostě si sám už dokáže najít a vymyslet svou vlastní výmluvu. Nevím, nedokážu posoudit, zda je taková taková jeho malá lež dobré či špatné řešení, ale na kamaráda to zabralo a vzal si tedy ten druhý meč. Minulý víkend měl zase Kuba problém opačný a vyřešil ho po svém. Nedopatřením zlomil Filípkovi jeho plastovou pirátskou kudlu. Nejen, že se mu hned omluvil, ale sám šel do své pokladničky a vysypal na stůl PÁR drobných (stačilo by to pomalu na deset takových kudel) a chtěl je Filípkovi dát jako náhradu. Pomohla jsem mu tedy a Filípkovi jsme koupili kudlu novou. Asi ty problémy s lakotou a sobectvím procházejí svým zákonitým vývojem a každá si prostě musíme s dítkem tato stadia projít. Asi to ale chce důslednost a trpělivost. A vysvětlovat a vysvětlovat…Nic víc.