Jsem blíženec. Ano, narodila jsem se jako červnový blíženec, ale celý život se divím, kde jako by měl ten blíženec být. Kterak se všude píše, že jsou nedochvilní, společenští, mají mnoho osobností… Kde nic tu nic.
Je tedy pravda, že pokud jsem měla nějakou kamarádku, tak byla většinou také rozená ve znamení blíženců (vlastně 4 z 5). Některá z nich se téměř ztotožňovala s popisem blížence, jiná mu odporovala podobně jako já, ale většinou v jiných ohledech. Možná pouze tímto aspektem jsem se nějak přiblížila ke sblížení se s mým blíženectvím.
A co se nestalo? Mým vyvoleným se stal také blíženec… Je takovou tou osobou, která zná polovinu okresu a ta druhá zná jeho. Prostě sblížit se s někým pro něj, na rozdíl ode mne, není nijaký problém. Zpočátku nebylo možné si zapamatovat všechny jeho kamarády. Takové množství… I po dvou letech s ním jsem neustále potkávala jeho nové a nové známé.
Shodou okolností se nám podařilo, abychom měli doma i dcerku rozenou kalendářně jenom několik dní po nás. U ní se začíná ale blíženectví projevovat poslední dobou velice intenzivně. Naše Terezka je totiž asi opravdu jedno z těch dětí, které se mělo už narodit k sourozencům. Vysloveně jí chybí. Kdykoliv nějaké děti potkáme, tak hurá za nimi. Jakmile vidí v televizi miminko, tak ječí na celý byt „mimi, mimi, mimi“ a když potkáme třeba sousedku s dcerami… Konec… Okamžitě by s nimi odešla. Chci-li, aby šla se mnou, tak křičí a pláče, prosí „NE, NE, NE…“ Už dnes je vidět, že bude opravdu velmi společenská.
Takže abych to shrnula, jsme doma vysloveně blíženecká rodina a divte se nebo ne, ono nás to velmi sbližuje. (A to nejen v tom, že naše narozeniny fakticky slavíme všichni najednou.) Podle řecké mythologie byli blíženci dva bratři, dvojčata. Jeden smrtelný a druhý nesmrtelný. Velmi se milovali a když ten smrtelný zemřel a odešel do podsvětí, tak žádal nesmrtelný Dia, aby se k němu mohl připojit. Zeus mu přáni splnil, ale byl natolik dojat jejich sourozeneckou láskou, že je vynesl do nebes a tak vzniklo znamení blíženců.
A podobně jako je tomu v tomto příběhu mi připadá, že jsme spřízněni, my blíženci a to v pravém slova smyslu. Roztržky a rozmíšky se nekonají, naopak přemýšlíme velmi podobně. Navzdory či právě díky našemu hvězdnému znamení, snad v protikladu našich rozdílů a v souladu s naší individualitou, je nám naše blíženectví daleko blíže, než jakási specifikace nějakého hvězdného, byť mytologického, ale ve skutečnosti lidmi vymyšleného a pro jednotlivce nedosažitelného imaginárního znamení blíženců. Ale kdo ví? Třeba to nějaký účinek má? Co my víme? Je to ve hvězdách…
Red. pozn.: Máte i vy doma Blížence? Pak určitě nahlédněte do diskuze Máme doma Blížence, kde si na toto téma můžete popovídat s dalšími „podobně postiženými“ 🙂
Napsal/a: ctenarka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (3 vyjádření)
Celý problém toho všeho je, že sluneční znamení o člověku neříká nikdy výrazně mnoho. Kdo má sluníčko v horoskopu v koutku, ten může vypadat jako docela jiné znamení, to je zrovna myslím situace čtenářky. Blíženec samotář – to rozhodně není čirá vlastnost toho znamení… A opravdu to není tak, že některý Blíženec je samotář – za toto můžou jiné vlivy než sluníčko ve znamení Blíženců…
A Zuzino, některé děti kamarády v časném věku nechtějí, jednoho takového mám doma, shodou okolností taky Blížence sluníčkem 🙂 Ale už ve škole je to jeho Blíženectví vidět hodně dobře, encyklopedie je náš nejlepší kamarád, můj tedy ne, fuj. Ale komunikace, silná blíženecká charakteristika, je u našeho kluka silně oslabená. Díky tomu, že s horoskopy trošku umím, chápu proč. Při výchově se těžko zohledňuje sluneční znamení, protože o někom to nic neříká. Ale celý horoskop, případně i ve vazbě na horoskopy rodičů, to nápomoc být může, když v něčem tápeš. Kdo netápe, takové věci rozhodně nepotřebuje 🙂 A horoskop začíná mít nějaký větší význam většinou až od školního věku, do té doby je dítě natolik málo samostatné, že většinu svou aktivitou ovlivňují rodiče a vidět bývají jen výrazné povahové rysy – a ty většina z nás vidí i bez horoskopu 🙂
Ano i to jsou blíženci :-)Já myslím,že v určitém věku jsou všechny děti stejné.Potřebují kolektiv ,chtějí za dětma bez ohledu za znamení.Myslíš,že třeba při výchově zohledníš co je narozená za znamení?Já si kolikrát říkala,když byla dcera mladší,že ji chápu že je taková ,,citlivější“ protože je rak.Jak postupuje věk,už si to tak neříkám,protože to bych její pubertální nálady mohla omlouvat do nekonečna :-)Zuzina:-)
Ta vaše Terezka mi připomíná naši malou lvici 🙂