Je to čím dál tím horší… Co?… Ranní pohled do zrcadla přece… čas nezastavíš, akorát jej čím dál tím víc strávíš činností, která má kamuflovat jeho neúprosný běh….. takto asi filozofuje většina žen při ranním okukování se v koupelně:-)…
Ovšem na druhou stranu musím podotknout, že úplně nenalíčená taky většinou nechodím – jsem totiž ten typ, který úplně nenalíčený vypadá jako nemocný – hlavně v zimě, když nejsem ani trochu opálená :-)… Opravdu mě to jako mladici štvalo, protože jsem se pořád musela otravovat třeba s tužkou na oči, která se maže, člověk se ani pořádně rozbrečet nemůže, o promnutí unavených očí nemluvě…
Až jsem na to kápla – permanentní make-up – PM!!! Vydrží dle typu kůže 3-5 let (čiliž u mé suché kůže spíše těch 5), je to sice dražší záležitost a ne zrovna příjemná při svém zrodu, ale zase to pohodlíčko… žádné odličování před spaním, bazén v pohodě a mohu také plakat tak půvabně, jako všechny ty krásně nalíčené ženy z romantických filmů, kterým se bůhvíproč ten make-up zkrátka nerozmaže a nerozmaže i když jim celý nalíčený obličej v slzách plave…
Zábrany v tom, že by mi někdo píchal jehličkou těsně u očí, nemám (byla jsem z medicíny zvyklá na leccos) a tu bolest zkrátka vydržím, protože jsem přece chlap a potom už budu jenom krásná jako krasava :-)…
Měla jsem tehdy své období nejezení, ke kterému patřilo živelné rozhodování a bezhlavá realizace všech nových nápadů, takže jsem do něj zainvestovala svoji první výplatu z nemocniční brigády během mých vysokoškolských studií a nechala si v kosmetickém studiu otetovat oči a protetovat obočí…
Bolelo to, ne že ne, ale vydržet se to dalo, paní kosmetička byla moc příjemná, neustále okraje víček potírala anestetikem a desinfekcí, povídala veselé historky ze svého právě rozvedeného manželství a v závěru jsem dokonce jakožto „budoucí panidoktorka“ dostala důvěru a mohla si sáhnout na nové prsní implantáty její právě se dostavivší kamarádky, která si je nechala udělat ke čtyřicátinám („No jasně – já sama – toho mýho troubu by to ani nenapadlo :-)…“)…
Očička oplaskly do dvou dnů (fikaně jsem zákrok naplánovala na pátek, abych odtékala během víkendu stráveného v klidu našeho pronajatého bytečku se svým tehdejším přítelem) a výsledek byl skvělý… bylo docíleno přesně stavu, kdy „kdo to nevěděl, ten to nepoznal“, ale oproti původnímu stavu to bylo jako nebe a dudy 🙂 – linky chytly dokonce odstín mých očí – holubičí šeď :-)…. maximální spokojenost, která vydržela hodně dalších let….
Ovšem to jsem vás pořád ještě neseznámila s nejveselejší (no – nejveselejší :-)…)příhodou, která se mi v souvislosti s PM přihodila – ta se totiž odehrála po letech, kdy už jsem pracovala v nemocnici a tam jsem měla mj. kamarádku – sálovou sestru – říkejme jí třeba Hanka. Asi o 2 roky starší než já, svobodná, sportovkyně – plavkyně, cvičitelka aerobiku, vlastník černé tlusté kočky… přírodní blondýnka, sportovní typ – hezká. Povahově taková ta od rány, která se s ničím nepáře, je i třeba trochu nepříjemná za cenu pravdy a férovosti – někomu třeba moc nesedí, ale v jádru správná baba.
Jednou takhle mě vzala z nějakého debatního kroužku na op. sále v mezidobí operací stranou, že prý se mnou potřebuje mluvit. „Hele, Káčo, chtěla jsem tě o něco poprosit…“ „Jasně, pokud to bude v mých silách, předem splněno :-)“… „No počkej, ty nevíš… já jsem byla předevčírem na PM…“ „Ukaž – fááákt?“… „No ona to ta kosmetička nemohla dokončit, zkusila jen koutek oka a mě to tak strašně bolí, že prostě nevydržím ležet… tak jsme tak s tou kosmetičkou debatovaly a říkala, že malá část žen to opravdu nesnese – tu snad jedině uspat… tak mě napadlo, že uspat přímo ne, ale jestli by ty oči nešly normálně opíchnout…“ (myšleno umrtvit podkožní injekcí anestetika) „…a vybrala jsem si k tomu tebe…“ „….no počkej – to ti jako mám píchat pod kůži Markain těsně u očí?! Víš, jak to bolí?!“… „No právě, že vím – projednou mě podržíte a to tetování už bude v pohodě… neboj, ty to zvládneš..“ (a povzbudivé mrknutí)…
Po mém ujištění, že opravdu vyzkoušely už všechno možné i nemožné včetně tehdejšího horkého hitu – anestetické mastičky EMLA, která „u někoho dokonce zabírá tak, že u toho tetování v klidu podřimuje“ – říkala kosmetička… jsem se tedy nechala umluvit, že tam půjdu s ní a zkusíme to… a když už jsme u toho, tak já bych ty linky po x letech taky potřebovala trošku zvýraznit…
Ujednáno, Hanka vzala ze sálu ampulku místní znecitlivující látky Marcain (nejdelší účinek) a desinfekci, já z naší ambulance nejtenčí jehličky a injekční stříkačky a v daný den dopoledne (já po službě, ona před noční) jsme vyrazily.
Kosmetička byla velmi příjemná, zdravila Hanku jako starou známou („áááá, to jste vy s tou doktorkou, jak vám bude píchat to umrtvení přímo do víček :-)…“), mě zkritizovala oční linky (dělané před x lety v jiném kosmetickém studiu) a šlo se na věc.
Hanka se položila na lehátko, já jsem jí odesinfikovala okolí očí a jala se aplikovat „místní injekční znecitlivění“. Musím říci, že mi opravdu nedělá problémy cokoli uříznout, rozříznout apod., ale tohle bylo fakt hrozné. Hančina víčka samovolně cukala, oči slzely a představa, že mi cukne tak, že jí propíchnu povrch oka pod víčkem… navíc se tenká kůže víček po +/- napuštění anestetikem nafoukla tak, že úplně ztrácela tvar… „no, tak máme aspoň tu kůži takovou roztaženou, to ona ten pigment přijme lépe…“ snažila se zachraňovat situaci kosmetička, která ještě pro jistotu potírala EMLou… začalo tetování.
Podotýkám, že Hanka není opravdu, opravdu žádná fňukna, ale tohle bylo evidentně na hranici jejich možností. Držela jsem ji za ruku, kterou mi tiskla jako ve svěráku (a že má sílu – cvičitelka :-)), tetovalo se po milimetrech, po každém vpichu tetovací jehlou se víčko začalo šíleně mrskat a Hanka kýchat a cukat hlavou…
Když se kosmetička neustále hovořící o tom, jak je to podivné, že to někoho takhle bolí, ale že Hance rozumí… dopracovala, k otetování poloviny jednoho dolního víčka, Hanka se zvedla z lehátka a zcela věcným tónem oznámila „Děvčata – já to nezvládnu…“… „No to budeš muset… se na sebe podívej, nemůžeš mít takhle otetovanou polovinu jednoho oka…“ „Budu si to domalovávat“… „Jo? A co v bazénu? Tak bys k tomu mohla dokreslovat slzu a budeš vypadat jako smutný Pierot…“
…snažíce se celou situaci zlehčit jsme ji společnými silami položily zpět na lehátko a – všechny tři zpocené jak myši – jsme asi po dalších 2 hodinách strašného Hančina utrpení, během nějž jsem ještě asi 2x připichovala anestetikum pod víčko neuspaného pacienta (už nikdy více – zase jsme se k něčemu nechala ukecat!!!) dokončily výkon.
Totálně vyčerpaná Hanka vypadající s opuchlýma červenýma olinkovanýma očima jako opilý horník se jen tiše svezla do křesílka, já se svezla vedle ní a stále jsem ji hladila po ruce. Po chvíli se vynořila kosmetička a zahalekala směrem k baru „Dvakrátskostkou!!!… děvčata – tohle normálně nedělám, ale ten panák je na mě…“ „My to taky normálně neděláme, ale nazdraví…“ hlesly jsme z těch křesílek…..
„Takže co s vámi?“ otočila se kosmetička na mě… „jdete do toho nebo to odložíme?…“ „Běž běž, Kačko, já tu budu ještě chvíli sedět, kdybys mě potřebovala…“ prohlásila Hanka strojovým hlasem (po výkonu, asi za 45 minut, jsem ji našla ve stejné poloze, v jaké jsem ji zanechala…)
…napatlala jsem si oči EMLou a pak už to šlo ráz naráz – byla jsem po ne zrovna vyvedené službě, takže počáteční nepříjemné pocity z jehličky píchající pigment pod okraj mého víčka se záhy zmírnily únavou natolik, že jsem místy i podřimovala… hlavou mi tehdy ve světlých okamžicích probleskovalo, aby náhodou nenakoukla Hanka, protože to, že by u „toho někdo mohl i spát“ považovala před chvílí za zcela irelevantní výplod kosmetiččiny fantazie…
Napsal/a: Káča
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (8 vyjádření)
Super jsem se pobavila!Perfektní článek Káčo!!
Jaholko – to nás také napadlo, problém je v tom, že stříkat jej na okolí očí se fakt nedoporučuje:-)…navíc tetování mám taky (levá paže kolem jizvy po očkování proti pravým neštovicím) a to se nedá s PM vůbec srovnat (ten bolí daleko více – prostě obličej…)
Musím se přiznat, že mi permanentní make up připadal kdysi také jako zajímavé „řešení mého vzhledu“:)… ale docela jsem se bála toho slůvka „permanentní“… Byť jsem věděla, že je permanentní jen dočasně:), docela jsem se bála toho, že až se jeho provedení podívám do zrcadla, tak s tím pár let nic neudělám:(
..jen mě napadla ještě jedna varianta – kamarádka sice moc stála o tetování, ale taky se moc bála bolesti, půjčila si od bratra, který hrál hokej:)… vysvětlím dále, proč je informace o hokeji podstatná:) – právě „z hokeje“ měl znecitlivující chladící sprej… Možná by se dále použít i v těch ostatních případech:)…aby krása nebolela:)
Hlásím se do klubu bledulek!!! ;oD
Já, když nejsem namalovaná, tak si o mě všichni myslí, jak jsem nemocná, i kdybych se smíchy válela po zemi (no, to by si o mě asi mysleli tuplem…) – máme to v rodině, vypadáme tak všichni… ;o)
Odstraňování chloupků voskem mi už ani nepřijde, ale do PM bych asi nešla… (možná bych dopadla stejně – mám až moc přecitlivělé oči i jejich okolí)
Mě stačí barvení obočí a řas (u toho taky hrozně slzím). Pravda, teď nějak péči v tomto směru zanedbávám (mám k tomu „dva vážné důvody“…), ale už jsem se propracovala zpět k řasence a lesku na rty…
až jsem zaslzela smíchy- připomělo mi to moji první depilaci třísel, po té jsem se taky mocně napila (jsem tmavovlasá). Při druhé zkušenosti jsem pochopila, že poprvé jsem vybrala pomalou kosmetičku. Teď chodím k Igoru bezbolestnému, no i když mi upravuje obočí (po narození Kubíka jsem u ní byla po 9 měs.) tak mi cukají víčka a slzí oči – ale na ty třísla je prostě úžasná.
Což mi připomělo, že už brzo budu muset jít shodit srst.
Ahoj Káčo! Asi bych do toho nešla. Je to určitě fajn, nemuset se malovat a vypadat pěkně…Jednak by mě asi odrazovala ta bolest a asi taky spíš preferuji přirozenost, přírodnost. Já vím, že třeba depilace chloupků na nohou a jinde je také bolestivá a kvůli tomu, že nechci být hlavně v létě jako srna ji klidně podstoupím…(i když holítka jsou i u mne asi nejpopulárnější).
Asi si trochu protiřečím…
Prostě je permanentní make up méně obvyklá zušlechťovací technika.
Papa a piš dál o všelikých dalších zajímavých tématech!
Původně jsem spíš čekala, že se po vykonaném OM zhrozíš svého zjevu :-))) Ale ne, tak to ti moc přeju a mám si chuť vzít kontakt na kosmetičku ;-)) Já totiž nenalíčená vypadám taky jak „vyblitý zelí“ (jak by řekla moje maminka :-)) Ještě k tomu zkaženému PM, mám v okolí dost příkladů, např. zkažené rty a obočí, tak jsem nakonec dostala strach a vzdala to.
Teda Káčo, Tvé zážitky jsou něco a hlavně to umíš krásně napsat. Nechceš se dát na dráhu spisovatelky? Knížku od Tebe bych si ráda přečetla, nebyla by jsi přeci prvním doktorem, co píše.
Mobile Sliding Menu