Můj zvěřinec

Od mala patřím k milovníkům zvířat.
Co moje paměť sahá, toužila jsem po vlastním zvířátku. Moji rodiče dlouho odolávali, a tak jsem si léta musela vystačit s vodními šneky či strašilkami a pakobylkami – no, ty vlastně choval spíš bratr.

Své chovatelské choutky jsem uspokojovala také v chovatelském a zoologickém kroužku, časem jsem v něm působila i jako instruktor a vedoucí.
Dětská vynalézavost ovšem nezná mezí, a když navíc dítě objeví nějaký vzor – běda rodičům…
Když mi bylo asi deset let, vyprávěl švagr, jak se sestrami obdarovali svou máti. Ta, plna očekávání, zvědavě potřepávala krabičkou a přemýšlela, co to v ní asi může být!? Když ji otevřela, vyletěly z krabičky dvě zebřičky, a celé vystrašené se jaly kroužit pod stropem…
Já mamince k svátku (a sobě též – jmenujeme se stejně) pořídila krásné trojbarevné morčátko. Tři dny jsem ho chovala pod postelí v šuplíku na peřiny.
Nastal den D, já přišla s gratulací a darem v nastavené ruce. Takový skok do dálky vzad jsem v životě neviděla (a už asi ani neuvidím) – mamka měla (zdánlivě) nepřekonatelný odpor ke všem hlodavcům. Štěstí Lucinky (tak se naše první morče jmenovalo) bylo, že jí, jak už to u morčat bývá, chyběl oproti jiným hlodavcům dlouhý ocas.
Mamka i babička svůj prvotní odpor překonaly a Lucinka se stala také jejich miláčkem. Měli jsme ji rok. Po ní následovala další „mořská prasátka“ – Silvestr, Othello, Silvestr druhý.

Životnost mých morčat se postupně prodlužovala. Snad že jsem prohlubovala své chovatelské schopnosti, snad že se postupně z předsíně, kde starší sestra intenzivně „větrala“ při svých dlouhých pubertálních hovorech mezi dveřmi bytu, stěhovala do obyváku a dětského pokoje.
Poslední Cecilku jsem dostala od kolegyně v práci, která si nemohla nevšimnout, kolik času trávím u terária s křečíky. Cecilku jsem pak používala tu a tam jako učební pomůcku (pracovala jsem ve středisku ekologické výchovy), přinesla jsem si ji i do manželství.
Choť ji mlčky trpěl.
Když umřela, další zvířátko jsme už nepořizovali.
Zato tcháni dostali od dětí – mého muže a jeho sestry – štěně čivavy. To aby tatínek měl záminku, proč chodit na vycházky. Čivava jménem Andy byla v podstatě jejich první vnouče. Byla to čivava přerostlá – svého času měla až čtyři kila. V době narození holčiček vážil Andy asi tři kila – přesto měl nad holčičkama „váhovou převahu“.

Časem jsme se přestěhovali z paneláku do domečku.
Situace se vyvinula tak, že jsme tu a tam dostali Andyho na hlídání, až nám jednou zůstal natrvalo.
Zažili jsme s ním nejedno „dobrodružství“ – oblíbil si totiž jedno „sportovní odvětví“ – neustále nám utíkal ze zahrady, s úspěchem využíval kočičí cesty. Jednou málem nepřežil, když zase jednou vnikl do sousedovy zahrady a sousedův pes bránil své teritorium. Jindy nám předvedl svou morální převahu nad předškolákem – snad „silou své psí osobnosti“ přinutil naši Any, tehdy asi třiapůlletou, aby otevřela zahradní branku, a Andy ji vytáhl na nedobrovolnou procházku (když ho měla na pět minut podržet před dveřmi, než se obuje babička).
Andy s námi absolvoval i dovolenou po vlastech českých. Cestoval s námi autem, spal s námi ve stanu, v chatce v kempu, i v luxusním penzionu. Navštívili jsme spolu nejeden zámek či hrad, ZOO či restauraci.
Předloni na podzim se nám z jedné ze svých výprav vrátil přiotrávený – asi sežral nějakou návnadu na krysy. S pomocí veterináře jsme ho vypiplali. Za několik dnů ale utekl znovu a už se nevrátil. Našel ho soused. Zdá se, že – jak se říká – Andy odešel doslova „chcípnout do houští“.
Choť už žádné další zvíře nechtěl. Že je to závazek…

Napsal/a: Jarmuschka