Nedá mi to… píšu ráda… tříbím si tak svoje myšlenky a je to skvělý ventil… no a představa, že to, co napíšu, i někdo čte a vyvolává to v něm nějaké emoce (ať už jakékoliv :-)), je natolik lákavá, že opět vkládám příspěvek do diskuze 😀
Ale teď vážně… je to tak strašný? Pročítala jsem zdejší diskuzi na téma děti a média. Jsou tam příspěvky podobné příspěvkům v jiných diskuzích na toto téma na spoustě jiných servrech. Vypadá to, že jsou jen dva typy rodičů. Jedni, kteří jsou radikálně proti televizi, počítačům atd… tito rodiče v 99% sami televizi ani počítač doma nemají a jsou přesvědčení, že dělají pro své děti to nejlepší. Druzí, a těch je většina, doma televizi a další masová média mají, běžně je používají a dříve či později se tato média stanou přirozeností i pro jejich děti. Je zajímavé, že drtivá většina těchto rodičů má pocit, že to není dobře, ale prostě to tak nějak berou. Stalo se a tak i přes pocit, že pro jejich děti to není nejlepší, nechávají věcem volný průběh.
Jenže čím více o tom přemýšlím, tím více se mi chce křičet: „Ale já nejsem špatný rodič. Co je na tom, když dítěti pustím pro něj vhodný program!“ Mám pocit, že to nejhorší, co bych mohla svému dítěti udělat, je, že nějaký „trend“ pojmu příliš dogmaticky. Už v těhotenství jsem pochopila, že pravda je vždy někde uprostřed a všeho moc škodí. Najít správnou cestu je vždy otázkou kompromisu a vlastního zdravého úsudku. A tak jak jsem zvolila kombinaci biopotravin s „normálními potravinami“, tak jak sem zvolila kombinaci papírových a bavlněných plen… tak volím kombinaci životního stylu s médii i bez nich.
Je samozřejmé, že si se svojí holčičkou hraji, že jí čtu, že spolu chodíme hodně ven… zvláště teď, když je tááák krásně, ale média jsou součástí našeho světa. Je hloupost dělat, že to tak není. Naše děti budou vyrůstat v digitálním světě… ve světě, který si možná ani neumíme představit. Jen si vemte, kolik se toho změnilo za posledních 10 let… kdo by si pomyslel, že každý člověk bude mít jeden či více mobilů… kdo by si jen dokázal představit, že skoro každá rodina bude mít doma počítač… vzpomeňte na tu dobu a představte si, že by vám někdo řekl, že každy bude mít možnost sednout k počítači a během vteřiny zjistit vše, co potřebuje, že přes počítač bude komunikovat se spoustou lidí, nakupovat, prodávat, sdílet… že běžnou součástí našich životů se stanou krabičky, kterými se dá nejen kamkoliv kdykoliv zavolat, ale které umí fotit, nahrávat, pouštět hudbu, kterými se dá i platit… že stroje budou umývat nádobí a péct chleba… atd atd… říkali byste si, že jde o scénář ke sci-fi filmu, ne? Zvláštní, jak nám to teď připadá samozřejmé… trošku mě až mrazí co bude za dalších 10 … 20 … 50 let.
A proto, stejně jako je skvělé, když dítě slyší v rodině dva jazyky a osvojí si je oba jako svoji přirozenost, myslím, že je dobré, aby dětem nebyla upírána možnost koukat se na televizi, „pracovat“ na počítači, používat mobil atd… Moje dcera se díky televizi umí lépe soustředit i na to, když jí něco povídám, od té doby, co se začala koukat na televizi (jedná se opravdu o půl hodinu, maximálně hodinu denně), vydrží déle u čtené pohádky. Skvělé jsou interaktivní pořady. Například u Sezame, pojď si hrát tleská spolu s Bohouškem a „tancuje“, když se tam zpívá. Tancujeme samozřejmě i na písničky, které si zpíváme nebo na písničky puštené z CD, ale zde mi přijde skvělé, že chápe tu změnu… teď postavičky mluví, teď tleskají a teď zpívají…
No, mohla bych psát dál, ale nevím, zda-li už se do toho moc nezamotávám. A tak raději skončím a poprosím vás, abyste se vyjádřili… mámy, tátové, co vy na to?
A ještě na závěr…
Pěkně jsem se rozepsala, že? Ale to jen proto, že sama balancuji na tenké hranci mezi přesvědčením, že vše co jsem výše napsala, je pravda a že tedy krapet té televize je pro moji holčičku jen přínosem a tím hrozným vtíravým pocitem, že to vše co jsem napsala jen jen trapná výmluva na moji pohodlnost?!?!
😀 😀 😀
Napsal/a: Lenčáč
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (10 vyjádření)
ono nic se nema prehanet, televizi doma taky mame, ale marne premyslim, jaky program by mohl byt vhodny pro desetimesicni mimino?
No já přemýšlím o koupi DVD v angličtině pro děti. Ráda bych, když se moje děti dívají na tv, aby to pro ně mělo taky přínos – třeba tu výuku.
Oprava: u neteře je to telka ne pc 😀
Ahojky Lenčáč, nedá mi se nezapojit 😀 Článek je hezký neboj, je to prostě od srdce a ze života.
Já sama mám hrůzu z toho, jak na tom bude dcerka za pár let se závislostí na telce či PC.
Dost mě děsí, jak vidím okolo sebe, že děti tráví hodně málo času venku a větší část u televize nebo u PC. Když náhodou zaslechnu rozhovor třeba šestiletých dětí, jak se baví o tom, jak bylo super v nějakém filmu, když někoho bomba roztrhala na hadry a jak se předhánějí v tom, že po dvou měsících hraní PC hry jsou už v šestém levlu 🙂
Nebudu se ani rozepisovat, že před nějakými 15-20 lety, tedy v době mého dětství, to bylo jinak 🙂 To je jiná kategorie a svět se mění.
Co moje dcerka a televize? Když jí bylo něco málo přes rok, tak začala jevit zájem o televizi víc, do té doby to byly maximálně reklamy. Asi to bylo dáno tím,že jsme bydleli v baráčku a většinu času trávily venku. Jediné, co jí ale fascinovalo bylo S tebou mě baví svět 🙂 Žádný krteček, Broučci, Pejsek a kočička ….
Hrané české filmy jí vydržely dost dlouho, hlavně ty s dětmi jako Krakonoš a lyžníci, Obecná škola atp. Nikdy to ale nebylo o tom, že by telku sledovala celý den. Využíval se na to podvečer a pouštěl se vždy jen jeden film, nebo pohádka. Okolo druhého roku nastal trochu zlom, kdy na nich byla tak trochen závislá a snažila se je vymáhat, ale neuspěla 🙂 (má holt zásadovou mámu). Nejsem matka extremista, která by jí to zakazovala, ale snažím se to pojmout, jako mimořádnou událost. Občas koupím nějakou českou pohádkovou perlu, nyní vede Fimfárum (Spejbl a Hurvínek, Broučci apod) a spíš jí do té hlavičky necpat kýče typu Pokémon nebo Teletubies (z těch mám osypky). Tak nějak se snažím o zdravou selekci toho, na co se dívá, když už se na to dívá. Taky jsme se nevyhly trendům a favority jsou Madagaskar, Nemo, Garfield… Ale všechno tohle má něco málo do sebe a hlavně to neběží celý den, je to tedy něco co nepatří do denního programu (zatím) a jsou dny, kdy si dcerka ani nevzpomene, že by se chtěla na něco dívat. Raději je v pokojíčku a hraje si nebo kreslí nebo jsme půl dne venku. Taky hodně čteme. Musím říct, že naše knihovna už začíná praskat ve švech 🙂 Navíc dcerka už vyměnila role a přestože ve svých necelých třech letech neumí číst, tak jí dělá ohromnou radost mi nad otevřenou knížkou pohádky vyprávět. Povídá prostě pohádku o tom, co právě vidí na obrázku nebo co si pamatuje ze čtení ode mne. Navíc tohle praktikuje i večer při uspávání, kdy mi sebere knížku z ruky, řekne mi ať si k ní lehnu, že mi bude číst ona. Usne s knížkou v ruce 🙂 Miluje knížky a není dne aby v nich nelistovala. Strašně ráda se učí nové básničky a písničky, už má ouplný repertoár a často příjde, že chce zase umět nějakou „novou“ 🙂 Přála bych si, aby jí to ještě dlouho vydrželo.
Co se týká PC. Nežiju v jeskyni a i mým každodenním chlebem je práce na pc a jsem ráda, že mi to není cizí. Nebudu jí ho zakazovat, ale mé zbožné přání je, to opravdu udržet v rozumných mezích a snažit se mít kontrolu nad tím, s čím tráví svůj virtuální čas. Přála bych si, aby více času trávila nadále venku s ostatními dětmi a věnovala se lepším zájmům, než vysedět díru do židle před monitorem.
Odstrašujícím případem co se týká pc je má neteř, o té jsem už vyprávěla, je jen o čtyři měsíce starší než má dcerka. Kdykoli jsem tam přišla na návštěvu, tak tam běželo do zblbnutí Teletubies nebo Krteček (dodnes je to pro ní Paku, žádný krteček ) Dývko se tam prostě nezastaví i když na to zrovna nekouká.
Odstrašujícím příkladem pro PC je můj malý bratránek, který trůní u pc už snad od 5ti let. Dodnes ho nedokážou od toho odtrhnout (je mu 10), je na tom závislý jak na kreku a když už je situace neúnosná, tak vytrhnou a schovají kabely, aby se alespoň chvíli učil nebo šel ven,spát nebo se najíst. Hrůůůza děs.
Omlouvám se za ten slovní průjem, ale nějak jsem se zamyslela 🙂
Když to shrnu , tak je na každém jak si ty hranice nastaví, na tom nevidím nic špatného ani ve tvém případě LENI. Klíč je v tom nenechat si to přerůst přes hlavu, páč pak je to problém. Určo je spoustu jiných věcí, které děti mohou dělat a jak jim pomoct se rozvíjet… Jestli nemám pravdu, tož ať se do země propadnu a sebere mě čert 😀
PS: Dnes jsem v obchodě narazila na novou českou pohádku „Kozí příběh“, už jsem natěšená, až to holčičce řeknu, bude skákat dva metry a my se taky rádi podíváme 😀
jooly teda no to je vlastně další plus… já občas pouštím i slovenskou televizi… aby pro ni ten jazyk nezněl cize 😀
Mám starší děti a popravdě- někdy nevím. Je doba, kdy ¨prosedí u všech odpoledních seriálů celý den, jindy je to vůbec nebere a mizí ven. Moje děti nebyly na telku navyklé od dětství. Většinou to byly pohádky v sobotu, neděli dopoledne, nebo sobotní či nedělní televizní maratony, když byly větší a venku počasí jak na Sibiři. To jsme milovali. Všichni (byli ještě malí) jsme se různě poskládali na rozkládačku, zakryli dekami a koukali na filmy. Taky co dělat.
Byla ale doba, kdy jsem telku pustit nemohli, když nám dědeček – tchán zrušil zásuvky a tak jsme se naučili si hrát a vyrábě a povídat a číst. Já na televizi závislá jednu dobu byla, to ano. A to ve dvou životních obdobích. Jedním byl první rozvod, kdy to vypadalo, že naše manželství našlo správnou cestu a vydalo se po ní, ale to byl jen můj mylný dojem a velmi záhy jsem byla spravena o tom, že muž odchází. Bylo to pro mě dost těžké. Kluci byli malincí, Jája teprve měla jít do školy. Televizi jsem měla puštěnou snad nonstop, abych zahanala deprese a pocit prázdna ( i když jsem měla doma pět dětí). Druhý takový průšvih byl, když mi umřel druhý muž. Ovšem to jsme nemohli pouštět tu televizi, o čož se postaral stařík. To bylo rádio na baterky- těch baterek za měsíc. A když jsme se nastěhovali sem před 4 lety, telku jsme si vynahradili- tedy já. Bylo to těžké. Zvládli jsme to- především já sama se sebou . A popravdě- zvládnout to se sebou samou, to bylo nejhorší ze všeho, co jsem kdy musela zvládnout a vydrřet se sebou……
Lenčáč!Nádherný článek,který mne chytil za srdce.V naší domácnosti,kdyby nebyla televize tak by byla pohroma.A to syn má svoji a my také.Takže syn se dívá na televizi od malička a neuškodilo mu to.Nejraději se dívá na satelit (JETIX),pohádky a hlavně kde se mluví anglicky,protože jsem zjistila,že výslovnost se mu zlepšila právě při sledování.Proto nebranˇme dětem se dívat na televizi.
Inori pardon… rozepíšu se vždy až dům stihne a já mám vše hotovo… což je někdy mezi 23 a 24 hodinou… může se pak lehce stát, že obsah zvítězí nad formou 😀
Abyste, nikoli aby jste ani abyjste… to tak mimo
Dcera denně kouká tak dvě hodiny na televizi (má devět měsíců) a baví se u toho. Moc nadšená z toho nejsem, ale za necelý dva měsíce bude po všem a už nebudu tak často po stodvacáté pouštět Čapí příběhy 🙂
Lenčáč, moc hezké a tak nějak mi mluvíš z duše :))
Já myslím, že cos napsala, rozhodně není trapná výmluva… na druhou stranu přesně i já pociťuji ten rozdíl ve sledování televize dětmi – je něco jiného, když si sedneme SPOLU a spolu se díváme, povídáme si o tom, a je rozdíl, jestli dítko před televizi prostě posadím… tohle je to, co mi hlodá ve svědomí mnohem víc. Jen jaksi bez mučení přiznávám, že si s dítkem sednu málokdy. Zato ale dobře hlídám, na co se děti dívají. Raději po stodvacáté stejnou zamilovanou pohádku než blbosti, kterými se to na některých kanálech jen hemží 🙂
Asi si stěží dokážeme představit, v jakém světě budou žít naše vnoučata… pokrok jde velmi rychle dopředu. Můj čtyři roky starý (a dobře sloužící!) mobil je už prostě dnes skoro vykopávka.
Ale určitě není dobré děti od médií izolovat – stejně by si tu cestičku jednou našly a pak by hltaly úplně všechno. Takhle je aspoň od dětství učíme vybírat – a to je důležité pro život obecně, nejen pro pravidla sledování televize.
Mobile Sliding Menu