L. Harrisová: Vražda o Vánocích ... + SOUTĚŽ

Další napínavý případ bývalé jeptišky Christine Bennettové

Vyhrát jej můžete v soutěži Víte…?
od 30. listopadu do 9. prosince 2007…

Dlouho očekávaná sváteční večeře v klášteře svatého Štěpána, kde dnes už vdaná Christine Bennettová strávila jako jeptiška patnáct let, je pokažena. Hlavní host, všemi tolik oblíbený otec Hudson McCormick, se ze záhadných příčin nedostavil. Najdou se pouze kusy šatstva ve sněhu. Policie se rozhodne vyčkávat, jelikož nenachází žádná vodítka, podle kterých by mohla pátrat. Ale Christine ví, že čím déle se bude čekat, tím horší může být konec pro otce McCormicka. Vydává se tedy po stopách, které ji neustále směřují kamsi do minulosti…

Váz., 296 stran

Ukázka:
Jeptišky odcházely

Jeptišky odcházely jako první, ve tvářích se jim zračil mír a vyrovnanost, ale já věděla, že je trápí stejný pocit neklidu a nervozity jako mě. Nasedli jsme do Jackova auta a při první příležitosti najeli na dálnici. Odpočívadlo, na které jsme zanedlouho dorazili, vypadalo docela obyčejně, jako jakékoli jiné, s benzinovou pumpou na jednom konci a parkovištěm na druhém. U něho stála nízká budova s rychlým občerstvením, veřejnými záchodky a dalším, na benzinových pumpách naprosto běžným vybavením. Jediným rozdílem, o to však podstatnějším, byla přítomnost policie. Stálo tam několik označených vozů státní policie a kolem se pohybovalo bezpočet uniformovaných policistů, snadno rozpoznatelných podle čepic. Jack se jednomu z nich představil, načež následovalo nezbytné ověření totožnosti: Jack otevřel ošoupané kožené pouzdro, v němž se zaleskl zlatý služební odznak, a policista na to zareagoval tím, že nás okamžitě odvedl na místo nálezu oblečení. Bylo to vzadu za budovami, za menší terénní vyvýšeninou. Náhodný chodec venčící psa tam našel sako a kněžský kolárek.
Jeden z policistů označené místo bedlivě hlídal, přestože za hranicí, kterou vymezovala žlutá plastová páska, nebylo k vidění nic víc než pošlapaný sníh. Malý, zhruba čtvercový prostor byl osvětlený čtyřmi přenosnými svítilnami umístěnými v každém rohu.
„Nějaké stopy po zápasu?“ zeptal se Jack.
„Nic se nenašlo. Možná jen malá tahanice ve sněhu tady vzadu.“
„Našlo se na parkovišti jeho auto?“
„Obávám se, že ne. Dostali jsme instrukce, abychom se zaměřili na poznávací značky Wyomingu, ale žádné tam nebyly. Zeptali jsme se i na čerpací stanici. Žádné auto z Wyomingu dneska pohonné hmoty nebralo a nikdo z obsluhy si nevzpomíná, že by se tu vozidlo s touto značkou v poslední době objevilo.“
„Nebude vám vadit, když se tu trochu porozhlédneme?“
„Vůbec ne. Ale nevěřím, že něco najdete. Na místě i v jeho okolí šlapalo tolik párů bot, že kdyby tam opravdu něco spadlo na zem, budete muset počkat do jara, až roztaje sníh.“
„Podle nalezeného oblečení, jakou měl asi ten muž postavu?“
„Vysoký,“ zamyslel se policista. „Hubený. V pase měl určitě méně než já, na to dám krk.“ Sebevědomě se zakřenil. Očividně si na své skvělé formě zakládal.
Zběžný popis seděl na Hudsona do puntíku. Vytáhlý a hubený, nikdy neměl ani gram zbytečného tuku, co jsme se znali.
„Určitě jste to tady kolem důkladně prohledali?“ ujišťoval se Jack.
„Lezli jsme do kopce a z kopce málem po kolenou, projeli jsme silnici oběma směry sem a tam. Znali jsme jeho jméno a vyvolávali jsme ho snad tisíckrát. Dokonce jsme použili i auto s amplionem. Pokud je ten muž naživu a někde tady v okolí, musel by nás slyšet.“
„Děkuju, strážmistře.“
„Z toho, jak byl ten sníh kolem zvalchovaný, to vzali opravdu důkladně,“ podotkl Arnold, když jsme odcházeli. „Nevynechali ani píď.“
„Souhlasím,“ přitakal Jack. „Myslím, že by bylo opravdu zbytečné, kdybychom se v tom sněhu snažili něco najít sami. Rád bych se teď podíval na poznávací značky na parkovišti.“
Vrátili jsme se zpátky a začali kontrolovat řady aut. „Co hledáš?“ zeptala jsem se.
„Sám ještě nevím. Něco, co nesedí. Až to uvidím, poznám to. Myslíš, že tu je nějaká šance, že by přijel nějakým novým fajnovým fárem, které padlo do oka náhodnému zlodějíčkovi?“
„O tom silně pochybuju. Ale mohla by ho nalákat zavazadla uvnitř.“
„Ve všech vozech jsou zavazadla. Tuny zavazadel.“
Měl pravdu. Na zadních sedadlech jednoho auta bylo nacpáno tolik nejrůznějších tašek, krabic a spousty dalších věcí, že jsem si nedokázala představit, jak řidič používá zpětné zrcátko.
Poznávací značky byly převážně z New Yorku. Několik dalších vozů pocházelo z Ohia, Ontaria, Massachusetts a Michiganu, jeden dokonce z Illinois a Vermontu. Ani jedno auto nepřijelo ze západu.
Prohlédli jsme každé auto, a aniž bych se zeptala, bylo jasné, že Jack nic mimořádného neobjevil. Vydali jsme se zpátky k budovám, kde Goldovi zrovna rozmlouvali se dvěma policisty. Jakmile nás Arnold uviděl, zavolal na nás: „Za chvíli přivezou psovoda s policejním psem. Pokusí se sledovat pachovou stopu z kabátu, dokud je relativně čerstvá – tedy pokud v tom sněhu vůbec něco zůstalo, čeho by se mohl pes chytit.“
„Už jsou tady,“ upozornil nás policista.
Tranzit státní policie zrovna zajížděl na parkoviště. Z kabiny hbitě vyskočili dva policisté a ze zadní části vozu vypustili dva nádherné uhlově černé psy. Jack prohodil s psovody pár slov a pak nás gestem přivolal. Fascinovaně jsem sledovala, jak oba velcí psi čenichy nasávají zbytky pachu z jednotlivých částí Hudsonova obleku. Poté je odvedli k policejní páskou vyznačenému místu ve sněhu, kde chvíli očichávali zem a pak proběhli pod páskou a snažili se najít stopu.
Podařilo se jim to téměř okamžitě a vyrazili směrem k parkovišti s takovou energií, že psovodi klopýtající za nimi museli hodně přidat do kroku, aby udrželi vražedné tempo, které jejich svěřenci nasadili. Naštěstí pro ně běh netrval dlouho. Řítili se dolů uličkou mezi druhou a třetí řadou aut, na chvíli se zastavili, ale vzápětí, když znovu zavětřili stopu, s hlasitým štěkotem uháněli dál. A pak se náhle oba psi jako na povel u jednoho z aut zastavili, několikrát zaštěkali – nepochybně proto, aby nám dali na srozuměnou, že svou práci beze zbytku splnili – hrábli packou do země a klidně si sedli.
Auto mělo pensylvánskou poznávací značku a zjevně bylo prázdné. Jak jsme tam stáli, ani jsme si nevšimli, že k nám přišla rodina se dvěma malými dětmi.
„Děje se něco?“ zeptala se žena. Byla menší postavy a trochu při těle. Jedno z dětí se jí neustále věšelo na ruku a plačtivě si stěžovalo, že má hlad.
„Ne, paní,“ ujistil ji službu konající policista. „Můžete nám prosím sdělit, kdy jste tady zaparkovali?“
Její muž se poradil s hodinkami. „Před patnácti minutami. Zastavili jsme tu jen proto, aby si děti došly na záchod. Stejně už jedeme pozdě na sváteční večeři.“
Policista ho požádal o řidičský a technický průkaz, a zapsal si do bloku pár poznámek. „Veselé Vánoce,“ popřál jim úředním hlasem, který se snažil být srdečný a milý. „Jeďte opatrně.“
Muž odemkl dveře a všichni se nasoukali dovnitř. Právě v okamžiku, kdy motor nabral na otáčkách, pes blíže k předku auta začal znovu štěkat a táhl svého pána pryč. Sledovala jsem, jak vyrazili k budově s restaurací. Ale ještě než k ní doběhli, uhnul náhle pes doprava a směřoval zpátky k místu, kde se našlo oblečení.
Jakmile pensylvánské auto zmizelo z parkoviště, dal druhý policista svému psovi znovu očichat Hudsonovy svršky, ten krátce zavětřil u země, několikrát se zatočil dokola, až náhle chytil stopu – stejnou jako jeho předchůdce. Zaštěkal a v příštím okamžiku jako znovuzrozený vláčel svého pána k restauraci po téměř identické dráze. Na stejném místě také zatočil a běžel k zasněžené vyvýšenině za parkovištěm.
Jack mezitím následoval prvního psa. Teď už se vracel k místu mezi první řadou zaparkovaných aut a budovou, kde jsem stála já s Goldovými. „Vypadá to, jako když vystoupil z auta, vydal se směrem k budově, pak zpátky k zasněženému místu a pak to vzal diagonálně zpátky k autu. Ti psi prostě jinou trasu, kudy by se pohyboval, najít nemůžou. Navíc se zdá, že do budovy vůbec nevstoupil.“
„Pak ale nevolal odtud,“ podotkla jsem. „Venku žádné telefonní automaty nejsou.“
„Mohl zavolat z některého odpočívadla více na sever. Je to pořád na jihu Albany. Možná chtěl počkat až do poslední chvíle, než se převlékne.“
„Takže co vlastně máme?“ snažil se naše poznatky shrnout Arnold. „Přešel přes parkoviště k označenému prostoru – ale nevíme, kterým směrem se dostal tam a kterým zpátky – zahodil některé části oděvu a vrátil se zpátky k autu.“
„Sám a nebo s někým, kdo mu držel pistoli u hlavy,“ dodala jsem.
„A pak – on sám nebo v doprovodu neznámé osoby – odjel,“ uzavřel naše úvahy Jack.
„Pokud ale předmětem jejich zájmu bylo to auto, nechali by Hudsona být.“
„Na to zapomeň, Arnolde, o auto nešlo. Hudson rozhodně nepatřil mezi lidi, co utrácejí balíky peněz za to, aby se povozili v něčem luxusním. A i kdyby nějaké větší peníze měl, o čemž pochybuju, vybral by si jistě jiný způsob, jak je využít. Možná by je spíš rozdal, než aby koupil auto.“
„Zdá se, že nám tu krystalizují dvě možnosti. Ta první je, že po něm někdo šel, a to z důvodů v současné době neznámých. A pak se nabízí ještě druhá, že se přihodilo něco tak vážného, že ho to přimělo k rozhodnutí nezúčastnit se setkání ve svatém Štěpánu.“
„Přesně to mě také napadlo,“ souhlasil zamyšleně můj manžel.