„Já zapomněla, jsem ve vaně, byli jsme s dětmi opékat.“ Takhle zareagovala do telefonu poté, co nedorazila do Činoherního klubu na domluvenou schůzku. Za dvacet minut přiběhla i s mokrými vlasy. Taková je Nela Boudová. Srdečná, milá, přímá. V jejím životě jsou na prvním místě její dva synové. Přestože má času velice málo, vždycky ho s nimi prožívá naplno.
V Činoherním klubu působíte už řadu let. Co pro vás znamená?
Tohle divadlo je určitě mému srdci nejbližší. Mám tady kamarády, hlavně Danu Černou, která má dvě holčičky, já mám zase dva kluky. Ona je skutečně moje blízká kamarádka.
Co vaši dva kluci? Jak vnímají „vůni“ divadla? Brala jste je sem od malička?
Přiznám se, že ne moc často. Chodíme sem na společné Mikuláše. To je tady vždycky moc hezký, protože Ondra Vetchý pravidelně dělá čerta, pan Kanyza nebo pan Dulava představují Mikuláše, takže je to skutečně vtipné. K divadelnímu prostředí kluci spíš jen čuchli. Nejsou to děti, které by byly během zkoušek v šatně. Ale teď sem se starším Andrejem chodíme na představení mých kolegů. A velmi mě baví jeho komentáře. Mladší Dalibor je velice živý, tak pro něj vybírám představení, která nejsou moc dlouhá.
S Viktorem Polesným jste natočila televizní film Sama v čase normálnosti, který teprve poběží. Zahrál si v něm i váš starší syn. Jak k tomu došlo?
Úplně jednoduše. Byla tam role pro takhle starého chlapečka. Když jsem si přečetla scénář, logicky mě napadlo zeptat se Andreje, jestli by v tom nechtěl hrát. Navrhla jsem to panu režisérovi. On sice udělal casting, ale když Andreje viděl, tak řekl: No tak ono to bude asi nejjednodušší, ty ho to doma vždycky naučíš, můžete si to spolu vyzkoušet, no a navíc je ti podobný…
Bavilo ho to?
Bylo to fajn, pro něj nové, zajímavé, já si užívala, že jsme spolu. V období natáčení si ale bohužel zlomil ruku, takže jsme to museli přerušit, což Viktorovi Polesnému a celém štábu velmi zkomplikovalo práci.
Takže z něj bude herec?
Ten film se mnou chtěl natočit, aby si mohl pořídit k violoncellu bicí, které tedy už má. A minulý týden natočil se studenty Písecké filmové školy absolventský film o chlapečkovi, který je ze sociálně slabé rodiny a začne žít s bezdomovcem. Měl tam hlavní roli. Jenže to dělal jen proto, aby si za ten malý honorář mohl koupit železné jojo, protože ohromně rád jojuje a učí se všemožné triky. U nás doma je teď na prvním místě jojo-jojo-jojo. Takže herectví asi ne. On je nadaný hudebně, tak je, myslím, jeho cesta jasná. Chce být bubeníkem.
Napsal/a: Michala Jendruchová
