Jsem půlmaratonkyně. Naštěstí ne černoška :)

Rubrika: Co se jinam nevešlo, Jen tak

Nikdy jsem nepatřila mezi sportovní typy. Uběhnout školní dvanáctistovku byla nesnesitelná otrava, dobíhat tramvaje o pár let později „pruda“ ještě větší… Pak jsem se ale vsadila s kámoškou, že pojedem na PIM do Prahy a bylo to…

Samozřejmě, celou akci nastartovalo několik sklenek červeného a  dlouhé hovory o životě a tak ( 🙂 v pozdních nočních hodinách :)) Ale stalo se. Ten večer, kdy jsme diskutovaly nad tím, kolik věcí ještě „ve svém věku“ dokážeme, jsme byly tak důsledné, že jsme se na závod přihlásily onlinem a bankovním převodem ihned zaplatily startovné… jo jo, to jsou přesně ty situace, kdy moderní technologie nejsou moc k dobru věci 🙂

Upřímně musím přiznat, že zaběhnout si půlmaraton byl dlouhodobě jeden z mých snů. Nebo snů – před pěti lety jsem kvůli uzávěrkám způsobenými právě pražským maratonem nemohla projet Prahou a místo toho jen bezbranně stála na místě a pozorovala nekonečný zástup spojených, normálních, tlustých i hubených lidí, které na špici vepředu hnali dva Etiopani (nutno dodat, že běžící rychlostí velmi rychlého motorového skútru). Zírala jsem na ně, jak si užívají, ta davová euforie z něčeho tak prostého, jako je běh, mne fakt zaujala… a přestože rozhodně nepatřím mezi atletické typy, dala jsem sobě slovo, že „to“ jednou zkusím…

Svou přípravu jsem tedy zahájila hlubokou úvahou nad lahví červeného a smyslem života – čili důkladnou diskuzí s též neběhající kamarádkou. Poté jsme následovala četba Murakamiho O čem mluvím, když mluvím o běhání. Původně jsem se domnívala, že u toho zůstane, ale můj muž to nějak nepochopil a k Vánocům mi koupil nové maratonky a běžecké oblečení… 🙂

Se dvěma dětmi a praxí novinářky na volné noze nemohu být úplně v nekondici, ale určitě jsem nikdy neuběhla v kuse více než tak 5 km. Rovnou přiznávám, že trénink jsem nijak vážně nebrala, nehlídala si životosprávu, spíš jsme s Martinou našly dobrý způsob, jak se od ledna scházet každé úterý, probrat práci a život a trochu se projít po lese… Do vlastního běhání nás doslova nutili naši partneři – místo toho, aby nám start zakázali, tak nás do něj ještě nutili… no hrůza… prý ze zdravotních důvodů – zbavit se nás chtěli, tak to bylo 🙂

Když mi den před akcí přivezla Martina startovní číslo, stále jsem ještě nemohla uvěřit, že poběžím – a dobrovolně. Ráno mi manžel připravil misku ovesných vloček (prý se dočetl na internetu, že je to pro běh nejlepší – panebože, jak v dnešním světě může ještě někdo věřit tomu, co je na internetu? :). Blééé, chci svůj rohlík s Lučinou…!

Vytáhla jsem ze skřníně černofialové triko (fakt mi sluší) a natáhla kalhoty. Sladila jsem lem ponožek. Pravá dáma se přece nenechá vyvést z míry ani v nejtěžších podmínkách… (to jsem ještě nevěděla, co je na mne nachystáno…:))

„Mám trému“, říkám Martině u Rudolfina, když společně hledáme vlez do startovního koridoru. Je zima a fouká. Kolem nás různě poskakují „kluci a holky“ ve věku osmnáct až osmdesát let. „Vidíš Nedvěda?“

Najednou slyším výstřel a pak se celý dav pomalounku pohne dopředu. Slyším Smetanovu Vltavu a nějak nečekaně mne dojímá… panebože, do čeho jsem se to zase dala?

Běžíme první kilometr. Před sebeou i za sebou vidím kilometry běžců a tlukot běžeckých bot o dlažební kostky mne přivádí do lehkého transu. Tempo je vyšší, než bych si představovala – vydržím ho vůbec? Nechávám se ale strhnout. Po pár minutách mi přestává být zima, ale dech popadám docela obtížně. Dlažební kostky se nelíbí mým kolenům, ale není kam utéct.

Říkám si, že prostě poběžím, co to půjde a až to nepůjde, půjdu domů. Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se, ne? 🙂

Na pátem kilometru vidím nejlepší  běžce – jsou tak o polovinu menší než v televizi a peláší snad pětkrát rychleji… tleskám. Nic jiného nezbývá – když vidíte na vlastní oči, jak lehce a intenzivně peláší, můžete udělat pouze dvě věci – poklonit se jim a udělat kotrmelec… nic jiného totiž nemá smysl… 🙂

A tak na trati zůstávám. Tu si s někým povídám, tu se snažím někoho předběhnout, tu se snažím odkoukat od spoluběžců něco užitečného. Martinu jsem ztratila kdesi v davu, snad neskončila? Volám ji mobilem – neskončila, žene se kdesi na pokraji sil kousek za mnou… Najednou se ale cítím líp. Bok přestal píchat a bolest v koleni zmizela. Hmmm… 🙂

No tak zkusím pokračovat – to bude na vesnici terno, jestli to fakt doběhnu 🙂 A tak mne napadá, že zvolím indiánskou variantu běhu – no popravdě, volím techniku ve verzi životem značně  unavené indiánky :). Na zastávkách piju teplý sladký čaj a divné žluté pití (a po závodě zjišťuji, že se tomu říká ionťák :), jím, co mi dají a tak nějak se plahočím. Chvilku prší, chvilku je zima, pořád fouká tak, že mám pocit, že odletím…

Probírám se na 16 km. Cože? Do cíle už jen pět? No tak to tam dolezu, i kdyby…

… a dolezu, i když nakonci jsou ty kilometry pořád delší a delší… Míjí mne dvojice slepce a jeho vodiče, kteří jsou k sobě přivázáni gumičkou. Míjí mne skupinky, které vezou na vozíku postižené. Tohle mi znova vhání slzy do očí… Předíhám asi sedmdesátiletou stařenku, která pokulhává na pravou nohu. A taky pána s pleší, no super…

Diváci mne ženou do cíle, jejich solidarita mne neuvěřitelně povzbuzuje a tak ze sebe rvu zbytky sil a vbíhám na modrý koberec. Dostanu medaili, objímám se s Martinou (dorazila nakonec asi 3 minuty za mnou,ale koho to zajímá? ) Fotíme se, opravdu „frčíme“ na endorfirmech a děkujeme si, že jsme tak „pitomé“, že jsme se do něčeho takového pustily…

…bylo to nádherné, jedinečný zážitek…

Ale určitě i v tom smyslu, že nebude potřeba ho hned opakovat… I když – běh je prý návykový… tak uvidíme… 🙂

Mějte krásnou neděli – s nohama na stole i jinde 🙂

Vaše Marta

Napsal/a: Marta Procházková

Toto taky stojí za přečtení!

Jak vybrat přebalovací tašku na kočárek

Čekáte miminko a hledáte tašku na kočárek? Co všechno byste měli v takovém případě zvážit a proč maminkám nestačí

Čtu dál →

10 pravidel, jak oblékat děti v zimě

Venku přituhuje, nejen na horách napadla sněhová pokrývka. Zatímco my poznáme, kdy je nám zima nebo naopak příliš teplo

Čtu dál →

Tipy, jak zabavit děti na zahradě v zimě i v létě

Zahrada je pro děti osobitým útočištěm, kde mohou stále něco nového objevovat. Stačí pár vychytávek, nezbytných komponentů i vhodný

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (8 vyjádření)

  • bamiska

    hezké čtení ke kafíčku, hlavně které piju v klidu…smekám já u běhu umírám po pár krocích a i ve škole nepatřilo k mým oblíbeným činnostem….určitě je fajn když jste si to vyzkoušeli a hlavně jste to zvládli…jste obě dobrémáte proč být na sebe hrdé…

  • To Marta, Ty jsi tedy akční!!! Já bych se léčila z toho výkonu ještě týden!!! 😉

  • Tééda Marto, to jsi fakt dobrá!!
    Gratuluju i kamarádce.

    Vzhledem k tomu, že ve školních bězích jsem se cítila na pokraji smrti už po 1500m, tak bych se ani nehlásila.
    Nesnáším, když jsem zadýchaná, hučí mně v hlavě a je mi na omdlení.

    Přitom na pohled se mi běh líbí, působí na mě tak krásně svobodně a úplně se mi vybavil Forest Gump, taky úžasný 🙂

  • Peťka

    Téda, to moc gratuluji! Já bych to nedala ani omylem!

  • Marta Prochazkova

    To babofka: no jasně, že ten včerejší… nohy sice bolí, ale ruce píšou… 🙂 Je to super, 21 km se dá určitě i dojít, je úžadné vidět, jak jiné, hlavně jižanské národy oproti nám Čechům umí žít… jdou si,když potřebují, zpívají, křičí.. to jen my to bereme moc vážně… fakt doporučuji… 🙂 Manžel mne dnes nosí na rukou 🙂

  • Lien

    no to tedy kloubouk dolů, mně připadá, že bych skončila tak někdy v prvních pěti km, ale spíš bych se vůbec nepřihlásila. Jste fakt dobré.

  • johana

    Tohle je úctyhodný výkon a každého obdivuji, kdo se zúčastní. Článek je pěkný a pobavil mě, ale 21 km uběhnout, to je síla 🙂

  • To asi nebude ten včerejší, co? 😉
    Ale tedy, Marto, dávám palec nahoru, jsi dobrá. Tipuji, že mě by fotili leda tak do černé kroniky dříve než na 10. kilometru 🙂

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist