Jméno má v našem životě nezastupitelnou, jedinečnou úlohu. Je základní součástí naší identity. Máme-li jen trochu štěstí, je něčím v zásadě pozitivním, ale ten, kdo měl v životě „smůlu“ a jehož jméno je pro něj z nějakého důvodu nepříjemné, nebo dokonce nepřijatelné, se s takovou přítěží musí vyrovnávat celý život.
Když starozákonní Bůh stvořil člověka, dal mu za úkol pojmenovat všechny živé tvory ve světě. Tím, že dáváme realitě jméno, si ji určitým způsobem podrobujeme, přizpůsobujeme, možná ji dokonce měníme. Když dáváme jméno dítěti, jméno, které bude nosit celý život, stáváme se tím do jisté míry spolutvůrci jeho osudu. Můžeme mu dát své vlastní jméno, udělat z něj pokračovatele tradice, jméno mazlivé, jméno tvrdé, jméno, které nezná zdrobněliny, jméno vznešené, obyčejné, neobvyklé, jméno, které s sebou nese nejrůznější konotace. Ať tak či tak, bude to právě tohle jméno, kterým na něj budou volat kamarádi, kterým ho bude oslovovat partner a kterým bude odpovídat na otázku „kdo jsi“.
Jméno je základem identity
Jméno je „nejdůležitější kotvou naší identity,“ prohlásil ve třicátých letech předchozího století známý americký psycholog Gordon Allport. Podle jeho kolegy Williama E. Waltona je jméno dokonce „určujícím faktorem ve vývoji osobnosti, hledání přátel, a možná dokonce životního úspěchu či neúspěchu“. Většina z nás se se svým jménem identifikovala, ale překvapivě mnoho lidí cítí ke svému jménu averzi. Například mezi Němci je každý desátý dospělý nespokojený s tím, jak ho rodiče pojmenovali, a 43 % z nich dává přednost své přezdívce, kterou se představují a třeba i podepisují. Podle vědců, kteří se věnují výzkumu identity, je v pubertě se svým jménem nespokojená většina lidí. Chtěli by být někým jiným, vymezit se vůči okolí, přijmout novou identitu. Taková nespokojenost obvykle s věkem odezní, ale v některých případech přece jen zůstává i v dospělosti. Profesorka Bettina Hannover, psycholožka z berlínské Svobodné univerzity, spatřuje skutečnou příčinu odmítání vlastního jména ne ve jméně samotném, ale ve vztahu k lidem, kteří ho vybrali, k rodičům. Tak například lidé, kteří se v dětství stali obětí zneužívání, vlastní jméno vnímají jako něco ohrožujícího. Když se rozhodnou ho změnit, bývá to pro ně osvobozující. Přijetím nového jména přijímají i novou identitu, jméno je symbolem nového začátku. Ke změně jména se ale lidé někdy rozhodují i z jiných, na první pohled méně závažných důvodů – třeba jen nemohou zapomenout na posměšky, kterými je častovali v dětství a dospívání kamarádi, nebo jim jméno prostě „nesedne“. K překvapení svých třeba už dospělých dětí a ostatních blízkých pak změní jméno třeba s odchodem do důchodu.
Pojmenování jako součást rituálu
Pomineme-li pro tuto chvíli proces, kterým se rodiče rozhodují, jaké jméno potomkovi přiřknou, nastává chvíle, kdy se jméno stává oficiální charakteristikou dítěte. Ve většině kultur se tak děje v rámci nějakého rituálu, slavnostního okamžiku, kdy dítě přestává být „tou malou“ nebo „svištěm“ či třeba „vetřelcem“ v matčině lůně.
V naší kulturní tradici to byl rituál křtu, kterým bylo dítě oficiálně uvedeno do společenství, ale jako mnohé jiné rituály i křest u nás ztrácí na všeobecně vnímaném významu. Čím jsme nahradili rituál? Snad „slavnostním“ vyplněním kolonky „jméno“ při příjmu do porodnice?
Jak vybíráme jméno?
V naší společnosti je běžné a normální, že dítě dostane jedno, maximálně dvě rodná jména, která mu zůstanou po celý život. Po světě se ale pohybují lidé, kteří dostali své jméno díky tomu, že se matce při kojení přisáli k prsu zrovna ve chvíli, kdy ho jejich matka, vyjmenovávající postupně řadu možných jmen, vyzpívala, jako u etiopských Kaffičů. Pueblané dostávali jména podle odstínu vlasů. V některých kulturách se běžně pojmenovával už plod v matčině těle, jinde zase dostalo dítě jméno teprve tehdy, kdy se naučilo samo běhat nebo mluvit. U některých indiánů si dítě musí jméno zasloužit, jinde se jména postupně mění, v závislosti na věku a dospívání.
Otázka pro Vás: Máte rádi své křestní jméno nebo byste se chtěli jmenovat jinak? Pokud ano, jaké jméno byste si vybrali?
Napsal/a: Kateřina Rodná
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (10 vyjádření)
Lussy, no je toto normální???? 🙂
Babofko,
taky mám kamaráda Kubu, o kterém když jsem se dozvěděla, že se jmenuje ve skutečnosti Luboš, tak jsem nemohla uvěřit :-).
A můj děda byl Josef a spousta lidí (vrstevníků) mu říkala Tomáši.
Petro, hlavně že teď jako vdaná nemáš už tak dlouhé příjmení 😀
Nikdy se mi moje křestní jméno nelíbilo, přišlo mi vždycky strašně tvrdé. Pravidelně jsem si v určitých obdobích dávala a „vžívala“ se do jiných jmen a někdy se tak i představovala. Tedy spíš u lidí, u kterých jsem nechtěla, aby věděli jak se jemnuju doopravdy 🙂 Matně si vzpomínám na Dianu, Soňu, Denisu, Lauru,…
Ale moje skoro tchyně došla ještě dál. Téměř nikdo v jejím okolí neví, že má jiné křestní jméno. Tolik se jí nelíbilo, že používá jméno jiné. A dokonce jí i ostatní přejí k svátku – toho nepravého jména 🙂
Vladislava
Za sebe- svoje jméno mám jen docela ráda.Je totiž škoda že je tak dlouhé.Potěšilo mě alespoň to, že mi výrobce kalendářů splnil moje přání a konečně od příštího roku bude Vladislava v kalendáři 🙂
Nechápu jak se němomu může libit jméno Zuzana. Já se tak jmenuju, a mám na něj šílenou sverzi.. když mi někdo řekne zuzano, nebo se někomu představím jako Zuzana, přijde mi to moc tvrdé a když na mě někdo zavolá Zuzano mám pocit jako by mi nadával. Naštestí už půl roku jsem plnoletá a v nejblížší době se nechám přejmenovat na Kristýnu.. Protože mám přezdívku tyna.. jak jsme k této přezdívce přišla je dlouhý příběh, ale faktem je, že mě všichni kamarádi řikají přezdívkou.Bohužel rodina a učitelé a nekteří spolužaci zustali u Zuzany což mě samozřejmě štve, a tak se toho jména musím zbavit..kašlu na to že rodičů, se to jméno líbí..já ho prostě nerozdejchám….jinak co se týče tech moderních jmen, mě se strašně libí jméno Nikolas, a pokud někdy budu mít ditě a bude to kluk, určitě dostane právě tohle jméno:))
Já své křestní jméno nemám vůbec ráda a u dcery by mě ani nenapadlo pokračovat v rodinné tradici tohoto jména.
Strašně jsem se chtěla jmenovat Zuzana, opravdu :-). Navíc, když se komukoli představím, tak polovina lidí mě napodruhé stejně osloví Zuzko, takže to asi není jen můj pocit, že tohle jméno by mi sedělo líp.
Děti jsme pojmenovali nějak intuitivně, až později jsem zjistila význam jejich jmen a že to k nim sedí.
U Lucinky mě na to uporoznil pediatr, že Lucie je něco jako světlonoška, a že to na ní úplně vidí :-).
A Marek je bojovník, což jsem zjistila až když jsem vyplňovala po jeho narození památeční knížku a tam je kolonka pro jméno a jaký má význam. Tak jsem na netu začla hledat ten význam a on je opravdu Bojovník.
A k těm exotickým jménům – nic proti, ale já bych tak své dítě nepojmenovala. Na dětské cvičení s námi chodili Vivian a maminka jí říkala Vivčo nebo Vivísku, mě to prostě rvalo uši. Anebo tam byla Kristýnka, její mamince to jméno přišlo asi obyčejný a oslovovala jí Kysko a chtěla aby jí tak oslovovali i všichni ostatní.
No Petro když oni mi v pubertě řekli,že se tak jmenovala sousedovic koza 😀
A maminka mi říkávala,že každé jméno je krásné,když se vysloví s láskou.Zuzina:-)
zuzino, mně se tvoje jméno líbí, fakt jsi s ním byla tak nespokojená?
Za sebe – svoje jméno mám ráda, nikdy jsem s ním neměla problém. Líbí se mi, že není moc dlouhé (za svobodna jsem měla dost dlouhé příjmení, tak člověk ocení každé písmenko „namíň“) a že má spoustu různých tvarů. Některé méně obvyklé tvary svého jména mám hodně spojené s lidmi, kteří mi tak říkali. Když mi tak někdo řekne teď, vždycky se mi vybaví ta osoba, která mi tak říkávala kdysi.
Teď si vzpomínám – když jsem chodila do školky, tak jsem si přála jmenovat se Gábinka :-)) Ne že by se mi moje jméno nelíbilo, ale tohle mi tenkrát nějak učarovalo…
Email s tímto odkazem už myslím koluje,také jsme se s pobavením mrkli jak na tom demograficky jsme.
ale když se vrátím k článku,vybrat jméno pro dítě je opravdu fuška.Přesně jak se píše,brala jsem to tak,že mu vlastně dávám do vínku kousek osobnosti :-)Já jako dítě jsem samozřejmě nebyla se svým jménem moc spokojená až když mi došel plný význam toho,že jméno mi dali moji rodiče,tak jsem se ,,uklidnila“ 😀
a ještě jsem se hooodně pobavila,když začali vysílat telenovely a někteří podlehli vlivům televize a zaplnilo se nám to tu Keviny,Esmeraldami,Chosé atd 😀
S dovolením bych zde upozornil na projekt, na kterém se podílím. Na serveru http://www.kdejsme.cz si můžete zjistit, kolik lidí vybraného jména či příjmení je v ČR. Díky přehlednému zobrazení v mapě vidí vše krásně přehledně s rozlišením na obce s rozšířenou působností, kterých je asi 3x víc než okresů. Lidi samozřejmě hledají, kde je nejvíc Kokotů a jestli nevymřeli Dušínové, ale protože jsou data přímo z ministerstva, využívají server i genealogové.
Mobile Sliding Menu