MVD: Jak je možné, že to tak uteklo?

Vašíčkovi je právě jeden rok a skoro tři měsíce. Jak je to možné, že to tak uteklo? Stále o něm mluvíme jako o miminku. Toníček mu taky jinak neřekne, že je naše miminko. Jenže to naše miminko už téměř 4 měsíce běhá, a to doslova.

Koncem 11. měsíce se postavil a šel, pak už běžel. Netrvalo dlouho a naučil se vyšplhat po schodech nahoru. Teď pár dní už po nich chodí vzpřímeně, drží se zdi (neb nemáme zábradlí), otáčí se a směje se, když na něho hartusím, kam mi zase utekl. Má obrovskou radost, že to umí a já také. Cítí, že mu fandím, že se na něho nezlobím doopravdy, že se jen bojím, aby se mu něco nestalo (úrazové pojištění začne být účinné až od července ;-)).

První dny s miminkem. Jako dneska to vidím. Jak jsem dojela do porodnice, zátka vesele odcházela a nic z toho nebylo. 3. dubna 2015. Krásné datum, slzy v očích mám, když ho píšu. Po docela klidné noci jsem se ráno v šest oblékla a tatínek mně odvezl do porodnice na Obilní trh, kde mně čekala indukce.

Někdo může namítnout, že tyto věty sem nepatří. Ono kdyby se mělo filozofovat, tak vlastně první dny s miminkem by se daly popisovat už od samotného zjištění dvou proužků na těhotenském testu :-). Píšu to sem, protože si myslím, že to sem prostě patří. Vzpomínám a prsty samy mění vzpomínky ve slova.

V ordinaci mně prohlédli, řekli – je to dobré, jste na centimetr. Říkám si – bezva, u Toníčka to byla nula nula nic také po týdenním přenášení. Po sepsání papírů v miniaturní kanceláři před porodními sály mně sestřička odnesla tašku s věcmi a já jsem se položila na porodní lůžko a čekala, kdo mi přijde zavést tu nemožnou tabletu. Nebylo to tak hrozné. Šupli to tam a bylo. Šla jsem na míč, zkoušela jsem různé cviky. Klystýr byl pro mě samozřejmostí, udržet ho těch 8 nebo kolik minut, děs běs. Zhruba po pěti minutách jsem musela. Před samotným porodem nejraději vzpomínám na těch několik horkých sprch, které jsem si dávala pohupuje se na míči ve sprchovém koutu. Prostě balada! S miminkem jsem si povídala, hledala ho, kde je otočené, stále jsem zkoumala pohyby a připravovala nás oba na brzké setkání. Mluvila jsem na něj jménem, volala ho a zpívala mu jeho oblíbené písničky.

No, pak to najednou nešlo, protože to začalo bolet. Abych si porod užila, rozhodla jsem se nechat si zavést epidural. Už to neudělám, kdybychom se náhodou rozhodli mít tu holčičku. Zhruba o půl dvanácté přišly paní anestezioložky, aby mi ho zavedly. Proces trval půl hodiny. Měla jsem hrozný strach a stále jsem se Vašíčkovi omlouvala za to, že jsem tak zbabělá a že ho vystavuju takovému stresu. Nahlas jsem si spílala, proč musím být taková sobecká matka, které vadí trocha bolesti. On mi totiž ten epidrual nešel zavést. Nejdřív mi sestřička píchla vodu. To bylo dobré. Pak mně jedna paní anestezioložka řekla, abych si chytla kolena, přimáčkla je na to břicho s mým broučkem, který už byl na suchu, vydechla a pořádně se jakoby stulila do klubíčka a vyhrbila záda. Dělala jsem to snad 3x, než druhá našla místo na tu jehlu. Plakala jsem, že se bojím o miminko. Uklidnili mně, ale nepotěšili. Řekli, že epidural nebude tišit bolest v dolní části břicha. Měli pravdu, rodila jsem jako u Toníčka bez epiduralu, bolest veliká. Požádala jsem sestřičku, ať poskládá kozu, že se musím chytit madel a s prosbou na rtech o kleště jsem z posledních sil zatlačila a byl venku!

Bylo 12,45 a můj krásný malinký chlapeček Vašíček byl tu. Položili mi ho na břicho a já jsem se usmívala. Zdál se mi fialový, ptala jsem se, jestli je to nějaký problém. V mžiku se však ukázalo, že není fialový, ale má přes levou stranu obličejíčku otlak, jak byl velký a já úzká a taky proto, že šel obličejem nahoru. Přesto jsem byla překvapená, když mi sdělili váhu a míru – 4,140 kg a 52 cm. Ale bylo mi to jedno. Chlapeček se přisál a před námi byly dvě nejkrásnější hodiny mého života. Držela jsem Vašíčka v náručí, on pěkně cucal mlíčko a věřím, že i on byl šťastný, že jsme se konečně setkali. Pamatuji si, že jsem se bála, aby mi nespadl, když jsem si ho přendávala od prsa k prsu. Zdál se mi tak malinký a bezbranný. Byl to zvláštní pocit. Dali mi ho hned, jak vyšla placenta. Byl jen otřený a já jsem taky zrovna nebyla z lázně. Bylo to nádherný pocit souznění.

Po dvou hodinách, tedy asi ve tři odpoledne, mi Vašíčka vzali, aby ho prohlédli páni pediatři. Když jsem se vykoupala, převlékla a najedla, odvezli mně na pokoj. Lehla jsem si a relaxovala. A pořád jsem si hladila břicho a čekala pohyby :-). Vašíčka mi, bohužel, dali až v šest hodin večer. Napil se dost plodové vody, blinkal a kašlal. Dostal pro jistotu i monitor dechu. Když ho přivezli, spinkal. Nechtěl ani mlíčko, jen spát. Když se náhodou probudil, tak jen aby si ublinknul plodovou vodu. Sestřička mně ujistila, že je to v pořádku, neb se jí napil opravdu hodně. Poprvé se ode mně napapal až někdy v noci.

Od té chvíle bylo jasné, že kojení se rozjede. Byl to a je stále pěkný savec :-). Rodila jsem v pátek a v neděli se spustilo mléko. Na váze přibíral moc hezky. Druhý den zjistila paní doktorka při prohlídce, že měl naštípnutou levou klíční kost. Jak byl velký a musel se dostat ven, tak si tělíčko pomohlo. Nebylo to sice nic vážného, i když ho to bolelo. Při kojení jsem proto ležela nad ním a on byl pode mnou na zádíčkách. Po týdnu to srostlo a pěkně jsme s ručkou cvičili. Ale jen doma, nikam na rehabilitaci jsme naštěstí nemuseli. Když nás na Velikonoční pondělí pustili domů, byla jsem zvědavá, co Toníček. Prvotní dojem nikdy nezapomenu. Nejdřív hledal Toníček miminko u mně. Když jsme mu ukázali malý uzlíček v autosedačce, tak trochu znejistěl, ale potom ho hladil a pusinkoval. Po krásném úvodu však přišel šok a vlna žárlivosti dlouhá asi tři měsíce. To je ale jiná kapitola :-).

Vašíček byl od malinka dobrý spáč. Naše první dny a následující asi dva měsíce byly takové, že jsem mu dala mlíčko, přebalila ho a on si na tři hodiny usnul, aby se pak vzbudil a kolotoč se opakoval. Od malička je zvyklý spávat sám, ale stále častěji si ho nechávám po nočním kojení u sebe. Je to proto, že papká kolem třetí hodiny ranní a zhruba do hodiny poté ho začnou zlobit prdíky. Když je ve své postýlce, vzbudí se, když jse se mnou, tak to nějak uděláme, že vydrží i do půl šesté.

Když vstává tak brzy ráno, dává si dopoledních dvacet okolo deváté hodiny. Později ho dopoledne nedávám, aby spinkal po obědě. Je nutné, aby vydržel do svých obvyklých usínacích hodin, což je 19,30. Dávat ho spát v půl sedmé, abych pak musela vstávat ve čtyři ráno… to se mi nechce. Bohužel se tak asi 2x stalo. S odpoledním spánkem nemáme problém. Sice si v postýlce zapláče, ale jen krátce a hned usne tak na dvě hodiny. Večerní spaní je naprosto v pohodě. Zazpíváme naši oblíbenou ukolébavku Hó, hó, Watanay, uložím ho do postýlky a už spí. Spinkává v pytli. Mám jich několik po synovcích, protože to také byli zmrzlíci :-).

Doma má Vašíček nejraději vkládačky a zvukové hračky, venku pak písek. A to i na jídlo… Drska fakt. Kamínky jsem mu ze začátku tahala co chvíla, pak dostal dudlík. Ale i tak musím stále hlídat, aby ho nevyplivl a nenasvačil se… Umí pracovat s lopatkou a oproti Toníčkovi ho baví bábovky nejen bořit, ale i stavět. Na houpačku ho raději nedávám, protože mně na ní usíná. Rostou mu teď zoubky, bývá často brzy unavený a bolavý. Bez bryndáčku ani rána, hrozně chudák sliní. Nic na to ale nepoužívám, řeže se mu to samo, i když dlouho.

Teď byl na přeočkování spalničky a spol, tak čekáme, zda bude mít kašel a rýmu, které mohou být průvodním jevem po očkování. Bohužel nás také čeká návštěva ORL, neb Vašíček má stále rýmu. Není to klasická rýma, kdy se dá něco vytáhnout odsávačkou, ale pořád posmrkuje, kýchá, sem tam i něco vyteče. Je to prostě otravné a mořská voda moc nepomůže. Sem tam také chrochtne, proto jsem pojala podezření, jestli nezlobí nosní mandle. Je sice ještě malý, ale i tak ho nechám vyšetřit. Na ORL jdeme v srpnu, takže pak napíšu, jak jsme dopadli.

Co se jídla týče, papká všechno a sem tam sebere i čokoládu. Nedostává pouze slaná a kořeněná jídla, samozřejmě alkohol, i když se po pivu sápe a taky tvrdé ovocné bonbóny. Ty nedávám ani Toníčkovi, protože se po nich osype. Ale kousek oplatku si Vašíček klidně dá. Zoubečky přelíznu večer prsťáčkem nebo měkkým dětským kartáčkem bez pasty.

Krásné léto plné pohody přeje

HankaManka

Napsal/a: HankaManka