Tušení o lidské duši

René Descartes je znám svou floskulí, pocházející z druhé poloviny 17. století, „myslím, tedy jsem“. Zní úderně a hezky se pamatuje, ale není přesná. Descartes totiž tvrdil: Ego dubito, ergo cogito, ego cogito, ergo sum. Přeloženo do češtiny: „Pochybuji, tedy myslím, myslím, tedy jsem.“

Descartes měl na mysli, že myšlením se dokazuje má lidská existence a pochybováním rozvíjím myšlení. Není třeba dodávat, že pochybovat o vlastním myšlení je základem myšlení kritického, a všichni přece chceme myslet, uvažovat a rozmýšlet kriticky, což znamená nejen podle nějakého jednoho umanutého přesvědčení.

Avšak dokazuje existenci našeho duševního bytí samo myšlení? Táži se a hned si odpovídám: nedokazuje. Já mimo to, že myslím (a tím pádem i pochybuji), navíc cítím – bolest, radost, úzkost, hněv a vše ostatní, co nelze pojmout do výrazu „myslím“.

Pokud ovšem cítím a myslím, teprve pak vskutku jsem.

1.1.2. Bolí mě hlava

Zdůrazňuji, že se nepodbízím laskavému čtenáři nějakou lacinou samozřejmostí. Naopak. Nejsložitější je právě to, co je samozřejmé. Jak dlouho jsme se domnívali, že čas běží rovnoměrně a plynule tak, jak kdysi tikával budík, dokud nás Einstein nesrazil na kolena svou teorií relativity, z níž vyplývá teorie zakřivení časoprostoru, a z níž vyplynulo i pozoruhodné měření provedené v roce 1960 V. Poundem a A. Rebkou. Tito pánové změřili časy na vrcholu věže vysoké 22,6 m a na její spodní části. Poměr obou naměřených časů není, jak bychom si mysleli, číslo 1, ale číslo 1,000 000 000 000 0025. Rychlost na vrcholu byla větší. Sice nepatrně, ale měřitelně. Mimořádně přesný budík tiká při zemi pomaleji vlivem zemské gravitace, jež zakřivuje náš časoprostor.

Ani bolest hlavy není tak docela samozřejmá. Bolest totiž vzniká výhradně, pokud jsou podrážděna čidla bolesti. Od čidla bolesti vede nervová dráha do rozsáhlého zpracovatelského centra v mozku, a pak vzniká velká svízel. Z poměrně přesně definovatelných míst v mozku vychází pocit bolesti, přesněji řečeno PROŽITEK bolesti. Vzniká sice v mozku, ale náhle se stává součástí našeho vědomí, mysli, naší duše.

Bylo by velmi naivní si myslet, že kmitání vzruchů a biochemické reakce na nervových spojích (synapsích) je oním prožitkem bolesti. Prožívat bolest patři přece do jiného světa, do jiného prostoru, v němž si uvědomuji, že mě bolí hlava.

Věnujme pozornost i tomu, že hlava mě může jen pobolívat, nebo mohu mít migrénu, kdy je mi navíc špatně od žaludku, nebo mohu být skolen bolestí z nejkrutějších, totiž neuralgií trojklaného nervu, která může přivést člověka i k sebevraždě. Bolest dokáže mít různou intenzitu.

Pokusme se být přesní a povězme, že prožitek bolesti má jednak různou intenzitu, jedna i různou LOKALIZACI. Bolest hlavy samozřejmě lokalizujeme někam na povrch nebo dovnitř dutiny lební. To není vše, my totiž navíc bolesti svým způsobem ROZUMÍME. Víme o tom, že nás něco bolí a to něco, že je hlava.

Neboli – já prožívám bolest, dokážu ji lokalizovat do hlavy a vím, že mě bolí hlava. Ještě jinak řečeno – já ROZUMÍM tomu, že mě bolí hlava. Bolest hlavy je prožitek bolesti, prožitek cítění a že tomu prožitku rozumím je akt MYŠLENÍ. A co nastane? Začnu shánět prášek proti bolesti hlavy.