SOUTĚŽ o knihu K. Gillerové: Ráno nepláču

Rubrika: Kulturní a literární tipy

Koncem března vyšel v nakladatelství Motto již třetí román slovenské autorky Kataríny Gillerové, která bývá označována za slovenskou Danielle Steelovou.

Knihu Vám nejen představíme, ale zároveň Vám nabízíme i možnost jeden výtisk vyhrát v soutěži Víte…?, která probíhá do 17. dubna…

Knihu Vám nejen představíme, ale zároveň Vám nabízíme i možnost jeden výtisk vyhrát v soutěži Víte…?, která probíhá do 17. dubna.

K. Gillerová: Ráno nepláču

Jak si osud zahrává s lidským životem? Říká se: „do třetice všeho zlého..“
Martina žije sama s malou dcerou v Bratislavě. Zažila vášnivý zakázaný vztah s Viktorem i manželství s nemilovaným mužem, který ji jednoho dne opustil i se všemi úsporami. Musela se vyrovnat se smrtí matky, která se záhadně utopila, a následně se smrtí svého autistického bratra. Tím se zpřetrhaly veškeré kontakty se zbytkem rodiny a bojuje s osudem sama. Jak udělat tlustou čáru za minulostí a začít nový život s novým mužem?


Ukázka:

Pozvánka na svatbu

Ta pozvánka vypadla z poštovní schránky a spolu s reklamními letáky přistála na zemi u mých nohou a dvou tašek s nákupem. Nestačila jsem zachytit podlouhlou bílou obálku, a tak jsem v té chvíli vůbec netušila, co obsahuje. Zvědavě jsem zkoumala neznámé písmo, obracela ji v ruce a měla sto chutí ji otevřít. Nakonec jsem odolala pokušení, sebrala nákup a chtěla přivolat výtah. Zjistila jsem však, že má zase poruchu a dvě plné tašky budu muset táhnout do čtvrtého patra po schodech. Rozzlobeně jsem kopla do dveří výtahu, jako by byly za tuto situaci zodpovědné. Zvědavost mě popoháněla, ta čtyři patra jsem zdolala rychleji než jindy. S obálkou v zubech jsem odemkla dveře, vešla do bytu a tašky s nákupem nechala bez zájmu v předsíni. Vběhla jsem do kuchyně, nechávajíc za sebou na zemi boty i sako, což normálně nedělám. Kdo mi to posílá? Tušila jsem, že to nebude obyčejný dopis, protože obsah obálky byl z tuhého papíru, jako pohlednice. Fotografie? Zaplavil mě nepříjemný pocit, protože mi to připomnělo situaci starou několik let, kdy obsah jedné obálky s fotografiemi způsobil, že jsem se rozhodla zrušit svou svatbu. Netrpělivě jsem obálku otevřela. Bylo v ní růžové svatební oznámení. Chvíli jsem ho držela v ruce a ohromeně na ně zírala. Linda a Erik si Vám dovolují oznámit, že 9. července… uzavřou manželství…
„Linda!“ zvolala jsem nahlas. Bože, malá Linduška se bude vdávat?! Rychle jsem počítala, kolik je jí let. Devatenáct, ještě o rok méně, než bylo mně nebo její sestře, když jsme se vdávaly. Kam ta holka spěchá? Proč se v dnešní době hrne tak rychle do manželství? Obracela jsem oznámení v ruce a obdivovala elegantní stříbrné písmo, když jsem si všimla, že v obálce je ještě něco: přiložené pozvání ke svatebnímu stolu a lísteček.
Milá Martinko, psala mi Linda, v tento šťastný den mého života chci mít své nejbližší u sebe a Ty nesmíš chybět. Moje dětství je spojeno s Tvými pohádkami a Tvou přítomností. Třebaže jsme se už dlouho neviděly, vlastně právě proto, nesmíš odmítnout mé pozvání. Budu Tě určitě očekávat i s Tvou dcerkou. Moc se na vás těším.
Vyloučeno! málem jsem vykřikla. Ty mě možná ráda uvidíš, ale tvá sestra ne. Kdysi jsme byly nejlepší kamarádky, dokud… V paměti se mi vynořila všechna ta slova, výčitky, rozzlobený výraz tváře. Pod textem na lístku jsem si všimla ještě dodatku: Darina Ti vzkazuje, že se s Tebou po tolika letech ráda setká. Určitě budete mít dost času, abyste si spolu popovídaly. Tvoje Linda.
Tak Darina se se mnou ráda setká? No, to je mi novinka! A svého manžela schová do skříně, nebo se už o něj nebojí? ironizovala jsem v duchu. Neubránila jsem se však příjemnému pocitu, který ve mně Lindina slova vyvolala. Kdyby se tak daly zažehnat staré křivdy, přijala bych Lindino pozvání na svatbu s radostí. Jenže já měla ve svém rodném městě nevyřešené vztahy ve vlastní rodině, a proto musím pozvání odmítnout.
S povzdechem jsem zasunula oznámení s pozvánkou zpátky do obálky, vstala od stolu a začala vyndávat nákup z tašek. Původně jsem měla v plánu pokračovat potom v kreslení, ale ta růžová pozvánka odvedla mé myšlenky daleko od tohoto místa, od bytu v bratislavské Petržalce, a přenesla mě do města, kde jsem vyrostla. Celá léta jsem se tam neukázala, pohádala jsem se s celou rodinou, kterou jsem vinila z mnoha věcí.
Vešla jsem do koupelny a opláchla si obličej studenou vodou. Hleděla jsem do zrcadla nad umyvadlem a pozorně zkoumala svou tvář. Tvář téměř pětatřicetileté ženy. Co by z ní po tolika letech vyčetla Linda? Nevydařené manželství, radost z desetileté dcery? Anebo konečně znvuobjevenou radost ze života, schopnost zabezpečit sebe a své dítě? Ze zrcadla na mě hleděly velké zelené oči, zvýrazněné jemnou linkou, plné rty, které jsem si před odchodem do obchodu narychlo přetřela rtěnkou, a hříva hnědých vlasů s ofinou padající do čela. Popadla jsem ozdobnou gumičku a sepnula vlasy do ohonu. Ve třiceti to bylo lepší, zhodnotila jsem se v duchu, ale o pár let později sotva viditelné vrásky vystoupnou a už to půjde jen z kopce. „Každá žena se o sebe musí starat, je to její povinnost,“ zdůrazňovala často má přítelkyně Irena, sousedka z pátého patra. „Jo, tobě se to mluví, když už máš děti velké,“ oponovala jí obvykle druhá, Slávka z třetího patra. „Kde na to mám vzít čas? A vůbec – pro koho?“
Irena a Slávka byly moje přítelkyně, které jsem získala výměnou velkého bytu na Starém Městě za menší v Petržalce. Šestačtyřicetiletá Irena rozmazlovala svou rodinu teplými večeřemi, pekla vynikající koláče, které často zbyly i pro nás se Slávkou, a ještě měla čas i na sebe. Dávala si záležet na pravidelných návštěvách kosmetiky a kadeřnictví, a ať jste ji potkali kdykoli, vždy byla upravená od hlavy k patě, jako by se právě někam chystala.
Ano, Slávka má pravdu – pro koho? Obě jsme byly rozvedené, ona se dvěma malými dětmi, věčně bez peněz. Špatně jsme si vybraly, hodnotily jsem obě svá dávná rozhodnutí. Jak by se asi vyvíjel můj život, kdybych se vdala za Petra nebo za…
Před očima se mi vynořil obraz mých dvou dávných lásek. Dva muži. Jak asi žijí? Kdybych na tu svatbu šla, určitě bych se s oběma setkala. Nebyla jsem si však jistá, jestli o to stojím. Ať raději všechny vzpomínky spí v zapomnění tam, kde dosud, rozhodla jsem se. Ale nespaly, draly se na povrch, měla jsem jich plnou hlavu, plný byt.
„No, dneska už asi pracovat nebudu,“ mávla jsem rukou a postavila vodu na čaj. Než se uvařila, uklidila jsem stůl, kde jsem dopoledne malovala. Vylila jsem špinavou vodu z misek, pořádně vymyla a vysušila štětce, odložila výkresy. Pohádkové postavičky vydrží do zítřka, teď se na kreslení nedokážu soustředit. Stejně za chvíli přijde ze školy Martinka, a protože je pátek, přiběhnou na kávu i moje dvě sousedky – „horní“ Irena a „dolní“ Slávka. Chvíli budeme jen tak povídat, vyprávět si zážitky z celého týdne, probereme zprávy a politiky, děti a muže.
Uvařila jsem si čaj, odnesla hrnek na balkon a pohodlně se usadila v proutěném křesle. Milovala jsem tyhle klidné chvíle odpočinku a nezáleželo na tom, jestli venku bylo jaro, nebo podzim. Letošní nádherné jaro však ve mně rozvibrovalo radost ze života, vzduch byl plný omamné vůně, kterou ještě zvýrazňoval šeřík ve váze na mém stole. Z nedalekých stromů se neustále ozývalo ptačí štěbetání, nádherná směs tónů malých zpěváčků. Jak by byl svět bez nich smutný! Z lodžie jsem měla krásný výhled do parku za domem, z druhé strany jsem mohla sledovat ruch na ulici a lidi spěchající do blízkého hypermarketu. Z dálky jsem zaslechla skřípění brzd autobusu, který právě zastavoval na zastávce, ale to už jsem byla myšlenkami zase u pozvánky na svatbu. Zjistila jsem, že čím víc o tom přemýšlím, tím víc mě to po tolika letech táhne do města, kde jsem vyrostla, abych se sešla s lidmi, které jsem celá léta neviděla. To by však znamenalo setkat se s otcem a bratrem, a to jsem nechtěla. Když jsme se naposledy před lety viděli na pohřbu, zasypala jsem je výčitkami a křičela jim tvrdá slova přímo do tváře. V duchu jsem je i teď měla před očima, jak tam stojí, bezradně, mlčky, v černých oblecích. Oči měli červené od pláče stejně jako já, jenomže jedině já jsem směla být smutná, ne oni. Oni, kteří, jak jsem jim v každé druhé větě zdůrazňovala, to vše zavinili. Oni byli zodpovědní za všechno, co se stalo. Obviňovala jsem je bez slitování. Obviňovala jsem otce a staršího bratra ze smrti matky a mladšího bratra.

Váz., 322 stran

Knižní novinka z nakladatelství Motto

Napsal/a: redakce (Petra)

Toto taky stojí za přečtení!

V jakých lázních vám zajistí hlídání pro děti?

Touží vaše srdce po lázních, ale říkáte si, že děti jsou pořád ještě malé, tak vám nezbývá než o

Čtu dál →

Dětský svět v zahradě? Vsaďte na bunkr, hmyzí hotel nebo malé hřiště

Hledáte recept, jak děti vylákat na zahradu, aby se vydováděly na čerstvém vzduchu a měly jste je přitom na

Čtu dál →

Půjčku vyřídíte pomocí textové zprávy na mobilním telefonu

SMS půjčka je jeden z finančních produktů, který vám dokáže vyřešit nepříjemnou situaci s financemi. Pokud máte nečekané finanční

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (6 vyjádření)

  • I já jsem s nedočkavostí otvírala tlustou obálku,když se ženil můj bratranec-to jsem,ale samozřejmě nevěděla co obnáší obálka za zprávu.Radostí bylo mnoho,protože byl poslední v rodině a ženil se v 33 letech.Snad to bylo z rozumu.Svatba byla krásná a nevěsta oblečená jako princezna.Opožděně gratuluju výherci.Přeji krásný den.!!!!!!

  • Petra Vymětalová

    Ještě dodatek pro ty, které kniha zaujala a nevyhráli:
    objednejte si ji u nás na Náměstíčku – ZDE.
    Jste-li členem KLUBka, dostanete 10% slevu!
    Nejste-li členem KLUBka, před objednáním se zaregistrujte.

  • Petra Vymětalová

    Tak je to tady 😉

    O knihu Ráno nepláču soutěžilo 186 návštěvníků našich stránek, 180 z nich odpovědělo správně.
    Díky tipu 187 zvítězila hapek.
    Gratulujeme!

  • Petra Vymětalová

    Jdu kouknout, jak to dopadlo, během dneška můžete čekat vyhodnocení zde pod článkem 😉
    Na zítra připravím další soutěž o knížku z nakladatelství Motto 😉

  • Rada bych si ji precetla

  • nevím

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist