Mateřství vážně – nevážně

Možná by vás napadl někdo takový, s kým jste někdy měli tu „čest““ pracovat a koho byste označily jako nejkrutějšího. Jenže co se třeba postavit tváří v tvář realitě.  Co když jste neměly krutějšího šéfa, než je vlastní dítě…

Přesně tak se totiž k tématu knihy Zpověď šílené matky vyjádřila autorka bestselleru Ďábel nosí Pradu Lauren Weisbergerová. A co si myslíte vy? Je dítě skutečně tím nejkrutějším šéfem na světě?

Možná by vám v poznání reality mohla pomoci kniha populární americké blogerky o mateřství Jill Smoklerové Zpověď šílené matky. Titul nejen pobaví, ale také zapůsobí svou brutální upřímností jako skvělý protilék na příliš seriózní výchovné příručky, které v rodičích vzbuzují hrůzu, že ve výchově svých dětí neobstojí.

Autorka je známou osobností sociální sítě Twitter, pravidelně se vyjadřuje k otázkám rodičovství v mnohým novinách a časopisech, včetně The New York Times, CNN, Redbook a Ms. Magazine. Její stránky www.scarymommy.com mají v průměru měsíční návštěvnost vyšší než 750 000. „Šílená matka“ se odvažuje mluvit o věcech, které si myslí většina matek, ale málokterá z nich má odvahu je říci nahlas.
Další nformace o knize najdete tady.

JAK SE STÁT ŠÍLENOU MATKOU

Zpovědi matek
• Přiznám se, že po většinu času mám dojem, že vlastně vůbec nevím, co jsem zač. Všichni si myslí, že jsem ztělesněním dobré manželky a skvělé maminky s úspěšnou kariérou – ale to ve skutečnosti vůbec nejsem. Jsem připravená přestat předstírat, že jsem po všech stránkách dokonalá.
• Sedm let jsem se snažila otěhotnět, ale teď, když je ze mě matka, často uvažuju, jestli to vůbec stálo za to.
• Jestli se ještě jednou budu muset dívat na Krtečka, tak si asi vypíchnu oko vidličkou. Možná by si mě konečně někdo všiml. Zas tak úplně špatný nápad to není.
• Občas se snažím onemocnět, abych si mohla jít lehnout už v šest večer.
• Přihlásila jsem se do fitka jen proto, že tam zadarmo hlídají děti. Odložím je a pak sedím v šatně, čtu si časopisy a bloguju.
• Předstírám, že jsem šťastná, že můžu být celý den doma s dětmi, ale občas mám dojem, že pomaloučku umírám. Každý večer pláču ve sprše. Takhle jsem si to opravdu nepředstavovala.
• Ráno dám svojí dospívající dceři pusu na rozloučenou, když odchází do školy, a jsem povznesená nad její nesnesitelnou náladu, rozbouřené hormony a scény. Když se za ní zavřou dveře, tak jí ukážu fakáč.
• Když odcházím na nákup, práce, kterou jsem opustila, mi chybí víc než můj syn. Ale nakonec se k němu vždycky vrátím.
• Ve spíži v dóze označené „Mouka“ mám schovanou čokoládu špičkové kvality a pár jointu. Uchyluji se k ní málokdy, ale vědomí, že ji mám, mi přináší útěchu.

Murphyho zákony fungují v mateřství dokonale. Po dni, kdy se rozhodnete vyměnit povlečení, nevyhnutelně následuje noc, kdy se dítě počurá. Vaše děťátko má sice kolem sebe kvanta hraček, ale určitě si mnohem raději bude hrát s hrnci a pánvemi v kredenci než s jakoukoli nákladnou výukovou hrou, a když si zaplatíte slečnu na hlídání, aby si s dětmi hrála, určitě usnou mnohem dřív než obvykle.

Toužíte vychovat vyrovnané, soběstačné a spokojené dítě?

Inspirujte se francouzským způsobem výchovy dětí, který ve své vtipné a výstižné knize A dost! – Francouzské děti nedělají scény popsala americká žurnalistka Pamela Druckermanová.

Když se americké novinářce Pamele Druckermanové narodilo v Paříži dítě, neměla v úmyslu stát se „francouzskou matkou“. Koneckonců, přístup k výchově není nějaká „věc“, jako třeba francouzská móda nebo francouzský sýr. Dokonce i sami francouzští rodiče tvrdí, že nedělají nic zvláštního.

Jenže francouzské děti, které Druckermanová poznala, spaly celou noc ve dvou nebo třech měsících, zatímco dětem jejích amerických přítelkyň to trvalo rok nebo i déle.
Francouzské děti spořádaně jedly zdravá jídla, která daleko častěji obsahovala dušený pórek než kuřecí nugety. Když přišli na návštěvu američtí přátelé, většinu času řešili problémy svých ratolestí, kdežto ti francouzští v klidu upíjeli kávu, zatímco si děti hrály.

Autorka se proto rozhodla odhalit tajemství francouzské výchovy. Zjistila, že francouzští otcové a matky jsou mimořádně přísní v několika málo věcech, ale ve všem ostatním nechávají potomkům celkem volnou ruku. A uvědomila si, že aby se člověk naučil vychovávat děti jinak, nepotřebuje jinou rodičovskou filozofii. Potřebuje úplně jiný náhled na to, co jsou děti zač.

A když se sama naučila pevně říkat NE, zjistila, že děti – včetně jejích vlastních – dokážou věci, jaké si vůbec neuměla představit.
Další nformace o knize najdete tady.

Paříž odříkává

Náš nový byt se nenacházel v Paříži známé z pohlednic. Byl v  úzké boční uličce ve čtvrti čínských obchodu s  oblečením, kde do nás pořád vráželi chlapi s igelitovými pytli plnými hadru. Nic nenaznačovalo, že jsme ve stejném městě jako Eiffelovka, Notre-Dame nebo elegantně se vinoucí reka Seina.

Ale kupodivu se nám v nové čtvrti zalíbilo. Simon i já jsme si v okolí našli každý vlastní kavárničku, kam jsme se ráno co ráno uchylovali – každý zvlášť –, abychom si užili trochu samoty ve společnosti. I  tady se společenský kontakt držel nepovědomých pravidel. Bylo v pořádku povídat si a žertovat s obsluhou, ale obvykle už nikoli s dalšími hosty (pokud nestáli u baru a také nemluvili s číšníkem). Přestože jsem se nacházela mimo zdejší společenskou sít, lidský kontakt jsem potřebovala. Jednou ráno jsem se pokusila zapříst rozhovor s dalším štamgastem – s mužem, jehož jsem už celé měsíce potkávala každý den. Řekla jsem mu, zcela upřímně, že se hodně podobá jednomu Američanovi, kterého znám.
„Komu, Georgi Clooneyovi?“ ušklíbl se posměšně. Od té doby jsme spolu nepromluvili.
S novými sousedy jsem měla vetší úspěch. Úzký chodníček před naším domem vedl na dlážděný dvorek obklopený nízkými bytovými domy. Zdejší obyvatelstvo tvořila směs umělců, mladých profesionálu, lidí, kteří očividně nechodili moc do práce, a presto měli příjmy, a starších paní, jež se nejistě belhaly po hrbolaté dlažbě. Bydleli jsme tak blízko jeden druhého, že jsme se chtě nechte museli brát na vědomí, ačkoli některým se presto dařilo se tomu vyhnout.

Celkem pomáhalo, že sousedka odvedle, architektka Anne, čekala dítě o pár měsíců dřív než já. Přestože jsem se nechala polapit anglofonním vírem jídla a úzkosti, nemohla jsem si nevšimnout, že Anne a ostatní těhotné Francouzky, s nimiž jsem se seznámila, přistupují ke svému těhotenství velmi odlišně.

Poznejte své děti!

I když si třeba nyní řekněte, že své dítě znáte, možná je nějaká maličkost, která zatím zůstává neodkryta. Třeba je něco, co můžete ve výchově změnit. A třeba se prostě jen chcete skvěle pobavit. Pro všechny případy jsou výše uvedené knihy tím pravým, co byste si možná měli nebo mohli přečíst. Třem z vás uděláme radost, protože pro vás máme ve spolupráci s nakladatelstvím Lucka Bohemia soutěž, ve které  máte možnost vyhrát balíček, v němž budou obě tyto knihy!
Stačí jen správně odpovědět na soutěžní otázku a mít štěstí při tipování.

Soutěž s knihami na téma mateřství vážně i nevážně běží od 18. prosince do 5. ledna 2014.

Náš tip pro ty, kteří tuto soutěž ještě moc neznají: Netipujte na začátku soutěže příliš vysoko. Každý den nad ránem probíhá kontrola soutěžních tipů. Všichni soutěžící, jejichž tip byl již překonán, budou o tomto faktu informováni emailem. Jednou denně můžete své tipy upravovat a zvýšit tak šanci na výhru.

 

Napsal/a: Iveta Pešková