Nakladatelství Motto nedávno vydalo další knihu Martiny Drijverové – autorky, která píše stejně poutavě pro děti i pro dospělé…
Nakladatelství Motto nedávno vydalo další knihu Martiny Drijverové – autorky, která píše stejně poutavě pro děti i pro dospělé.Tamarín a pomeranč obsahuje 12 příběhů popisujících zážitky opičí rodiny vzoologické zahradě – pana a paní Tamarínových a jejich dvojčátek Vítka a Janinky. Dočtete se tu ale i o dalších známých i méně známých obyvatelích zoo.
I když je kniha určena především dětem, myslím, že i rodiče tu najdou nějaký příběh pro sebe.
Pěknými ilustracemi tuto knihu doplnila Magda Veverková-Hrnčířová.
***
Tradičně přidávám i ukázku:
uvažoval Tamarín.
Právě tolik měsíců pobývám v zoologické zahradě.
A v každém měsíci se něco zvláštního přihodilo!
Tak ta malá drápkatá opička začala vzpomínat…
První dílek pomeranče čili Tamarín a Gibon
Nad zoologickou zahradou vyšel měsíc. Nahlédl do klecí, do boudiček a hnízd. Spokojeně kývl. Všude je klid. Jenom tady, v pavilonu opic se nespí. No, to se dalo čekat.
„Uááá! Uááá!” zapištělo miminko.
Janinka! Už zase! pomyslel si opičák Tamarín. Opět se vzbudila. Možná že má hlad. To by bylo dobré, pak bych ji podal mamince a ta by ji nakrmila. Ale jestli chce jenom pochovat… Chtěla. Tamarín vstal, zvedl miminko a začal je houpat. Druhé dítko se naštěstí nevzbudilo. Po chvíli malá opička přestala naříkat a zavřela oči.
Jak dlouho už jsem se pořádně nevyspal! napadlo Tamarína. Jsem strašně unavený. Na nic jiného než na rodinu nemám čas. Kdy jsem byl naposled na procházce?
Na děti se samozřejmě těšil, i když věděl, že péče o ně bude jeho hlavní starost.
U tamarínů tomu tak odjakživa je. Mámy dávají malým opičkám mléko, tátové lásku a ochranu.
Ve dne Tamarínovi nepřišlo zatěžko dvojčátka chovat, hladit a nosit v náručí nebo na zádech. Zpíval jim, broukal, povídal pohádky. Ke krmení je předával matce, ovšem jinak byla pořád s ním. Vítek s Janinkou se smáli a žvatlali. Bylo to hezké, bylo to veselé. Ovšem za tmy… Syn spal jako dřevo, ale holčička! Každou chvíli se vzbudí a chce pohladit, pomazlit. Možná se v noci bojí, ale čeho?
Tamarín se rozhlédl po ubikaci. Co je tady strašného? Rostliny jsou zde jako v pralese. Všechny pěkně šťavnatě zelené. Je tu dost větví na šplhání i na houpání. U stropu svítí veliká lampa, ze které sálá teplo. Boudička, přichystaná na spaní, je plná voňavého sena. Nikdo na tamarínky nečíhá. Není tu ani průvan, není tu vlhko, nepráší se. To jsou věci, kterých se malé opičky mohou bát. Ale nic z toho Janince nehrozí.
Proč tedy každou chvíli pláče? Proč… proč… proč? Tamarínovi se zavíraly oči. Třeba z toho vyroste! napadlo ho ještě a už usínal – když vtom …
„Uááá! Uááá!”
To snad není pravda!
„Nechceš se napít?” zeptal se Tamarín. Ale miminko k mámě nechtělo. Jen chovat, jen houpat, jen mazlit.
Teď už neusnu, pomyslel si Tamarín, když se Janinka konečně uklidnila a začala pravidelně oddechovat. Teď už ne. Za chvíli se venku rozední. Bude jasno, bude bílo. Venku leží sníh. Ten opičky v pralese neznají. Jen v zoologických zahradách, daleko od domova, se mohou oknem podívat na tu třpytivou nádheru. Sáhnout si nesmí. Sníh je studený – obyvatelé teplých krajin by určitě nastydli. A to je pro ně moc nebezpečné.
… jak to bylo dál se dočtete v knížce Tamarín a pomeranč, ale přesto si ještě neodpustím jeden úryvek z prvního příběhu – rozhovor tatínka Tamarína s panem Gibonem:
„… S dětmi přichází do rodiny zodpovědnost. Jsou naše a musíme se o ně postarat co nejlépe…“
„A my? My už se asi nikdy nebudeme cítit volní…“
„Ne. Ale děti nám kromě starostí dají také hodně radosti, uvidíte,“ utěšoval Tamarína Gibon.
Napsal/a: redakce (Petra)
