I. Obermannová: V pěně … SOUTĚŽ

Máme tu slunce a do ulic vyrazily hity letošního léta. Nemyslím tím však krásné opálené slečny v žabkách. Myslím krásné opálené muže v žabkách a také v bílých, pruhovaných a punťatých šortkách, které letos frčí. Nepohoršují mě, líbí se mi a mám chuť se za nimi otáčet, hvízdat a pokřikovat: „To je kost!“ Máme je takové, jaké jsme je chtěly, ať žijí naši hitové!
Barví si vlasy, chodí na manikuru, na pedikuru, na kosmetiku i na jógu.

Kdysi jsme si povídala s jedním mužem, který se mi s rozpaky svěřil, že není vůbec žádný macho, že je jako vystřižený z feministických příruček, ale s tím má obrovské problémy. Ženy ho nechtějí. Pohrdají jím. Tak jaké nás vlastně chcete? Položil mi úpěnlivou otázku.

Vždycky jsem si myslela, že muže moc nezajímá, jaké by je ženy chtěly, ale když se kolem sebe rozhlédnu, mám dojem, že už to neplatí. Muži se mění. Chceme to?
Jedna moje kamarádka chodí každý večer bruslit. Stěžuje si, že už kvůli tomu měsíc nemluvila s žádným „opravdovým chlapem“. Všichni „opravdoví chlapi“ totiž píší esemesky typu „Chci tě vidět, pojď dneska na pivo.“ „V téhle zemi se strašně chlastá,“ stěžuje si mi. „Ale vždyť na bruslařské dráze jezdí spousta mužů a většinou skvěle. Tak se bav s nimi“, poradila jsem jí. Zkusila to, ale prý zas rychle odjela a druhý den šla s jedním „opravdovým chlapem“ do hospody. Usoudila, že muži, co bruslí, nejsou zajímaví. Vynadala jsem jí. Určitě nemluvila se všemi! Určitě se spletla. Přece nejsou přitažliví jen ti, co sedí v hospodě a vedou chytré řeči, tvrdila jsem jí druhý den, když měla kocovinu, nešla bruslit a proklínala celý svět, pivaře obzvláště.

Podvědomě hledáme muže, kteří budou s námi jíst saláty, se kterými budeme moci hýčkat nejen je, ale hlavně sebe, muže, kteří by s námi rádi chodili na masáž a do sauny a drželi dietu a možná nám i dokázali nalakovat nehty. Hledáme muže, se kterým budeme moci o sebe pečovat. Hledáme takové prima lazebníky. Hledáme vlastně kamarádku. A k tomu chceme, aby byla chlap. Možná dokonce podvědomě toužíme, aby nám občas utekl do hospody. Tak co vlastně chceme? Víme to vůbec?

Šla jsem si nedávno zacvičit jógu a místo své obvyklé cvičitelky vedl hodinu muž. Měl krátké trenýrečky, jemné tělo, jemný obličej, zpíval mantry, určitě nejedl maso a nepil nic jiného než zelený čaj. Ideální chlap, napadalo mě. Znám totiž dost holek, které spolu jezdí na prázdniny cvičit jógu a pročiťovat tělo i mysl, aby pak prý vydržely dovolenou s tím svým. Jejich muž by s nimi na jógové soustředění nejel. Při tom mezi jogíny bývá mužů dost. „To nejsou „opravdový chlapi“,“ slyším zase.
Představila jsem si muže, který by se rozhodl, že se stane ženským idolem. A začne seriózně pátrat, co vlastně ženy od mužů chtějí. K čemupak by asi dospěl? Upřímně říkám, že nevím. Někdy mě napadá, zda to nejsme spíš my, ženy, které lpíme na tradičním rozdělení rolí, mívám dojem, že muži už se v tomto směru docela změnili. Ale netoužíme my pořád ve skrytu duše po tom machovi, kterému budeme podléhat? Chceme macha, který se změnil, přesněji, který se změní kvůli nám. Na jeho změnu vynakládáme spousty sil. A přehlížíme muže, kteří k vlastnostem vládce nikdy neinklinovali, protože jsou třeba jemní a křehcí.

Existuje jedno přísloví, které jsem vždycky nesnášela, protože jsem ho považovala za zcestné. Připouštím, že poslední dobou mu dávám za pravdu. Ženy nevědí, co chtějí a nedají pokoj, dokud to nedostanou.
Obávám se , že přesně k této odpovědi by pátrač po ženském idolu musel dospět.