I dnes, po deseti letech, je primárním cílem projektu Adopce.com vrátit co nejvíce dětí z ústavní výchovy zpět do rodinného prostředí, protože ČR je stále na jednom z předních míst v počtu dětí v ústavní péči na počet obyvatel.
V jakých případech profesionálové na anonymní lince žadatelům radí a odkazují na pomoc v jejich regionu?Zde jsou příklady některých vnějších a vnitřních bariér, které žadatele o adopci trápí:
- „Každý kraj, jiný mrav“ by se s trochou nadsázky dalo říci o procesu osvojování v jednotlivých regionech. Prověřování náhradních rodičů se děje na úrovni krajů a protože chybí jasná standardní pravidla, úřady to dělají každý trochu po svém. Například se žadatelé setkávají s různými typy formulářů a kolonek v nich. Mohou se setkat se sociální pracovnicí, která se na náhradní rodinnou péči specializuje, ale zejména v menších obcích, i se sociální pracovnicí pro kterou je žádost o osvojení jen jedním z mnoha rozličných případů apod..
- Lidé se často bojí odkrýt úřadům své soukromí, nemají jasno, jak to probíhá. Prověřování je nutné, protože stát musí vědět do jakého prostředí a komu dítě svěřuje. Ale více informací o tom co lidi čeká, může zmenšit jejich obavy.
- Někteří osvojitelé se před jednáním s úřady potřebují poradit o něčem, co považují za možnou překážku adopce. Například žádají o radu ti, kteří mají menší zdravotní problémy. Nebo se na osvojení ptají lidé, kteří žijí sami. I ti mohou dítě adoptovat. Stejně jako lidé s vlastními dětmi, nebo starší osoby, které mají přiměřené představy o věku dítěte.
- O informace na Adopce.com se obracejí i lidé, kteří uvažují o osvojení dítěte z jiného etnika. Na lince projektu mohou dostat spojení na rodičovskou skupinou osvojitelů, kteří už tyto děti přijali do rodiny. To je pro ně velmi inspirující. Na osvojení dítěte z jiného etnika se zpravidla čeká kratší dobu.
- Na linku se obracejí i ženy uvažující o adopci, které přišli o možnost mít vlastní dítě. Mají však za sebou roky a roky nepříjemných lékařských zákroků. Ženy mohou trpět drobnými neurotickými problémy plynoucí z těchto životních zážitků a na lince mohou požádat o doporučení vhodného psychologa.
- Informace potřebuji i lidé, kteří už děti v osvojení mají. Klíčovou otázkou, kterou rodiče těchto dětí řeší je, jak a kdy to svému dítěti říci. “Dítě by mělo zabudovat do svého životního příběhu fakt, že se nenarodilo rodičům se kterými vyrůstá a žije. U malých dětí se to dělá třeba formou pohádek. Dětem se vypráví, že někde byla maminka, které se narodilo dítě a ona se nemohla o něj starat a adoptivní rodina zrovna hrozně potřebovala takového šikovného kluka, či holčičku. Vytvoří se kolem toho pro dítě příjemný příběh. V různých obměnách je pak dobré se k příběhu vracet,“ říká doktorka Pazlarová a dodává, „nejhorší je, když to rodina dítěti zatají, protože pak je to pro něj daleko větší šok, dozví-li se to od cizího člověka a zpravidla nevhodnou formou v nevhodnou dobu.“
- Osvojitelé by měli mít co nejvíce informací o biologické rodině dítěte. Problém ovšem je, že někdy informace o dítěti chybí, takže těch informací osvojitelé nemají dost.
„Dítě bude nepochybně zajímat jakýkoliv detail o jeho rodině, bez ohledu na to jak dobrý je vztah s jeho adoptivní rodinou,“ doporučuje doktoka Pazlarová „čím více informací osvojitel dítěti řekne, tím více to dítě ocení. Samozřejmě s nutným vynecháním některerých hodně negativních detailů.“
Podpůrné služby pro adoptivní rodiny poskytují dnes spíše neziskové organizace, které pomáhají, jak jim síly stačí. Odborníci doufají, že tyto služby bude časem koncepčně poskytovat i stát, tak jak je to ve vyspělém světě běžné, hlavně v severských zemích a Velké Británii.
Napsal/a: Tisková zpráva
