Na kávu a na bacily

Těm, kteří nemají právě malé děti, to bude znít asi podivně, ale je to tak. Záměrné nakažení dítěte určitou nemocí je mezi maminkami batolat a předškoláků běžný jev.
Otázka zní, proč by někdo záměrně nakazil dítě infekční nemocí?

Existují nemoci, které postihnou téměř všechny jedince v populaci v dětském věku. Naprostá většina dětí navštěvuje kolektiv vrstevníků – předškolní zařízení, mateřská centra, různé aktivity pro rodiče s dětmi. Je velmi pravděpodobné, že se dítě těmito nemocemi nakazí. Taková nemoc přichází – jak už to bývá – v nejnevhodnější dobu. Překazí odjezd na dovolenou, zmaří účast na důležité rodinné události, nevhodně zasáhne do pracovního programu rodičů; naschválů, které dětské nemoci provádějí, je mnoho.

Maminky proto někdy pokládají za vhodné navštívit ve chvíli, kdy dojdou k závěru, že by se jim léčení nemoci nyní „hodilo“ více než jindy, své známé, kteří právě infekci prodělávají. Matky si dají společně kávu a děti nechají, aby si spolu hrály a daly virům příležitost vesele se šířit. Poté se odeberou domů, v kalendáři odpočítají inkubační dobu a čekají, až jejich dítko příslušnou chorobou onemocní, což se pochopitelně velmi často stane.
Výhodou takového chování je skutečnost, že dítě si nemoc odbude nyní, kdy se to hodí, a vzhledem k tomu, že většina těchto nemocí zanechává doživotní imunitu, má rodina do budoucna vystaráno. Pakliže nechají rodiče takto prozíravě nakazit sourozeneckou dvojici, odbudou nemoc u sourozenců zároveň a tím se vystříhají rizika, že jejich děti onemocní postupně a doba karantény, kdy je rodina významně omezena ve svých aktivitách, se tím podstatně prodlouží.

Nejčastějším příkladem takto předávané nemoci jsou plané neštovice. Plané neštovice (lat. Varicella) je virové infekční onemocnění, jímž se skutečně nakazí obvykle celá generace dětí. Průběh této choroby je v dětském věku mnohem mírnější než u dospělého. Proti nemoci sice existuje očkování, neprovádí se však povinně ani plošně a pokud vím, není příliš rozšířeno (ani já nejsem přívržencem přehnaného očkování, ale toto téma ponechám nyní stranou).
Větu „přijďte si pro neštovice“ je tedy možné v rozhovoru dvou maminek často zaslechnout.

Bez ohledu na shora vypočtené „výhody“ záměrného nakažení dítěte mám k takovému postupu značnou averzi. Zcela úmyslně nyní pominu právní stránku věci, protože se nechci tomuto tématu věnovat z hlediska paragrafů, z hlediska povinností rodičů vůči dětem, z hlediska preventivních povinností každého z nás.
Na celé věci mne zajímá především otázka etická.
Je správné záměrně nechat nakazit dítě nějakou nemocí? Byť by to byla nemoc, kterou s téměř stoprocentní jistotou stejně prodělá? Kterou je lépe zažít v dětském věku než později?
Ne, nepokládám to za etické.

Každé, i to nejbanálnější onemocnění, může být provázeno komplikacemi, které mohou mít pro organismus vážné následky. Virus planých neštovic není v tomto ohledu výjimkou. Jak si potom maminka, jejíž dítě takové komplikace neminou, zodpoví skutečnost, že si pro nemoc záměrně „přišla“?
Dále, v etických otázkách týkajících se dětí, je dle mého názoru zapotřebí uplatňovat minimálně stejně přísná, případně přísnější, měřítka jako u dospělých. Ještě jsem neslyšela o zletilém člověku, který by se šel úmyslně nakazit chřipkou v lednu, aby měl imunitu v březnu, až bude chtít jet lyžovat do Rakouska. U dětí to je ovšem pokládáno za normální.
A kromě toho – ať je průběh nemoci jakkoliv mírný, stále je to nemoc a nikoliv stav plného zdraví. Omezuje malého človíčka v jeho aktivitách a hrách, přináší nutnost karantény a spoustu nepříjemností, oslabuje organismus a dočasně narušuje imunitu, nese riziko nakažení dalších dětí, jejichž rodiče takovou nemoc doma nevítají.

Ne, já si pro bacily s dětmi nikam nepůjdu. Až k nám dorazí, budu jim čelit a bojovat s nimi, ale otevírat jim záměrně dveře, to není můj styl.