Prenatální komunikace – když procitá duše

Vaše dítě pro vás není nějakým přívažkem, a už vůbec ne břemenem, nýbrž malým zázrakem, jehož jste právě svědkem a který si chcete co nejvíce užít. Prenatální komunikace – což neznamená nic jiného než kontakt s nenarozeným děťátkem – vám k tomu poskytne ideální podmínky…

Všichni nastávající rodiče s napětím očekávají okamžik, kdy se jejich děťátko poprvé „ohlásí“. Podle statistických údajů cítí těhotné ženy první pohyby dítěte až ve 20. nebo 21. týdnu těhotenství. Je to zejména proto, že ženy, které čekají dítě poprvé, ještě neumějí pohyby nenarozeného dítěte rozpoznat – mohou je zaměnit s nadýmáním nebo s pohyby střev. Ženy, které jsou těhotné podruhé, děťátko často cítí už v 18. týdnu. Bez ohledu na jejich zkušenosti je však také břišní stěna při druhém těhotenství téměř vždy citlivější.

Důležité je také to, kde je umístěna placenta. Leží-li na přední straně, jsou tím znatelné pohyby dítěte utlumeny. Pokud leží na zadní straně, cítí žena pohyby dítěte dříve. To, kdy žena první pohyby ucítí, závisí přirozeně také hodně na tom, do jaké míry se na to soustřeďuje a jak pozorně se vciťuje do svého těla.

Navazuje děťátko vědomě kontakt s matkou?

Ano i ne. Nejdříve je potřeba objasnit, že mezi matkou a dítětem existují různé komunikační úrovně. První, čistě tělesná, se dá s velkou jistotou stanovit na pátý měsíc těhotenství. Ale matka a dítě spolu komunikují už mnohem dříve, například na duševní nebo duchovní (citové) úrovni. K takovému navázání kontaktu může dojít už velmi záhy. Mnohé ženy dokonce už „ráno poté“ (po oplodnění) s jistotou vědí, že jsou těhotné. Jiné mají v prvních měsících zřetelný pocit, že „už nejsou samy“. Zda však děťátko navazuje kontakt s matkou vědomě, se můžeme pouze dohadovat. Skutečností je, že matka dítě tělesně pociťuje především na základě toho, že nenarozené dítě má potřebu pohybovat se. Dítě ovšem také cílenými pohyby reaguje na vědomé oslovení nebo doteky zvenčí.

Jak mohu se svým děťátkem komunikovat?

Slovem „komunikace“ míváme na mysli především dorozumívání se s druhými lidmi prostřednictvím jazyka. Ale ve skutečnosti je to mnohem víc. Úsměv, gesto, dotek – to všechno ke komunikaci a vzájemnému porozumění patří také. Proto je zřejmé, že i s nenarozeným děťátkem je možné komunikovat různými způsoby.
Na začátku těhotenství stojí samozřejmě v popředí komunikace, která se zakládá na citech. Děti jsou citově založené bytosti. Citlivě proto reagují i na emoce matky.

Všechny nastávající matky na své děťátko každou chvíli láskyplně pomyslí nebo zamyšleně hladí své břicho. Kromě toho všechny těhotné ženy se svým dítětem také mluví – ať už v duchu, nebo nahlas. Co z toho dítě vnímá, na tom se odborníci zatím neshodli. Každopádně lze vycházet z toho, že všechny citové prožitky matky se přenášejí na dítě. To však nejsou jediné informace, které děťátko ze svého okolí vnímá, protože už v matčině těle se rozvíjejí jeho smysly. Již ve čtvrtém měsíci vnímá doteky a má vyvinutou chuť a od sedmého měsíce slyší. O tom, jak se vyvíjejí smysly, si můžete přečíst podrobně ve třetí kapitole. Existují tedy různé úrovně, na nichž spolu matka a dítě komunikují.

Podporuje prenatální komunikace vývoj mého dítěte?

Ačkoli v této oblasti takřka neexistují vědecky podložené poznatky, můžeme se domnívat, že prenatální komunikace má na vývoj dítěte kladný vliv. Děťátko se díky ní sice nevyvíjí rychleji, ale už záhy se mu jejím prostřednictvím dostává ujištění, že je vítáno. Čím více podnětů a popudů zvenčí přichází, tím více se podporuje rozvoj nervových buněk a jejich propojení. Následkem toho se také lépe vytvářejí odpovídající oblasti mozku.

Může prenatální komunikace děťátku škodit nebo ho přetěžovat?

Zpravidla ne, protože projevená náklonnost ještě žádnému člověku – ani tomu nejmenšímu – neublížila. Naopak, cítí-li děťátko už od počátku, že je milováno, lépe prospívá a vyroste z něho spokojené a vyrovnané dítě. Trochu složitější je otázka přetěžování. V zásadě nelze dítě prenatální komunikací přetěžovat. Je však důležité, aby nastávající matky dávaly víc než obvykle pozor na své vlastní vnitřní pocity. Sdělení mezi matkou a dítětem se totiž předávají na základě hlubinné komunikace, tedy na úrovni pocitů. Oba účastníci – matka i dítě – mohou vysílat a přijímat, stavět se hluchými nebo pozorně naslouchat. Této skutečnosti by si matka měla být vědoma. To, co se v této knize dozvíte a mohly byste to ve svém těhotenství uplatnit, se nikdy nesmí stát povinným programem. Takové exotické výstřelky, jako jsou kurzy cizích jazyků v matčině břiše nebo prenatální kurzy pro nenarozené děti, jak jsou nabízeny například v Americe, můžou dítě samozřejmě přetížit. Vždy když s dítětem navazujeme kontakt, měli bychom si být jisti, že je právě v tom správném „rozpoložení“.

Duševní život před narozením je ještě vědecky neprobádanou oblastí. První poznatky nicméně potvrzují, že prenatální komunikace je velmi důležitá.

Bude moje dítě díky prenatální komunikaci v lepší kondici?
Můžu ho tím naučit něco, co bude pro jeho život po narození důležité?

Myšlenka na lepší výkon by samozřejmě neměla u nenarozených dětí hrát žádnou roli. Faktem ovšem je, že děti, které se už v matčině těle cítí přijaté a milované, mají oproti ostatním náskok. Láska a sounáležitost vyžadují vzájemnou důvěru. Pokud se rodiče a děťátko spolu „seznámí“ už před narozením, mají díky tomu velkou výhodu.

Dříve panoval názor, že kojenec, a proto také nenarozené dítě v matčině těle, je „hloupý“ a že je potřeba jej v průběhu prvního roku života namáhavě všemu možnému učit. Dnes se ví, že tomu tak není – děťátko se učí už v průběhu těhotenství. Vyvíjí se u něho sluch, chuť, hmat a čich. Každý den se učí něco nového, k čemuž mu slouží nejen jeho malý svět v matčině těle, ale reaguje také na podněty, které k němu přicházejí zvenčí. Jeden vědecký výzkum ukázal, že děti, které před narozením poslouchaly určitou hudbu, ji po narození uměly rozpoznat. K podobným výsledkům dospěl také prof. Alfred A. Tomatis. Dokázal, že nenarozené děti reagují silněji na svou mateřskou řeč než na nějakou jinou.
Už od počátku projevovaná rodičovská láska posiluje důvěru dětí v sebe sama a ve své okolí.
Plod má už záhy schopnost smyslového vnímání. O tom, jak se vyvíjejí smysly, už existují četné poznatky. Více se o tom dozvíte ve třetí kapitole.

Je prenatální komunikace něco nepřirozeného?

Naopak, je to ta nejpřirozenější věc na světě. Nastávající matky udržují kontakt se svým nenarozeným děťátkem už od pradávných dob. Ještě dnes se u takzvaných primitivních národů těhotenství a porod slaví jako rituální události. Většina z nich věří, že matka a její dítě jsou spolu spojeny jakýmsi neviditelným poutem a že každý nový život má v sobě něco, co je hodno úcty. My, lidé „západní“ části světa, jsme se většinou odnaučili naslouchat svému vnitřnímu hlasu. Přesto nemůže žádné těhotné ženě opravdu uniknout skutečnost, že dítě vyrůstající v jejím těle vyžaduje její pozornost. Její nevšímavost by mu přinášela duševní utrpení. Jako přirozený mateřský instinkt se často uvádí to, že chtějí-li těhotné ženy uklidnit kopající děťátko, dávají si ruce na břicho, nebo k němu konejšivě mluví, když má škytavku. To všechno patří k prenatální komunikaci. A tato kniha by vám měla pomoci, abyste se tento svůj přirozený potenciál naučily plně využívat.

Napsal/a: Teusen, Goze-Hanel