Když jsem před čtyřmi měsíci porodila svého druhého chlapečka, dostal se mi do ruky časopis Betynka. Nikdy dřív jsem si ho nekupovala, ale dostaly jsme plno takovýchto časopisů v porodnici. Zaujal mě tam jeden článek, o tom, jak se vyrovnat s poporodními depresemi a jak se jim také nejlépe vyhnout. Vybrala jsem pár řádků.…
Takové maličkosti, jako že se uhoněná maminka diví, že se nemůže nikam dovolat pomocí ovladače na televizi, nejsou zas až tak vyjímečné“.
Musím říct, že se mi stávalo něco podobného, akorát to nebylo tak drastické. Například jsem v Penny marketu stála frontu u kasy, samozřejmě bez dětí, a jak jsem tak čekala, tak jsem si všimla, jak po mě lidi koukají. Než jsem si uvědomila, že to je kvůli tomu, jak bravurně houpu s nákupním košíkem, tak to trvalo opravdu dost dlouho. Nebo, když jsem šla sama do lékárny, vyšla jsem, před lékárnou stál kočárek, tak jsem ho automaticky vzala, a jela. Po pár metrech za mnou běžela opravdu dost vytočená maminka, proč jí kradu její dítě, tak jsem se začala omlouvat ale bylo mi to k ničemu. Bylo mi dost trapně.
„Nic strašného se neděje, je to jen výsledek nahromaděné únavy, která postihne kdejakou maminku s novorozencem. Někdy je toho na novopečné rodiče tolik, že začnou až panikařit. Ale chce to pokusit se získat určitý nadhled. Může je utěšovat i vědomí, že dítě nepřetržitě roste a toto náročné období jednou skončí.
Vedle celkem zábavných prvků, které s sebou může přetažení přinášet, však stejně jako u deprese signalizuje, že člověk vyčerpal své fyzické, duševní i emocionální síly a nemá už energii na překonávání stresu.
Jestli ale nejsou dnešní mámy pokojovými květinkami. Vždyť není v prvních měsících péče o kojence až tak náročná, když se teĎ používají papírové pleny a miminko skoro stále spí, diví se některé novopečené babičky. Vzpomínají, jak samy od rána do večera praly, máchaly a stále dokola žehlily pleny, horko těžko sháněly v poloprázdných obchodech oblečení, lahvičky a další nezbytnosti na malého potomka.
Ale maminky v šestinedělí nevyčerpávají jen fyzická zátěž a nedostatek spánku. Stres maminek může pramenit i z obavy o budoucnost. Péče o miminko se jim může zdát nekonečná, každým dnem, který s ním stráví doma, se jakoby vzdaluje naděje na úspěšnou kariéru. Poporodním stresem mohou trpět i tatínkové. Stojí za ním především rostoucí odpovědnost a kardinální změny v životě. I pro muže začíná nová etapa života, kdy musejí přehodnotit dosavadní přístupy ve všech základních sférách. Některým tatínkům se občas nechce domů ke řvoucímu miminu a usoužené ženě a zůstávají raději dlouho v práci, intenzivněji sportují či navštěvují pohostinství“.
I když náš taťka nám docela pomáhá, pokud nemusí být do večera v práci. Staršího každý večer koupe a ukládá, takže o to mám méně starostí.
„Opravdové poporodní deprese postihnou jen okolo 10% šestinedělek. Důležité však je rozpoznat je včas, aby se zabránilo případným neblahým následkům.
Opravdová poporodní deprese či laktační psychóza se projevují tak, že začne být žena netečná, nemá zájem o dění kolem sebe, trpí nechutenstvím, pocity viny, je stále unavená, nemůže se na nic soustředit, trápí ji pocity beznaděje, nemůže spát, mívá noční můry, v těžších případech trpí halucinacemi, ztrácí sebedůvěru, nemá zájem o děťátko a může to vyvrcholit až sebevraženými pokusy. Při této poporodní depresi, případně ještě závažnější poporodní psychóze si nemůže žena pomoci sama a musí bezpodmínečně vyhledat lékaře.
Co poradit maminkám, které nedávno porodily?? Myslete v tomto období především na sebe, na své zdraví a chovejte se klidně sobecky. Vyplatí se to vám i děťátku, které vás potřebuje zdravou po fyzické i psychické stránce. Rodina by měla pomáhat co se dá a umožnit mamince, aby se mohla občas věnovat výhradně sobě. V ideálním případě tak půl hodinky denně nebo alespoň pár hodin v týdnu. Tento vzácný čas by pak neměla šestinedělka strávit vařením, nakupováním či uklízením, ale raději si zajít něco koupit na sebe, posedět s kamarádkou v kavárně apod. Uklidit může někdo z rodiny, nakoupit manžel.
A co vyrazit občas do restaurace? I toto zpestření programu ženy působí proti depresi. Důležité je také nerezignovat na svůj vzhled. Věty typu: „nemám čas se ani učesat“, nebo „ztloustla jsem tolik, že se nemá cenu snažit hezky oblékat“, nejsou namístě.
A konečně je důležité se začít hýbat, třeba si zacvičit každé ráno, venku na procházce s kočárkem v parku, docházet do kurzů cvičení třeba i s miminkem, které bude jistě touto aktivitou nadšené.
Možná si nakonec najdete o víkendu chvilku na nějakou činnost, kterou si budete udržovat kontakt se zaměstnáním. Mnoho maminek se na mateřské naučilo obstojně cizí jazyk“.
Já si občas zajdu s kamarádkama nebo manželem do restaurace, s holkama jsme si vyrazily na kola si zasportovat, ujely jsme 4 km, a skončili na pivu a přijeli domů v půl jedné v noci, jak jsme se zapovídaly. Můžu vám říct, že to je opravdu odreagování, každému doporučuji.
A jak jste to zvládaly vy?? Byli jste v pohodě, nebo jste trpěli úzkostí a depresí?? Pomohla vám rodina, nebo jste na to byli sami??
Napsal/a: kristýna
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (5 vyjádření)
Musím říct, že jsem si myslela, že mě nic podobného nepotká, ale když se mi narodil třetí syn, nebylo to lehké. Pořád se mi do mysli vkrádaly myšlenky, které jsem nechtěla. Přitom všechny mé děti byly velmi chtěné, těhotenství i porody skoro bez komplikací. Zkrátka jsem se po tom třetím porodu nemohla ubránit myšlenkám, jestli všechno zvládnu, jestli jsme neudělali chybu. Vůbec nechápu, co je to za mechanizmus, který vás donutí myslet na věci, na které nechcete. Všichni kolem mě si myslí, jak všechno zvládám hladce, pořád mi někdo říkal, jak jsem dobrá, že to zvládám. O to těžší bylo, někomu se svěřit. Nakonec jsem se svěřila manželovi a moc dobře jsem udělala. Zná mě opravdu nejlíp a opravdu mi pomohl. Teď je vše v pořádku a já si naplno užívám mateřství. Pokud cítíte, že něco není v pořádku, určitě se svěřte a nebojte se zajít i za odborníkem. Není to legrace a hlavně za to VY nemůžete! Hodně štěstí všem. Marika.
Já tu depresi prožívám asi ted.Nevím jak jsem k ní přišla,malá spí skoro celý den.Možná to bylo tím ,že každý den okolo 17hod měla velké bolení bříška a já s hrůzou čekala až začne v 17hod brečet a pak to kojení.Ted je trend kojit kojit kojit,ale co když to někde vázne.Já začínám asi mléko strácet a hned ty výčitky,do toho stále uklízím,protože chci,aby to bylo doma vše ok.Začínám si připouštět ,že nestíhám,bojím se myšlenek ,abych si něco neprovedla třeba neskočila z okna.Začínám se bát sama doma.No deprese šílená.Dnes už jsem zavolala tetě je psychiatrička a okamžitě mi nasadila léky.Můžu i kojit a prý se dokonce kojení zlepší.Tak doufám,že to nedojde ještě někám dál a bude to lepší a lepší
měla jsem podobný problém,unabvená ,vyčerpaná,brečící na každém kroku.naštěstí měl manžel pochopení a moc mi pomohl..hlavně sbou tolerancí a ochotou.
Já jsem trochu poporodní deprese měla, nebo jsem spíš byla dost přecitlivělá. Pořád mě něco dojímalo k slzám. Např. Po porodu jsem nebyla schopná do telefonu mamce říct, co se nám to vlastně narodilo. Pořád jsem jen fňukala a nebyla schopná ze sebe vypravit ani slovo:-)Po šestinedělí se to ovšem spravilo do normálu:-)
Ahoj, můžu říct, že po druhém porodu jsem měla hodně velké poporodní deprese, a dokonce jsem dostala i nějaké prášky. Byla jsem unavená, neměla jsem z ničeho radost, život prostě byl nijaký, i když jsem měla malého drobka. Na druhou stranu jsem pociťovala ,ale stavy úzkosti a strachu nejen o děti, manžela, ale i o sebe, představovala jsem si, že trpím různými nemocemi, no hrůza. Naštěstí to po několika měsících přešlo a já se mohla plnohodnotně věnovat rodině.
Mobile Sliding Menu