Adopce

Rubrika: Partnerství a vztahy v rodině, Tipy pro rodinu

736150_kissŠok, že nebudeme mít „normálně“ děti nakousnul u nás doma hodně otevřenou diskuzi o možnosti adoptovat. To bylo na podzim roku 2003.
Po té, co jsme se smířili s tím, že jediná možnost těhotenství je s darovanými vajíčky = geneticky jiné ženy, už nebylo tak těžké přemýšlet o adopci. Tedy alespoň to tak ze začátku vypadalo…

Manžel byl určitě pro a tak řekl termín, že až se necháme zapsat do pořadníku na darované vajíčko, tak si zároveň zajdem na sociálku pro žádost o adopci.
Když na jaře 2004 došlo „na lámání chleba“ a byl optimální čas dojít si pro žádost, najednou jsem znejistěla. Opravdu to chci? Jsem mladá a třeba budu mít „své“ děti a …. Prostě jsem začala krásně zmatkovat. Naštěstí to vzal manžel do svých rukou a první krok udělal on.

Žádost o adopci
Manžel zašel v březnu 2004 pro žádost o adopci na sociální úřad, odbor „sociálně právní ochrany dětí a náhradní rodinné péče“ v místě našeho bydliště. Obdržel několik formulářů a pokynů co všechno se má zařídit.
Když s tím balíkem papírů dorazil domů, tahala jsem z něj každé slovíčko, které sociální pracovnice řekla a začala prozkoumávat jednotlivé papíry. (Smál se mi, že nechápe, čeho jsem se tak strašně bála, když se do toho začínám bezhlavě vrhat :-D)
Prozkoumala jsem formulář, který byl o nás. Snad všechno co vás napadne. Další formulář se týkal samotného požadavku na dítě. Trochu mě to zaskočilo, ale budiž… Potvrzení o zdravotním stavu pro každého z nás mě nepřekvapilo. Potvrzení příjmu mi přišlo logické. Zaskočil mě posudek od zaměstnavatele. Cože? Jaký posudek? Osobní a profesní bylo nadepsáno na papíře… To jsem musela rozdýchat.
Původně jsme si mysleli, že o tom nikomu neřekneme, že si podáme žádost a až to za pár let bude na spadnutí, tak to teprve řekneme rodině a pak teprve širšímu okolí. Takže tenhle papír nás posunul dál, než jsem tušila. Díky tomuto formuláři jsme v sobě našli odhodlání a řekli to rodičům. Byli zaskočeni, ale povzbudili nás, vzali to dobře. Bezva. Mají na to dost času se smířit :-).

Podání žádosti
proběhlo v dubnu 2004. Chvilku nám trvalo, než jsme všechno dali dohromady, oběhly doktory a šetrně vymohly posudky ze zaměstnání. Bylo pro nás oba překvapením jak skvěle to všichni vzali. Slyšely jsme jen povzbudivá slova a to od všech včetně zaměstnavatelů :-).
Navíc jsme museli přinést každý 2 fotky a o výpis z rejstříku trestů se postarala sama sociální pracovnice. Prima. Dlouho jsme si o tom celém povídali s ní na úřadě. Měla jsem z toho všeho dobrý pocit.
Dozvěděli jsme se, že na miminko se v našem kraji čeká 2-4 roky a že v každém kraji je čekací doba různá. Nejkratší dobu má Praha.
Překvapením pro nás byla její návštěva u nás doma. Tu musí absolvovat, píše o tom zprávu do posudku na nás. Tak jsme jí pozvali a domluvili se na konkrétní datum.

Návštěva sociální pracovnice u nás doma
Teda řeknu vám, takhle uklizeno jsem snad ještě neměla. Vnitřní strach, že by něco takového jako prach na skříni mohlo ovlivnit můj budoucí život mi nedovolil nic ponechat náhodě. Všechno se jen blýskalo 😀
Sociální pracovnice se projevila jako bezvadná ženská a tak místo prolézání bytu si sedla s námi a povídali jsme si o těch dětičkách co jsou v ústavech. Řekla nám i pár příběhů ze své praxe. Když odcházela, tak se mezi dveřmi zeptala, jak vlastně máme velký byt, což mě pobavilo :-).
Dozvěděli jsme se, že z informací o nás a z podkladů, co jsme jí předali udělá složku, kterou pošle na kraj a další věci budeme už řešit s někým z kraje.

Pozvánka na písemné psychotesty
Z kraje nám asi za měsíc přišla pozvánka na schůzku. Naštěstí jsem už věděla od dalších žadatelů, které jsem kontaktovala přes net, že se jedná o slibované psychotesty. Nejprve tzv. písemné. Trvalo to několik hodin, vyplňovali jsme jeden test za druhým. Šlo hlavně o vztahy v našich rodinách, náš vztah, naše reakce. Opět jsme s paní psycholožkou prošly naše představy o dítěti. Přiznám se, že jsem byla úplně vyčerpaná, cestou domů jsem v autě usnula… Domluvili jsme se, že za měsíc (konec června 2004) přijdeme na ústní psychologické testy.

Ústní psychologické testy
Nejprve jsme měli každý samostatně hodinový rozhovor s paní psycholožkou a rozebírala s námi povahu, která ji podle testů na nás vyšla. Přiznávám, že mi to moc nesedělo a manželovu sama po hodině s ním odvolala. Vyšlo jí totiž, že je nekomunikativní a on se jí z toho pěkně vykecal 😀 Mluvili jsme opět o tom, jaké dítě můžeme očekávat. Mně zaskočila informace, že se IQ dědí a proto si máme říct, jestli chceme, aby matka měla nějaké vzdělání (otec je obvykle neznámý). Utřídili jsme naše požadavky na bílé zdravé dítě do 1 roku věku. Pohlaví nám je jedno, stejně jako u dítěte, které bychom sami zplodili.
Bylo nám řečeno, že doporučuje naše schválení a máme očekávat dopis.

Dopis o zařazení mezi schválené žadatele o adopci
Přišel nám v půlce července. I když nám dopředu paní psycholožka řekla, že nás schválí, tak vidět černé na bílém, že jste schválení žadatelé bylo úžasné :-).
Navíc jsme se dočetli, že máme nařízenou přípravu rodičů. Už předtím jsem se dozvěděla, že je to běžná praxe a měli by si tím projít všichni žadatelé, takže mě to nepřekvapilo.
Zavolala jsem své sociální pracovnici (k nám ve městě) a ona řekla, že to zařídí. (vlastně jsem jí tam nechávala jen vzkaz protože byla zrovna na dovolené).

Pozvánka na rodičovskou přípravu
Přišla nám koncem srpna. Město za nás zaplatilo školení, my jsme si dopláceli ubytování a stravu, protože se jednalo o dva víkendy + mezi víkendy návštěva kojeneckého ústavu.

1. víkend rodičovské přípravy
Neočekávali jsem nic převratného a asi i proto nás mile překvapil. Celý víkend moderovala rodina se 3 adoptovanými dětmi a jejich zkušenosti byly to nejcennější…
Překvapilo mě, že nás tam bylo 10 párů… (přišlo mi to hodně)
V sobotu dopoledne jsme si povídali se sociálními pracovnicemi o formálních záležitostech okolo adopce a domlouvali si povinnou návštěvu kojeňáku.
Odpoledne jsme si povídali s psychologem (trochu obava dopředu – leč zbytečná :-).) a v podstatě jsme se celé odpoledne prochechtali , protože se nebál předvést nám klátícího se puberťáka, či otrávenou tchýni… Všichni se uvolnili a povídali jsme si o problémech a obavách, které každý máme. Naprosto otevřeně. Proprali jsme to skrz naskrz. Bylo hodně zajímavé slyšet o problémech jiných. Někdo nevěděl jak říci dítěti, že je adoptované, jiný měl problém s přijetím adopčátka v rodině a já řešila, jak mluvit s dítětem o jeho biologické matce… Na všechny otázky jsme dostali odpovědi! Ale byly tak obsáhlé, že je nereálné to tady vypisovat…
Večer jsem strávili s moderující rodinou a zajímali se o jejich zážitky, zkušenosti a myslím, že nám řekli dost hodně soukromých věcí (pocitů).
Neděle byla hlavně o dětičkách samotných. Povídal nám MuDr. Biskup, dětský pediatr a ředitel dětského domova ve Stránčicích. Úžasný člověk, perfektního vystupovaní a pedagogického nadání :-). Abychom se nenudili, promítal fotky z DD z předchozího průběhu dne v DD, ukázal nám obrázky dětí a jaké následky se dají z jejich kreseb vyčíst, měl sebou kufr plný léků, plínek a nezbytností pro děti a řekl nám, čeho se vyvarovat a co je dobré vědět.
Z tohoto víkendu jsme odjížděli s tím, že z nás opadli veškeré obavy, že budeme mít adoptované dítě a narostla v nás naprostá radost a chuť mít už adopčátko doma.

Návštěva kojeneckého ústavu
Nevěděla jsem, co od toho máme očekávat. Nikdy jsem v takovém zařízení nebyla, takže jsem si představovala velkou nemocnici a desítky postýlek…
Překvapení bylo už z venku. Vilku v zahradě bych nečekala.. Uvnitř mě překvapili menší místnosti a samotné místnosti s miminky. Každé dítě mělo u postýlky kolotoč a my je našly v herně, kde leželi na pěnových puzzlích pod hrazdičkami. Od sociální pracovnice a paní ředitelky kojeneckého ústavu, jsme se dozvěděli příběh každého dítěte a popravdě to byl zlom, kdy mi došlo, že je úplně jedno, že se mi to miminko nenarodí. Měla jsem chuť si rovnou nějaké odnést domů…
Vidět konkrétní tvářičky za těmi dotazníky, které jsme vyplnili, bylo pro nás důležité.
Pochovali jsme si je a já měla pocit, že to, že budu mít jednou miminko, je skutečně realizovatelné :-). A co bylo asi nejdůležitější, od tohoto momentu jsem přestala brát adopci jako zadní vrátka, pokud by nevyšlo IVF….

2. víkend rodičovské přípravy
Opět na nás čekala „naše“ moderující rodina a v pátek si pro nás připraveni překvapení v podobě manželů, kteří adoptovali před rokem holčičku. Mluvili jsme o aktuálních zážitcích ze soudů, o reakcích okolí i jejich vlastních.
V sobotu nás čekala přednáška dětské psycholožky.
V podvečer jsme dostali certifikát o absolvování a rozloučili jsme se…

(každý kraj může mít rodičovskou přípravu jinak koncipovanou, někde se chodí jednou týdně na x sezení s odborníky…)

A tímto jsme měli absolvováno všechno nutné k tomu, abychom se stali rodiči.

Zavolala jsem na kraj „naší“ paní a jak už jsme se předtím s manželem domluvili, jsem změnila podmínku, že bychom chtěli miminko do půl roku věku.
Také jsme se stavili u sociální pracovnice u nás ve městě a řekli jí čím vším jsme prošli a co to pro nás znamenalo…

Teď už čekáme „jen“ na ten vysněný telefon, že jednomu miminku vybrali nás jako rodiče… Tak to totiž je. Nebude se nám vybírat dítě, ale funguje to tak, že se dítěti vybírají rodiče. Připadá mi to fér :-).
V tuto chvíli čekáme už rok od podání žádosti, takže nejdříve příští rok…

Když to vezmu zpětně, tak nevím čeho jsem se bála. Asi toho neznámého co nás čeká. Potvrdilo se mi, že je okolo adopce takové množství mýtů, že si to představujeme jako něco nedosažitelného, deprimujícího, ponižujícího….

Možná jsme měli jenom štěstí, ale opravdu jsme potkali jenom odborníky na svém místě a chápající lidi, kteří nám rádi pomohly, odpověděli na všechny naše dotazy…
Přišlo mi dobré, že jsme mluvili se všemi na rovinu a možná i díky tomu se nám dostávalo upřímných odpovědí.

I kdybychom adopčátko jednou neměli, protože by vyšlo umělé oplodnění a narodili by se nám trojčata (to je jediná varianta, v případě jednoho (oba), dvou (já, ale vysvětlím mu to.. :-).) dětí adopčátko chceme :-D), tak nám to přineslo moc. Naučili jsme se s manželem mluvit o všech pocitech otevřeně. Hodně nás to sblížilo, myslela jsem si, že se už naprosto známe, ale najednou se stalo, že u otázek o adopci odpovídal jinak než bych předpokládala :-).
Samotná rodičovská příprava kterou jsem myslela, že jenom nějak přetrpíme, nám přinesla nevíce :-).

V tuto chvíli řeším nové problémy :-). Dávám si na stranu peníze, protože až TEN telefon přijde, tak se dozvíme, že je pro nás miminko. Dojedeme se na kraj podívat na fotku, dozvíme se o něm veškeré informace a rozhodneme se jestli ano či ne… dojedeme do kojeňáku, kde se na drobečka podíváme a řekneme ano nebo ne definitivně. (vždy je čas si to rozmyslet a bylo nám řečeno, ať řekneme na rovinu, že toto dítě nechceme, že je to lepší, než „trpět“ nechtěným…(teď to myslím z pohledu dítěte!) – nebude na žadatele špatně pohlíženo a za nějakou dobu se jinému dítěti vyberou jako rodiče..) Budeme mít 30 dní na to, abychom si miminko přivezli domů.
Myslím, že ho budu chtít domu hned :-D, ale i toto nám bylo rozmluveno. Musí se vyřídit papíry na sociálce v „bydlišti“ dítěte, potom papíry na sociálce našeho města, domluvit se v práci a vyřídit si nástup na mateřskou…. U toho si doma připravit postýlku, peřinky, pidi věcičky, kočárek, autosedačku (už na první převoz), plíny, dudlíky, umělou stravu a přibližně milión nezbytností…
A tady se vracím k těm penězům. Z něčeho ty nezbytnosti budeme muset koupit a maminy by mohly vyprávět, jak nákladná záležitost to je… Navíc nebudeme mít čas na to sledovat všemožné výhodné akce…
Optimální je, když se to všechno podaří zrealizovat do týdne…

A co to obnáší přivézt si adopčátko domů a jak to všechno probíhá vám doufám, jednou popíšu v článku, na který, doufám, nebudete muset dlouho čekat :-))))))

Vaše Kaitlin

PS: Je možné, že po přečtení tohoto příspěvku, si některé zaklepete na čelo, proč ještě sháním dárkyni, ale faktem zůstává, že bych si přála prožít alespoň jedno těhotenství…

Knihy, které doporučuji, neb mně hodně pomohly:

Na cestě za dítětem – dvě malá křídla tu nejsou, napsala Hana Konečná, vydavatelství ACADEMIA (doporučuji všem snažilkám, v té knize je prostě všechno o snažení a právě tato kniha mi hodně pomohla se vyrovnat s mou neplodností)

Osvojení a pěstounská péče, Zdeněk Matějček a spol., vydavatelství Portál (vše, co se týká našeho práva a je tam snad úplně všechno, co se vám budou snažit vysvětlit psychologové)

Adopce – vztah založený na slibu, Jayne E. Schoolerová, vydavatelství Návrat domů (tato kniha je napsaná z pohledu adoptivních rodičů, je v ní hodně cenných postřehů, nevýhodou je, že ne všechno je stejné, jako u nás v Čechách…)

Pár odkazů, kde najdete právní stránku věci a další věci, které si myslím, že jsou důležité:
www.adopce.com
www.fod.cz
http://www.rodina.cz/scripts/diskuse/novep.asp?z_podkategorie=no&id=71
www.rodina.cz/snrp

»» Více informací na téma adopce v diskuzi na eMimino.cz.

Napsal/a: Kaitlin

Toto taky stojí za přečtení!

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Spoření pro děti: jaké máte možnosti?

S novým přírůstkem do rodiny je čas začít myslet na budoucnost. Chcete-li svým ratolestem zajistit lepší start do života, neměli

Čtu dál →

Jak vybrat ty pravé plenky pro novorozené miminko?

Očekávání miminka sebou nese spoustu radosti, ale také rozhodování a nákupů. Jednou z věcí, bez kterých se určitě neobejdete,

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (93 vyjádření)

  • Moc pěkný článek.
    doufám, že autorka má už malého človíčka doma a jestli né, tak ať moc dlouho nečekají.

  • Anonymní

    hezké čtení, které mě znovu utvrdilo v tom, že chci adoptovat. Těhotenství jsem si přožila do šestého měsíce, kdy jsem musela porodit, rodila jsem s vědomím, že ho nikdy neuvidim nepochovam. Z porodnice jsem odcházela s prázdnýma rukama. tenhle pocit už nikdy nechci zažít. Chtěla bych moc dítě, ale nechci už být těhotná, dneska už bych si to těhotenství ani nedokázala užívat, měla bych hrozný strach, jestli to všechno dopadne dobře. dneska to beru tak, že adopce je tak trochu na jistotu – dítě, které chcete – dostanete, tedy pokud projdete tím řízením, může to trvat 2-5 let,ale víte, že ho dostanete, s těhotenstvím je to jiné, dokud to mimčo nebudete mít v náručí, tak celých devět měsíců nemáte jistotu…

  • Králíček4
    Králíček4

    Kaitlin,držím vám prstíčky,aby vám to dobře dopadlo.Ať s umělým oplodněním,aby jste si mohla alespoň 1x užít průběh těhotenství nebo s adopcí.

  • Anonymní

    Kaitlin držim palečky a jak je to stou dárkyní vajíček jaký jsou podmínky ráda vám pomůžu ..Kontaktujte mě na Milasskove@seznam.cz

  • Anonymní

    prosim muzete mi nekdo pisnout co vse potrebuji k adopci dekuji

  • Anonymní, kontaktuj Klokánek.

  • anonymní, to je smutné, co píšeš, ale takhle to opravdu nepůjde. Jen tak domluvit se s někým a dát jim své dítě. Raděj udělej všechno oficiálně, řekni všechno svému lékaři..třeba si to jěště rozmyslíš…

  • Anonymní

    Ahoj mám dotaz…jsem právě těhotná a bohužel jsem dopadla tak, že si miminko nemůžu nechat… Když jsem četla spoustu článků,tak vidím, že hodně rodin, které po dětech touží se nedočkají…Ráda bych své miminko přenechala nějaké fajn rodině, která má opravdu zájem…Prosím pokud o něčem víte, vím, že se to nesmí…ale když já toho tvorečka nechci nechat napospas státu…prosím kontaktujte mě tady a já pak písnu bližší údaje….. Jsem milá, inteligentní mladá žena bez jakýchkoli problémů. Díky moc všem spřízněným dušičkám 🙂

  • Anonymní

    Zdravím všechny, kteří touží po dítěti!
    Také jsem váhala nad dalším IVF nebo adopcí. Po mnoha neúspěšných IVF jsme se rozhodli pro adopci. Můžete si prohlédnout mé stránky:
    http://www.adopce-pomoc.webnode.cz
    Pokud tam nenajdete odpovědi na své dotazy, napište mi na můj mail. Věřte, že jsem ve vaši situaci byla a vím, co prožíváte!
    Marga

  • Anonymní

    Ahoj je to moc krasnyj članek,nečetla jsem konec proto že tady neni,ale doufam že to skončilo dobře a vy mate doma to vytoužene ditě.
    Nas taky čeka adopce a proto čtu všychno co se tyka ADOPCE,nemam vubec strach a moc se na to vše tešim už nijake papiry užady mame za sebou,a jak jste tady psaly nemužu se dočkat až budu mit ditě u sebe…..
    Tak vam přyji hodně štěsti…

  • Anonymní

    ahoj cetla jsem tu pribehy a rada bych se otom dozvedela vic jak vse probiha atd.piste na muj email hulkovaalipi@seznam.cz

  • Anonymní

    Ahoj,asi nejsem ta pravá rádkyně v tomhle směru,protože mám svoje 3 vlastní dětičky,ale podle tvého dopisu je cítit,jak moc jste s manželem připraveni dát někomu třetímu svoji lásku.Myslím si,že mít vlastní dítě je stejný risk jako vzít si za vlastního už ,,hotového“tvorečka.Sama jsem uvažovala o tom,že bych dala domov nějakému opuštěnému děťátku.Jenže než jsem zvážila všechna pro a proti,byla jsem potřetí těhotná…Navíc mám ve svém okolí 2 případy,kdy si manželé vzali dítě z kojeňáku a nakonec se jim do všeho kalupu podařilo i to vlastní:-)))Držím vám palečky a fandím za vaše rozhodnutí udělat kromě sebe šťastného i někoho dalšího.Určitě z vás budou skvělí rodiče a geny sem,geny tam,koneckonců nejsou až tak důležité.
    Takže hodně síly,štěstí a trpělivosti.Petra

  • Anonymní

    ahojky,taky jsme zažádali o adopci.Právě dnes u nás doma byly soc.pracovnice podívat se,jak žijeme.My už se dlouho pokoušíme mít vlastní dítě,pořád to nešlo.Jsme s manželem 14 let svoji.První jsme si chtěli pěkně zařídit byt,pak jsme si říkali,je čas,jednou to určitě příjde a ono nic.V červenci jsem měla jít na umělé oplodnění,ale 14 dní před ním jsem se dozvěděla,že mám boreliózu.Podle toho co slýchávám,není to záležitost vyléčení během dvou měsíců.A tak jsem dostala strach,že se mimča nikdy nedočkáme.O adopci jsme s manželem mluvili už dříve,ale před 14 dny jsme to realizovali.Teď budeme čekat až se nám ozvou z kraje na ty psychotesty.Trošku se bojím,co nás čeká,ale miminko chceme moc,takže si říkám,že to zvládneme!!!

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist