Ahoj holky a maminky,
na tenhle portál jsem narazila úplně náhodou a jelikož jsem novopečená maminka, tak bych se ráda podělila o ten svůj porod…
Ve 21. tt jsme se dozvěděli pohlaví miminka a taky, že sedí v bříšku hlavičkou nahoru. No jako nezkušená jsem z toho hned začala plašit, ale samozřejmě se uklidnila, když jsem zjistila, že je ještě moře času na to, aby se mimi přetočilo samo.
Ve 32.tt malá stále trůnila hlavou vzhůru, ve 36.tt taktéž…
Když jsem šla poprvé do poradny do porodnice, pan doktor provedl velmi bolestivé vyšetření, aby zjistil, jak na tom mimi je, zda je otočené nebo ne… dle mě to šlo krásně poznat velmi jemným stisknutím… no ale doktoři mají své metody, žádná změna, mimi bylo pořád hlavou u srdíčka.
Co se týče mé první návštěvy, doktor mi doporučil císařský řez – kvůli poloze koncem pánevním, a že jsem prý relativně malá rodička (162 cm).
Na internetu jsem samozřejmě zjišťovala všechny dostupné informace ohledně porodu jak nožičkama napřed, tak císařem. Císař se mi zdál bezpečnější pro miminko, tak jsem byla docela ráda. Miminka rozená KP mají prý větší riziko vady kyčlí, může vyhřeznout pupečník, taky jsem četla, že když se mimi při porodu čapne za nožičky, tak instinktivně zvedne ručičky a může se „zaseknout“. Taky mi naháněl hrůzu omotaný pupečník okolo krku … no co vám budu povídat, nejlépe je asi tyhle všechny negativa nečíst, protože vám to na optimismu nepřidá. A já, jelikož jsem velký plašan, jsem z toho byla na větvi 🙂
Moje druhá poradna v porodnici proběhla u pana primáře a ten mi doporučil rodit normálně – že se to prý zkusí a když to nepůjde, tak půjdu „pod kudlu“. Tak tohle mi moc nedodalo, nevědět na čem jsem :(…
Třetí poradna byla u doktora, u kterého jsem byla poprvé a ten se řídil pokyny šéfa, asi má holt vždycky pravdu, že? Takže taky porod spontánní.
Na čtvrté poradně jsem se setkala s mladší doktorkou, které jsem sdělila obavy z porodu KP, a ta mě dorazila větou: „Podívejte se, když se někdo bojí, tak to dopadne většinou špatně.“ Tak to byla podpora, kterou jsem opravdu nečekala…
Doma jsem si pobrečela a moje nervy pěkně pracovaly, snažila jsem se na to nemyslet… ale nešlo to. Ani pořádně nedovedu vysvětlit, proč jsem se bála, hlavní pro mě samozřejmě bylo, aby miminko bylo zdravé, aby se prostě nic neriskovalo.
Termín minul a pořád nic… přišla další poradna a tam opět jiná paní doktorka, která na mě blahodárně zapůsobila, ptala se mě, jak to se mnou vypadá, jak se mám. Dostala mě, když zjišťovala, jestli bych raději císaře nebo rodit normálně. Špitla jsem, že bych radši šla na císaře, a ona začala zjišťovat obsazenosti porodních sálů a na druhý den mi „objednala“ porod. Ani si nedovedete představit, jaký balvan ze mě spadl, byla to vážně úleva a hned jak jsem vyšla, tak jsem manželovi s úsměvem sdělila, že zítra rodíme…
Přišlo mi, že si mě pořád přehazovali jako horkou bramboru a nikdo nechtěl stát za tak banálním rozhodnutím… a přitom dnes císařský řez indikují v mnoha případech.
Druhý den ráno byla sobota, takže žádná dopravní špička, prostě paráda, spala jsem celkem neklidně, ale to se dá asi pochopit 🙂
Na příjmu mě přivítaly nemastné neslané sestry, natočily monitor, vyplnily nějaké formuláře, přišla doktorka z anestezie a pak doktor porodník – ten mě pozdravil a zmizel.
Dostala jsem poté klystýr – to byl ale hukot 🙂 a pak mě připravovali na sále – rodila jsem ve spinální anestezii (umrtvení od prsou dolů), paní doktorka se mi nemohla moc strefit, takže se mi šťourala v páteřním kanálku asi 15 minut, nic příjemného to nebylo, ale vydržet se to dalo. Celá jsem se klepala zimou a nervozitou. Nemohla jsem uvěřit, že za chvilku budu maminka a uvidím svoje miminko. Když bylo znecitlivění hotovo přišel doktor a povídá „Zavřete oči, teď to bude stříkat ..“ 🙂 …ne, krev ne, to mi natřeli břicho dezinfekcí.
Pořád jsem kontrolovala, jestli mi už vedou manžela, jak mi slíbili, na všechno byla spousta času, ale já už byla připravená a muž nikde. Přivedli ho na poslední chvíli a nepříliš ochotně, ale hlavně, že tam byl se mnou.
Všechno jsem cítila, akorát to vůbec nebolelo. Najednou mi zatlačili na břicho a poprvé jsme uslyšeli pláč naší Amálky. „Tak a jste maminka“, ukázali mi dcerušku, nemohla jsem si na ní ani sáhnout, byla jsem přivázaná, ale okamžitě mi začali téct slzy… byla krásná, taková baculatá a vlasatá a chlupatá, prostě naše!
Taťka odešel Amálku natáčet, mezitím mě zašívali. Potom manžel přišel s holčičkou v náručí a s nudlí u nosu 🙂 Pro mě to byl do té doby nejsilnější zážitek, no plakali jsme oba a rozplývali se nad ní. Pak Amálku odnesli na novorozenecké.
Když jsem byla kompletně zašitá, doktor do mě dloubnul prstem „Tak už to je, nashle“. To mi vyrazil dech, zmohla jsem se jen na „děkuju, nashledanou“. Když ze mě strhávali prostěradlo, vytrhli jeden ze dvou drenů, který měl odvádět krev… doktor ještě nadával kolegyni, že je to její vina, ale to už jsem moc nevnímala, padla na mě únava. Potom mě umyli a chtěli, abych se zkusila hýbat, no vůbec to nešlo… jak by taky mohlo, když jsem 2/3 svého těla neovládala.
Takže můj porod trval asi 3 hodinky.
Na oddělení JIP jsem zalehla k dalším dvěma maminkám, byla mi strašná zima a chtělo se mi spát. Ale moje myšlenky a zážitek z porodu mi nedovolily usnout.
Pomalu jsem začínala cítit jizvu a nohy. Nebudu lhát a psát, že to nebolí, nejhorší je vstávání za 24 hodin, cítila jsem se celkem fit, ale nohy mě zradily a já se sesula málem k zemi, kdyby mě sestra nechytila.
Co se týče miminka, přinesly mi ho až za 5 hodin po porodu… a to jsem moc nevydýchala, všechno mě bolelo a chtěla jsem malou vidět co nejdřív… když maminkám přinášely ty jejich, rozeřvala jsem se. Přišla sestra a že prý mi ta poporodní deprese začíná brzy a já se rozbrečela ještě víc. Ale když ji nakonec přinesli, přisála se krásně.
Mimi se narodilo v 10.20 a já byla ještě v 1 ráno vzhůru, ale už se mi chtělo ukrutně spát, jen to nešlo, sestra mi dala něco na spaní a tak jsem pomalu odcházela do říše snů. Spala jsem asi půl hodiny, když přišla sestra, že mě bude stěhovat na vedlejší pokoj. Ten můj po odchodu předchozích maminek byl prázdný a po mém odchodu připravený pro prominentní maminku, aby tam mohla nerušeně odpočívat. No, co se dalo dělat.
V druhém pokoji spala jiná maminka a tak neskutečně chrápala, že usnout nešlo ani za boha, ráno v 8, když se probudila, mi vesele povídala, že se krásně vyspala… no já bohužel ne 🙁
Potom mě z JIPky přestěhovali na nadstandardní dvoulůžák. Byla tam maminka, která pracovala jako doktorka a se všema se znala, takže všechny výsledky a stav miminka jí chodili říkat každou chvíli. Zatímco já o ně málem prosila. Navíc byla hodně hlučná a vodila si návštěvy na pokoj, což mi hodně vadilo a já se nemohla opět vyspat.
Moje miminko hodně plakalo a já s ním, protože mlíčko nepřicházelo, nebo ho bylo málo.
Sestry mi vůbec neporadily, ani nepomohly co se týče kojení a já si dodneška nadávám, že jsem si nic nenastudovala z knížek, a místo toho jsem se spoléhala na pomoc sestřiček…
No pravá poporodní deprese, brečela jsem, když mi přinesli snídani, když přišel doktor na kontrolu, když přišla sestra změřit tlak, když přišel manžel… no hrůza, přivodila jsem si tak horečku a tak se můj odchod domů oddaloval.
Byla jsem úplně vycuclá, zvykat si na toho uplakaného drobečka a jeho potřeby, šíleně mě bolelo v kříži, nemohla jsem moc chodit, vstát z postele mi dělalo hodně velké problémy. Malá zhubla 400g a stále plakala, sestry mi jen říkaly, že má hlad. Já jí měla neustále u prsa, ale nic nepomáhalo, no a tak jsem si úplně odrovnala bradavky, že jsem nemohla vůbec kojit. Musela jsem odstříkávat to málo, co jsem měla a dávat to berušce stříkačkou.
Když nás konečně pustili domů, trvalo plačtivé období asi 4 týdny, ta únava byla opravdu hrozná. Ale nakonec jsem to rozkojila, bradavky se uzdravily, naučila jsem se vnímat své miminko, co právě potřebuje nebo naopak.
Nyní jsou Amálce 3,5 měsíce, je plně kojená a spokojená. Já jí miluju a nedokážu si představit život bez ní…
Radka + Anna Amelie (3,5m)
Napsal/a: RADULKA
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (14 vyjádření)
Pro THANYS
Ahojky.Já rodila minulý rok v dubnu a byla jsem moc spokojená s přístupem,ohledy a vůbec s lidským zacházením v Podolí.Mimochodem,mají tam nádherné porodní luxusní „garsonky“ i pro obyčejné maminy.Ale i na oddělení šestinedělí je velice lidský personál.Možná až na uklízečky:-))Ty mají pocit,že jsou nejdůležitější.
Opravdu doporučuji.
A co určitě ne?Krč.Taky jsem tam rodila.Držím palečky tobě i miminku,MAMINKO.
Ahoj – tak k mému porodu: Chtěla jsem odrodit v klidu, pokud možno normální cestou (kmarádky mě neustále přesvědčovaly, že jsem na normální porod hubená a ať si domluvím císaře, ale já jsem trvala na svém…) a byla jsem samozřejmě rohodnutá pro epidurální analgezii – myslím, že to porod nejen ženě „zpříjemní“,ale i celkově urychlí – když nebudu mít silné bolesti, lépe se uvolním a vše půjde rychleji…a alespoň u toho mého rození to teda fungovalo – viz tento časový harmonogram:
6 dní po termínu 03:00 hod. ráno- probuzení kontrakcemi, kteréžo po cca 30 minutách už měly 3-5minutový interval…
5:00 odjezd do porodnice, 5:15 – vstupní vyšeření (hrdlo na 2 cm) – odchod na „hekárnu“ (a odeslání zcela zmateného a vykuleného otce zpět domů, že jako zavolám, až se to bude chýlit – o tom jsem psala jinde)..odběry, infuze k zavodnění..
7:30 – zaveden epidurální katetr (naprosto bez problémů naprosto skvělou anestezioložkou, kterážto ihned projevila nadšení nad tím, že se jakožto chirurg nechám od ní „píchnout do zad“ – je všeobecně v povědomí, že chirurgové nemají tento druh anestezie u svých pacientů v lásce:-)) + protržení vaku blan (hrdlo 3 cm)…po aplikaci analgetika jsem byla jako v ráji – vůbec žádná bolest, jen takový mírný tupý tlak při kontrakci, lebedila jsem si na lůžku a poslouchala rozhlas za příjemného letního rána…
9:00 – hrdlo na 4 cm – zavolala jsem tatínkovi, že jako POMALU může vyrazit,že to bude asi odpoledne – pokud to půjde dobře…
cca 9:50 – odeznívání analgezie + další kontrola porodní sestrou, kterážto mi sdělila, že už další dávku nedostanu, anžto se bude rodit….byla jsem úplně vedle – ze 4 cm a zašlou branku za necelou hodinu…takže jsem nakonec ty nejhorší bolesti absolvovala bez tlumidel (nebyly křížové, ale i tak dost děsné) a na moje opakované škemrání „aspoň o trošičku“ mi ta skvělá anestezioložka (když mě pokládali na záda a porodník se oblékal do sterilního) pošeptala: „tak já vám teda něco dám, ale musíte tlačit, jinak mě tadyhle porodníci zabijou…“slíbila jsem jí to při všem,co je mi drahé:-) a dostala jsem…
v 10:30 hod. se narodil náš Prokop 3,54/52 …díky té drzhé dávce analgetik („jen maličké:-„)jsem celou druhou a třetí dobu porodní a hlavně i následné šití („ono toho šití bude víc, paní doktorko – on byl klučina na Vás trochu větší:-)“) absolvovala se spíše jen lehce nepříjemnými nežli bolestivými pocity a příjemné konverzaci s lékařkami a sestramiv okolí…10:45 přijíždí otec dítěte, který je mou odpovědí na jeho otázku, kam má jít(„no pojď nahoru na sál,on už se narodil“) totálně konsternován a drahnou chvíli si to srovnává v hlavě…
Takže suma sumárum – já mám s epidurálem jen ty nejlepší zkušenosti a i když načasování u mě nebylo úplně ideální, ty hodiny, kdy mě ušetřil bolestí, ty mu dosmrti nezapomenu… a rodit budu klidně znova:-)
Tamaro, tak jsi mě docela povzbudila, taky jsem měla křížové bolesti a to je to jediné, co mi na porodu fakt vadilo… Tak snad to podruhé bude lepší 🙂
Já si také nemůžu stěžovat na porsonál v porodnici, doktoři i sestry ,jak na porodním tak novorozeneckém, byli skvělí. první porod trval 15 hodin a měla jsem strašné křížové bolesti a chlapečkovi se taky moc ven nechtělo, celý porod mi dal docela zabrat. Byla jsem ráda, že tam mohl být se mnou manžel.Druhý chlapeček šel jako po másle, v zádech mě vůbec nebolelo a na svět se docela hrnul. na oba porody vzpomínám moc ráda, protože mít v náruči krásné a zdravé miminko je prostě nádhera.
Takže to, co jsi zažívala Radulko i při těhotenských kontrolách a potom v porodnici, bych já asi těžko zvládala.
Já už mám za sebou dva porody, každý v jiné porodnici, podle toho jsem také měla své zážitky, které nikdy nezapomenu. První mimčo jsem rodila tenkrát v nově otevřené porodnici v Roudnici n/L. Bylo mi čerstvých 18 let. Netušila jsem co mě čeká. Ve 3měsíci jsem dostala zápal plic (v té době jsem ještěnevěděla,že jsem těhotná), takže jsem si pěkně prošla několikrát rentgeny, 3týdny domácího léčení s antibiotikama,což nepomohlo.Když jsem nemohla skoro dýchat,doktorka pak uznala, že to bude nejspíš hodně vážné a poslala mě do nemocnice. Skončila jsem na JIPce na kapačkách a kyslíku. Po dalších 3týdnech jsem se jakžtakž uzdravila. Teprve pak jsem zjistila,že jsem těhotná, následovalo spousta vyšetření, včetně genetiky (jestli náhodou všechna ta ATB neohrozila zdraví plodu),naštěstí vše dopadlo dobře.V sedmém měsíci mě chytli ledvinová kolika (takovou šílenou bolest nikomu nepřeji),nemohla jsem chodit,sedět ani ležet.Opět hospitalizace,tentokrát na 2 týdny.Zbytek těhotensví už bylo celkem v pohodě.Blížil se termín porodu a doktor v porodnici začal uvažovat jestli při své výšce (158cm) mě nechá rodit spontálně nebo císařem. Výsledek jeho úvah jsem se dozvěděla až na sále.1 termín porodu uplynul a pořád nic, 2 termín se kvapem blížil.Dva dny před 2tp mě přijali do porodnice (bolesti dosud žádné),tam mě nechali týden ležet, teprve pak usoudili,že bych mohla jít na odběr plodové vody. Zjistili,že voda už je dávno hodně zkalená a že bych měla už konečně tedy porodit (přenášela jsem skoro 14 dní).Porod mi vyvolali hned ráno, trpěla jsem vícjak 12 hodin zavřená sama na „hekárně“,za celou dobu mě nepřišel nikdo zkontrolovat. Odrodila jsem nakonec spontálně,ve 23 hodin se narodil chlapeček, bohužel s hroznou vyrážkou.Týden jsem se nedokázala postavit na nohy, byla jsem slabá. Pustili nás po 2 dalších týdnech, kromě vyrážky měl totiž i novorozeneckou žloutenku.Doma jsem najednou neuměla nic,nedokázala jsem uvařit, komunikovat,jen jsem se starala o miminko.Naštěstí to po měsíci pominulo a já se vrátila do těch správných kolejí.Po téhle zkušenosti jsem odmítla mít další dítě. Ale jak se říká,čas rány zahojí,takže za 2roky jsem rodila znovu, tentokrát těhotenství bylo úplně bez problémů, bolesti přišli samy a já jsem akorát doma čekala na tu „předposlední“ chvíli, pak teprve jsem jela do porodnice.Porodila jsem tentokrát v Ústecké nemocnici,za 2 hodiny byla na světě krásná holčička,hned po porodu jsem chodila,bylo mi skvěle,jako kdybych vůbec nerodila,jen holčička mě nenechala ani na chvilku oddechnout.Přibývala pěkně na váze a tak jsme 4den už odcházeli domů.Doma jsem se opět chytla chodu domácnosti tentokrát plná elánu.
Thanys, v rubrice Vaše tipy jsem napsala zážitky z porodnice v Krči a U Apolináře, mrkni se.
Ahoj holky,
Thanys, porodnice jako taková je Apolinář velmi dobrá, holt se občas musí překousnout, že ty nejsi pro ně jediná a že každá sestra a doktor mají někdy svůj špatný den..no a já jsem si to asi vybrala… jen chci říct, že jako novopečená maminka si asi nálady ostatních nesmíš moc brát k srdci, nebo se zblázníš, věnuj se sobě a miminku… jinak tuhle porodnici můžu opravdu doporučit!
Radulka
Ahoj Thanys, tak já rodila u Apolináře a mám na to jen dobré vzpomínky, ačkoliv jsem rodila 40 hodin a nakonec to skončilo neplánovaným CS. Všichni na mne byli moc milí, nikdy nezapomenu na porodní asistentky, ty byly strašně hodné. Celou dobu jsem věděla, že se o mne i o moje dítě starají opravdoví profesionálové. Můžu jen doporučit.
Ahoj Thanys – jestli jsi z Prahy, máš široký výběr – seznámím tě s jedním pravidlem, které lékaři (a lékařky) aspoň v mém okolí při výběru pražské porodnice dodržují – vybírají si porodnice, kde je výborná hlavně novorozenecká část…protože kdyby se nedejbože něco stalo s miminem, tak aby okamžitě dostalo tu nejlepší péči – samozřejmě, že v každé porodnici je novorozenecké odd. a případně ARO, které to nezbytné zajistí, ale osobně bych asi obrečela případný převoz mého drobka někam na specializované pracoviště, zatímco já bych musela zůstat…takové porodnice se specializovanou novorozeneckou jednotkou (včetně novorozenecké JIP, ARO…) jsou v Praze v zásadě 3: Podolí, U Apolináře, Motol…já sama jsem rodila v Podolí, vše proběhlo dobře a upřímně řečeno – prostředí a personál na oddělení bych označila za standartní, ale před porodem i během něj jsem byla v klidu, že moje dítě má teď „za zadečkem“ v případě potřeby opravdu špičkovou neonatologickou jednotku…je to určitě jedno z kritérií, které bys měla zvážit, ačkoli ti ze srdce přeji, aby žádné zvláštní péče pro tebe i tvého prcka nebylo třeba…
Tedy tenhle článek mě moc nepotěšil. Jelikož mám v únoru 2006 termín a je to moje první dítko, doufám že u si vyberu tu správnou porodnici. Budu rodit v někde v Praze zatím se nemohu rozhodnout. Máte někdo nějaké zkušenosti, které se týkají pražských porodnic???
Ahoj Radulko, tak diagnózu jsme měly úplně stejnou. Taky se mi Barunka otočila asi na 25. týdnu a do konce už zůstala zadečkem napřed. Doktora i sestřičky jsem ale měla perfektní – žádné bolestivé vyšetření, aby zjistil polohu mimina. Vždycky mi jen jemně prohmatal břicho a oznámil mi, že se nic nezměnilo. Pak před porodem taky jednou říkal, že bude lepší normální porod, podruhé zas,že kvůli astma by byl lepší císař…. No nakonec jsem ho umluvila taky na císaře, protože mě sestra před tím dost vystrašila přesně jak si psala – omotaným pupečníkem, zaseknutím a delším porodem. ale porod samotný byl úplně bezvadný, všichni byli hrozně hodný a skvělí. Hlavně anestezioložka, která mi všechno vysvětlovala, co se mnou dělají a tak (měla jsem před sebou plentu). Manžela jsem taky měla u sebe, takže si Barunku choval jako první. Bylo to taky moc krásný. To samý pobyt v porodnici bezva, sestry nás přímo nutily do kojení a učily nás to, kdykoliv jsme se mohly zeptat. Učily nás mimo jiné i koupat mimi, odstříkávat a uchovávat mléko. Fakt si na nic nemůžu stěžovat. Ale depresi jsem přece jenom trochu měla, taky se mi chtělo celkem dost brečet. Hlavně, že teď už si v pohodě a nic ti nekazí radost z vašeho drobečka. Hodně zdraví a štěstí.
Tak jsi mi připomněla můj porod v únoru. Také CS, také částečná anestezie, podobné pocity. Trochu jsem při operaci kolabovala, jako bych zapomínala dýchat – asi stres. Ale jak jsem uviděla malého, bylo všechno pryč, skoro jsem ho přes slzy neviděla. Byla jsem na to sama, takže hned po příjezdu na pokoj jsem posílala všem SMS, jak krásný chlapeček se nám narodil. Ženské sestry byly všechny v pohodě, s těma „tvýma“ se nedají srovnat. Opravdu se o nás (byly jsme toho dne 3 CS) staraly výtečně. Co mě ale vytáčelo, to byly dětské sestry. Až na výjimku, kojení také nevysvětlily. Jak se dozvěděly, že mám už třetí dítko, skoro mě ignorovaly. I po mém dotazování, zda děti nepřikrmují, jsem se náhodou z karty dozvěděla, že je přikrmily všechny tři. Sám primář se tomu divil, nebyl důvod. Na chodbě obrnástěnka na podporu kojení a sestry se neřídí ani základním pravidlem! A poporodní blues jsem taky zažila. Jedna nesympatická sestra mě při výměně prostěradla první den po porodu dost nešetrně odstrčila, samozřejmě mě zabolela jizva, a těžko vysvětlit proč jsem se rozbrečela,ale brečela jsem nepřetržitě až do noci. Ne, že bych se to nesnažila zastavit (už jen proto, aby mě neviděla brečet), ale prostě to nešlo, slzy tekly, tekly a tekly.
A ten stres kolem kojení: buďto vám dítě přibere tolik a tolik, nebo ho přikrmíme. Jednou jsem malého před koupáním a vážením nestačila nakojit, protože spinkal, a neměl určenou váhu a měla jsem nařízeno ho budit a kojit každé dvě hodiny. Stres, co když nepřibere? Co když ho přikrmí a on si zvykne na lahev a přestane chtít prso? Byla jsem z toho jak hloupá. První dva kluky se mi nepovedlo kojit, tak jsem tak moc chtěla tentokrát to dokázat.
Upřímně jsem byla ráda, že pobyt v porodnici mám za sebou, že kojím a že jsme oba zdraví.
Radulko, pěkný článek, znovu jsem si připomněla ten krásný zážitek ze zrození mého malého. Na to zlé se časem zapomene.
ahoj, opravdu já ti též porod nezávidím. Nechápu jak v dnešní době 21. století se někdo může takto zachovat, přitom zdravotnická péče nepatří zrovna mezi nejlevnější obory. Za všechno musíš zaplatit (ikdyž přes pojiš’tovnu) a pak si ještě člověk připadá jako nějaké zboží. Já to musím zaklepat, rodila jsem dvakrát a ikdyž byly nějaké problémy vše bylo vcelku k naší spokojenosti. V připadě prvního porodu (který byl hodně těžký) mám jen výhradu ke kojení, nikdo mi nepomohl se správnou technikou a já po několika týdnech (osmi) musela přestat, protože moje bradavky už to prostě nezvládaly. Druhý porod už byl o poznání lepší, lehčí, manžel si dokonce dceru ihned po porodu sám zvážil, změřil, vykoupal (to je pro něj neopakovatelný zážitek), s kojením už žádné problémy nebyly, já byla zkušenější a sestry mi protentokrát ochotně poradily. Doufám že takových zážitků a porodů jako byl ten tvůj bude co nejméně a přeji tobě i tvé dcerušce hodně zdraví.
ahoj, teda, to jsi nemela zrovna prijemny porod. Ja jsem rodila ve FN OLOMOUC. Jako prvorodicka za 4 hodiny a uplne v pohode az jsem se tomu sama divila.Po porodu mi doktor zasival 4 stehy po nastrihu, povidal si se mnou, zatimco manzel drzel Verunku v naruci, Blahoprali mi snad vsichni. S kojenim mi ochotne radily i zenske sestry, a po 4 dnech jsem jela domu a sestry mi praly hodne pevne nervy a zdravi Verunce…..rada bych tam rodila znova, ale bydlime moc daleko…..
Mobile Sliding Menu