Inspirovaly me clanky “Tatinek”, ze se take musim pochlubit tim, co mam doma.
Manzel mi nosi kvetiny, pomaha pravidelne s uklidem, pranim…
(pokud vam majitel nedovoli v byte pracku, chodi se do pradelny a susarny ve ctvrti), s nakupem, a to tedy i predtim, nez jsem otehotnela.Takze nejen za to si ho vazim a ma velke plus.
Udelim vsak i VELKE minus. Jidlo. Ve svych 38 letech si zkratka mysli, ze presne vi, co mu chutna, nechce vubec zaexperimentovat a ochutnat neco noveho (ceskeho, polskeho, meho – kreativniho). Takze i mimo to jeste odpadaji brambory a vubec veskere kombinace brambor (neji), ruzne salaty (neji majolku), zapecene cokoliv se syrem (neji syr)…. omacky (vse musi byt na prirodno)
Co zhltne, jsou nastesti ruzne kombinace masa (hovezi, mlete, kure)a rajcatoveho protlaku, s tim, ze ve srovnani s nasi rajskou je vice na slano, s pridanim cesneku a oregana.
Samotna rajcata ovsem – neji.
Na ceskou pastiku reagoval, co ze to mam za kocici jidlo;)))… Na smazena vajicka s bramborama a cibuli (nerikame tomu “slezska omeleta”?) zase, ze si vymyslim jidlo snad ze vseho… Krupicovou kasi jeste nekomentoval;)
Me snidane, klasicky chleb “s necim” mu pripadaji zvlastni, sam se zivi lupinky nebo jen klasickymi michanymi vajicky s opecenym toustem….
Snad jako stesti mi pripada, ze se shodneme na masle.
Sni veprove rizky, ale nesmim je delat moc casto, protoze si mysli, ze celkove pouzivam moc oleje. (Tuhle jeden jeste do pulky plny vyhodil, plasan jeden… )
Tak jsem se naucila varit “spanelskou” ryzi, se kterou mam uspech a tzv. peprove steaky, coz je obdoba nasi rostene, jen s pridanim grilovanych paprik, vice cibule a trochu octa, ale je to preci po “jejich”…;)
Rikam si, jestli to nase prte vyroste po nem, budu muset byt zena v domacnosti, s pripravou vsech ruznych priloh, abychom byli vsichni (vcetne me) spokojeni….
Varovala jsem ho, az pojede k nasim na navstevu, bude na skutecne tezke diete a nasi se urazi, ze nic neji… slysela jsem, ze tedy zajde do KFC a nakoupi pro vsechny…. (to by bylo 60 km do Prahy… !!!)
Nastesti tu existuji tzv. “Take-out”, objednani jidla s donaskou az do domu, a nekdy se daji snest I dvakrat do tydne. Cinske, mexicke, italske kombinace, ze mi nemusi kazdy vecer bublat plny sporak jidel…..
Tak tenhle darecek mam doma ja… 😉 nekdy tu kroutim hlavou a rikam si cesky ruzne slusne prupovidky…
Napsal/a: klarita
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (12 vyjádření)
Tak to já mám doma původně vyučeného kuchaře (už nevří 10 let a ani doma). Když jsme spolu začali žít byla jsem v začátcích vaření a tak jsem se ho občas na nějakou tu radu zeptala a v tom pokračuji do dnes. I když vařím podle jeho slov dobře. Ale on má pocit, že je důležitý. (Nesmím mu upřít, že mě naučil poznat maso a dobře ho nakrájet- což občas neumí ani v obchodě – myslím třeba plátky.) Nejvíc mě pobavil, když jsme se nedávno dohadovali nad tím jak se dělá nějaké jídlo, a on vytáhl někde z knihovny 20 let staré kuchařské normy – no to jsem se dlouho tak nezasmála.
No to je ta výhoda nevařících mužů…náš otec má jednu velice výraznou vlastnost – myslí si, že je geniální a všichni kolem neschopní a mluví naprosto do všeho (ale někdy má fakt pravdu, ne že ne) a zrovna při nějaké nedávné debatě jsem mu řekla, že jediná věc, do které snad kdy nekecal, je vaření….prý až bude mít čas, tak se to taky naučí – hehe:-)
můj choť to na mě taky zkoušel, že jeho maminka to dělá takhle… no, tak jsem ho několikrát nechala v kuchyni, ať to teda udělá po „jejich“…
jednu dobu jsme vařili společně, ale, bohužel, mu to nevydrželo… už je to jen na mě…
ale je pravda, když jsem musela jít krmit holky, oběd dovařil…
Unás se jí skoro všechno ,kromě luštěnin. Ale snad horší než vybíravý manžel je kibic. Někdy si sedne v kuchyni a už to začne, tohle bys mněla udělat takhle, tohle tam nedávej, přidej tam tohle, no prostě bych někdy vraždila. Nejhorší je, že on vařit umí, v prvním manželství se musel dost často starat o děti, pak byl chvíli sám, no ale pak si zvyknul, že je uvařeno a nenápadně se z kuchyně vytratil. Za to já do chlíva chodit musím. Když se večer zeptám co mám ráno vařit, tak je to prý jedno, a pak klidně řekne, ale to jsme mněli nedávno, no nezabily by jste ho?
Můj manžílek má taky docela mlsný jazýček, má svoje oblíbená jídla (naštěstí i sladká – krupičná kaše, žemlovka, mléčná polévka, puding- může je mít i jako hlavní jídlo a k večeři pro změnu maso). Občas musí můj výtvor okecat, ale z toho si nic nedělám, protože zatím vždycky všechno, co jsem mu dala na talíř, snědl. Nikdy nebudu vařit jako maminka, která je kuchařka.Co opravdu nejí, tak to jsou veškeré luštěniny, ty vařím jenom pro sebe a děti, naštěstí jim nic neznechucuje.
Květiny mi nosí opravdu sporadicky, občas vyluxuje.Má náročné zaměstnání, tak účast při domácích pracech nevyžaduju!Když potřebuju s něčím pomoct, tak chvíli brblá, ale nikdy neřekne ne. Spíš bych uvítala, kdyby trávil více času s dětma.
… tak koukam, ze Pista Hufnagl je porad volny.. 😉
Ani ja jsem si nevzala Pistu Hufnagla, ale praveho, nefalsovaneho Francouze. Pri vyhlasenosti francouzske kuchyne si jiste dokazete zive predstavit co si mysli o ceske kuchyni. Kdyz jsem se prestehovala do Francie, varila jsem na to, na co jsem byla zvykla – gulas, rizky, vepro knedlo zelo, po tydnu ceske kuchyne mi rekl, ze by to stacilo a „naucil“ me varit po francouzsku. Vetsinou na prirodno se zeleninou (k masu se ji bud zelenina nebo brambory nebo testoviny, ale nikdy brambory a zelenina), sladka jidla akceptuje jen jako desert – nedokazi si predstavit jist tresnove knedliky po steaku s hranolkama. Respektuji jeho chute, tak jako on (az na male vyjimky – sardelova pasta nebo tresci jatra) respektuje moje. Co mi vadi mnohem vice, jeho ovlivnovani nasich deti. Napriklad uvarim neco ceskeho a on rekne nasim detem (2 a 5 let)“To je ceske jidlo, myslim, ze vam to nebude chutnat, ale muzete to zkusit“ nebo ma poznamky typu: „To je to same co minuly tyden?“ Takze je u nas neustaly boj o to, ktera kuchyne je lepsi.
Jinak mi manzel kvetiny nenosi a doma moc nepomaha (zato vidi kazde smitko) a uklizi pouze v pripade, kdyz ma prijet jeho matka.
P.S. Zkratka, co usetrim cas na uklidu a podobnych vecech, stravim u plotny, takze jsme si vlastne s manzelem fifty-fifty… 😉 Jo, on byl nekolik let v Army, takze tam ho naucili takhle surovat, ale tam prece jedi ruzne blafy, ne ? Mozna to ho inspirovalo k rozhodnuti „Uz nikdy vice“ ;)) …
Můj muž rád dobře jí.
A protože bydlel delší dobu sám, dokázal si i uvařit.
Jakmile jsem se ale přistěhovala, velice rychle na tuto dovednost zapomněl (jako ostatně i na jiné dovednosti…)
Ovšem v době, kdy jsme se poznali, jsem já cítila být vegetariánem a stravovala se velice jednoduše. No, postupně jsem do svého jídelníčku zařadila i maso, ale mé kuchařské umění nebylo nic moc. Ono to ani nebylo potřeba – přes týden jsme každý měli v poledne teplé jídlo, takže teplá večeře nebyla nutná. A o víkendech jsme byli většinou někde „venku s báglem“.
Pak jsem ale otěhotněla a od samého počátku těhotenství zůstala doma. A měla jsem chutě. A tak jsem, s pomocí několika kuchařských knih začala vyvařovat. A můj muž se zaradoval. A raduje se dodnes. Jen některá jídla si vařím sama pro sebe přes týden, protože je můj choť nepovažuje za plnohodnotná jídla… (např. grenadýrský pochod).
Jinak ale myslím, že to mám s tím vařením docela jednoduché… naštěstí…
;o)
To mi něco připomíná. Ačkoli manžela, pokud jsme vyjeli někam do ciziny, téměř nikdy nikdo netipoval na Čecha (obzvlášť když pod jižním sluncem ještě víc ztmavnul), jeho chutě jsou tradičně české (tj. hodně tučné, hodně slané a hodně masa). Zatímco já nás dle jeho slov „odbývám“.
Neboť byl nedávno nucen přejít na „jaterní“ dietu, přestal na chvíli kritizovat mou nemastnou a neslanou stravu a já se radovala, že budu mít konečně pokoj. Manžel dokonce začal doslova pět ódy na zeleninu (on, který vždy v restauraci číšníkovi opovržlivě hlásil „bez oblohy“) a jeden týden nám přidával pórek snad do všech jídel.
Klid ovšem nepanoval dlouho. Minulý týden, poté co jsem – pravda v rychlosti – připravila snídani i nedělní oběd tak, abychom stihli jít ještě dopoledne všichni společně ven, manžel vyrukoval s poznámkou, že se vaření nevěnuju dostatečně s láskou. Měla jsem sto chutí mu ten oběd hodit do klína.
Ale bráno z té lepší stránky, aspoň u plotny se vždy dozvím, že i po té době strávené na mateřské mě považuje za intelektuálku:-)))
Ani ten můj pokládek mi nenosí květiny, nepomáhá mě tak, jak bych chtěla já i když podle něj je to dosatečná výpomoc /no vykoupat syna a dát mu večeři bych už také zvládla :o))Maximálně se 2x týdně chopí vysavače..no já kvůli dcerce vysávám občas i 3x denně! Aele i on si umí vymýšlet s jídly, až mě tím někdy leze na nervy, víc než dost…Ale nejvíc mě štve, že co nechutná jemu, tak slovním doprovodem se to snaží znechutit i mě, sic marně. Nepije mléko,domací pudink také ne,kefíry-ne, vařené maso-ne, výpečky-ne. Občas se snažím se mu trefit do jeho chutí a občas se to nepovede. Pak si říkám, ž ho snad ani po těch 11ti letech neznám? Nebo se mu chuť.buňky věkem mění? Když ale jedem na nákup, nechápe-na co mléko, když on ho nepije?To samé s kefíry nebo tlačenkou (tu si tak 1-x za měsíc kupuji já+syn)On si nakoupí ty hotové pudinky , saláty přetékající majonézou (můj názor na ně?BLÉÉÉ) ale nic neříkám..Doma, já a syn milujeme mléčnou polívku-tak si jí vaříme k obědu, kdy je tatík v práci, nebo´t ho „natahuje“ (pro mě vůně, pro něj zápach) mléko…no ae když udělám dobrý gulášek nebo čínu nebo cokoliv, čím se do jeho chutí trefím, umí mě pochválit a to mě potěší…Co nechápu, jak může třeba bramboráky zapíjet limonádou :o) Já si k tomu dám sklenku vína nebo piva :o) Ale i tak ho miluju, je to můj manžel….
Můj partner mi nenosí květiny, nepomáhá mi pravidelně s úklidem a praním, na velké nákupy jezdíme spolu cca 1x za 14 dní, mezitím menší věci dokupuji já a on o tom, myslím, neví a vůbec má tisíce dalších chyb ( a několik velkých předností a vlastností, proč si ho vážím, a na které mě „dostal“)…ale sní prakticky všechno, co mu předložím, často říká „mňam mňam“ a vylizuje talíř, nevadí mu, že dostane 2 (někdy i 3) dny po sobě stejné jídlo (nějak „se mi toho navaří“ trochu více…) a co vím, tak nejí jen hrachovou kaši a balkánský sýr (a možná některé zabijačkové speciality)… a to je jedna z jeho předností dodatečně zjištěných…..
Jak to tak, klarito, čtu, tak v tom poznávám jídelníček typického američana,když jsem „au-pairovala“ v USA, bylo to v naší rodině podobné – mohla bych uvést dlouhý seznam zvláštních zvyklostí jednotlivých členů rodiny dětmi počínaje a prarodiči konče, ale zvláště mi v mysli utkvěla příhoda, která, podle mě docela dobře ilustruje tamní mentalitu…už záhy po příjezdu a „zapojení se“ do rodinného života jsem postřehla, že co se týče teplých nápojů, v rodině pije kávu pouze děda a otec (ráno)- a já, čaj se tam nepije vůbec, maminka s babičkou (svojí matkou – velmi noblesní židovskou dámou) pijí HORKOU VODU S CITRÓNEM…po nějakém čase mi to nedalo a zeptala jsem se….odpověď zněla, že když byla matka rodiny těhotná se svým nejmladším synem (bylo mu 2,5 let), museli jí asi v 8. měsíci odstranit bouličku v prsu (nezhoubný nádor) a tehdy jí lékaři doporučili vyloučit ze stravy kofein – prý způsobuje rakovinu prsu….takže proto. Na to jsem nechápavě zavrtěla hlavou a zeptala se, proč teda denně obě vypijí několik plechovek Cocacoly (dietní-of course), když tam je kofeinu plno…hleděly na mě v tichém úžasu asi 20 vteřin, pak se zmohly na „WOW!“ nebo tak něco, a od té doby se u nás kupovala „dietní Cola bez kofeinu“ – bylo to sice tak hnusný, že se to nedalo pít, ale asi zdravý:-)…
Mobile Sliding Menu