Učitelky v mateřských školách docela dobře rozumějí rodičům, kteří chtějí umístit své nově příchozí dítě do třídy, kde už má kamaráda. Ovšem čas od času se setkají i žádostí opačnou – aby se jejich potomek s konkrétním dítětem nestýkal. Má učitelka přemýšlet o opodstatněnosti takového přání, nebo rovnou odmítnout?
Mnohé děti se poznají až v mateřské škole, ovšem ve školce na vesnici, v menším městě nebo na sídlišti se kluci a holčičky zpravidla už znají ze sousedství, některé mají mezi sebou příbuzenské vazby. To může často usnadnit situaci nově příchozím dětem – prostředí, kde už má kamaráda, je méně neznámé a hned vypadá přátelštěji. Není divu, že si rodiče občas přejí, aby jejich syn či dcera, zejména jsou-li plaší a obtížněji se seznamují, byli zařazeni do třídy s dítětem, které zná ze sousedství. Každá učitelka podobnému přání rozumí, i když pokaždé třeba nejde splnit – je-li program školky založený na rozdělení dětí do tříd podle věku, těžko umístit tříletého caparta do třídy předškoláků, byť si s ním na pískovišti před domem sousedovic šestiletá Helenka ráda hraje. Ovšem zinscenovat, aby v den D starší dítě čekalo na svého mladšího kamaráda a společně s učitelkou mu ukázalo všechno důležité, není zase tak kardinální problém. Prostory k setkávání jsou i na školní zahradě, kde je více prostoru na volnou hru a kontakty kluků a holčiček z jednotných oddělení mateřské školy.
Chci, aby měl víc kamarádů
Někteří rodiče si od pobytu dítěte ve školce slibují, že si jejich potomek najde nové kamarády, že se sociálně otuží a naučí se komunikovat i s jinými dětmi. „Konečně se naše Pavlínka nebude fixovat jen na Lucku a Hanku, se kterými bydlí v ulici a hrajou si pořád dokola jen jednu hru,“ těšila se matka čtyřleté holčičky.
V prostředí mateřské školy se prakticky každému klukovi či holčičce podaří rozšířit své sociální vazby a naučí se reagovat na jiné děti a na způsoby jednání, na něž zatím nebylo zvyklé. Tomuto procesu ale však třeba nechat volnější průběh – která učitelka by nebyla vděčná za takovou Lucku a Hanku, když do školky nastoupí vyjukaná Pavlínka a ony se jí ujmou stejně samozřejmě jako při hře před domem? Po počátečním adaptačním období by Pavlínka měla navazovat kontakt i s jinými dětmi, zapojovat se do společné práce i do her ve větší skupině dětí nebo s někým jiným. Pokud si učitelka všimne, že i po měsíci či dvou se Pavlínka od Lucky s Helenkou nehne, měla by se začít zajímat o hlubší vztahy uvnitř dívčího tria. Není Pavlínka v podřízeném postavení? Nenechá se kamarádkami komandovat, nepřizpůsobuje se stále jen jejich představě hry? V takovém případě je potřeba citlivě zasáhnout, protože vzorce chování, které si osvojují dominantní dívky i submisivní Pavlínka, rozhodně nepatří k těm, které bychom měli podporovat – zejména u dětí, které jsou v tak vnímavém a tvárlivém věku.
Učitelka může přispět k nastavení podmínek, v nichž Lucka s Hankou nebudou hrát první housle, Pavlínku nasměruje jinam – a bude cíleně hledat její silné stránky, které holčička potřebuje podpořit. Ať už Pavlínka namalovala nejhezčí obrázek, pěkně snědla jablíčko ke svačině nebo si správně zapnula všechny knoflíky na svetru. V klidné a přátelské atmosféře by si měla učitelka promluvit i s Pavlínčinou maminkou – není náhodou stejně nejistá jako její dítě? Anebo má naopak na Pavlínku vysoké požadavky a dcerka se musí neustále snažit, aby ji měla maminka ráda? Oběma typům rodičů rozhodně prospěje, když uslyší, že jejich dítě je šikovné, že mu něco už krásně jde a to, co mu nejde, se časem zlepší – a že k tomu zlepšení mnohem víc pomáhá pochvala i droboučkých úspěchů a podpora než kritika nedostatků.
Napsal/a: Daniela Kramulová
