Zanedbávané děti ve spořádaných rodinách

V rozvinuté západní společnosti žije mnoho dětí, které nevyrůstají v optimálních podmínkách. Bývají emočně, duševně nebo fyzicky zanedbávány, či dokonce týrány, a to zdaleka nejen v rodinách dysfunkčních na první pohled.

Také v rodinách tzv. spořádaných se lze setkat s případy normativního zanedbávání – s desktruktivními jevy přispívajícími k nárůstu dětských poruch zdraví, chování a prožívání.

Jako jeden z důvodů krize rodičovství bývá dnes uváděna krize celé instituce rodiny. Někteří rodině odzvánějí, jiní po ní vzdychají jako po nadčasové konstantě stability v mezilidských vztazích. Ať tak či onak, zdá se, že její formační a výchovné funkce nedokáže navzdory všem snahám nahradit ani škola ani široká škála státních, občanských a jiných podpůrných aktivit. Hodnoty důležité pro rozkvět (nebo aspoň přežití) jednotlivce a společnosti dětem i nadále vštěpují především rodiče.

V rodinném soužití v historii vždy existovaly obrovské rozdíly. Škála kvality vztahů mezi pokrevními nejbližšími sahala od bezpodmínečné lásky po planoucí nenávist. Novinkou naší doby je ovšem zjevná snaha přijít na kloub kořenům sociálního zdraví a najít klíč k vztahové prosperitě. V této souvislosti jsou k dispozici výsledky nejrůznějších šetření, které leccos napovídají o okolnostech, v nichž se vývoji nových lidských bytostí obzvlášť daří.

Dětem prospívá

• láskyplná „komunikace“ matky, resp. rodičů, s dítětem už před narozením

• šetrný porod, respekt k důležitosti prvních hodin života, neoddělování novorozence od matky, rychlé první přiložení k prsu

• plné kojení do půl roku věku a následné doplňkové kojení podle potřeby dítěte

• častý tělesný kontakt (mazlení, nošení, společné spaní…)

• citlivé reagování na pláč miminka

• přiměřená míra stimulace, rovnoměrně zaměřená na tělesný a duševní vývoj

• přirozená autorita rodičů, jimž péče o dítě nerozbije jejich vlastní smysluplný život, ale kteří jsou ochotní věnovat dítěti v potřebném věku dostatek času a pozornosti

• od batolecího věku ohleduplné, leč důsledné vymezování hranic

• pobyt dítěte v rodinném prostředí do dvou až tří let života z důvodu možnosti vytvoření nosného vztahu s hlavní pečující osobou (tzv. přilnutí – jistota a kvalita tohoto vztahu ovlivňuje příští vztahy, které dítě v životě naváže)

• postupné osamostatňování dítěte, umožnění „sociálního porodu“

• soudržné rodinné společenství vycházející z pevného vztahu matky a otce dítěte

• soužití v širší rodinné komunitě, pravidelný styk s prarodiči

Stačí podívat se na výše uvedený seznam, abychom přiznali opodstatnění úvahám těch, kteří postmoderní době přezdívají epochou „normativního zanedbávání dětí“. Tohoto výrazu se užívá, když společnost akceptuje, nebo dokonce schvaluje pro dítě de facto poškozující pečovatelské a výchovné trendy a nespojuje si je s žádnými morálními nepříjemnostmi. Jde o takové praktiky rodičovství, které se v kultuře stanou obvyklými navzdory svým sporným, nebo dokonce zjevně negativním dopadům na děti.