Chtěla bych vám vyprávět o jedné zajímavé a výjimečné ženě. O ženě, která v životě zažila a zažívá těžké situace a přesto je stále dobře naladěna, nestěžuje si a je pro své okolí velkou oporou…
Když jí bylo dvanáct let, narodila se jí nejmladší sestřička, v pořadí již pátý sourozenec. Ona byla ze všech nejstarší. Její otec byl těžký alkoholik a karbaník – co nepropil, prohrál v kartách. Tehdy její matka řekla dost a rozvedla se s ním. Ihned po narození nejmladšího dítěte šla do práce, péče o domácnost a mladší sourozence padla na tu nejstarší, dvanáctiletou.
Její matka dělala na noční směny u dráhy, měla za to více peněz a deputátní uhlí. Přesto peněz moc nebylo. Peníze šly na nájem, na uhlí a na brambory. To byl základ, zbytek se rozdělil podle aktuálních potřeb. K večeři měli kolikrát jen chleba namočený v cukrové vodě. Nebo suché brambory. Maso téměř neznali.
A jaké měla povinnosti tehdy dvanáctiletá holčička? Psát úkoly s dětmi, dbát, aby chodily řádně do školy, vychovávat je – tedy všech pět, prát, i velké prádlo, nosit uhlí do třetího patra, vařit pro všechny, uklízet, prostě to, co by leckterá z nás asi zvládala tak tak. Když se vdávala, uměla vše, jen ne vařit maso. A taky byla sedřená jako žádná její vrstevnice.
Přesto se učila velmi dobře. Milovala a dodnes miluje děti a ony ji. Chtěla jít na peďák. Jenže její učitelka zapomněla podat přihlášku, tak byla ráda, že ji na poslední chvíli vzali na učební obor. Tam byla nejlepší. Naštěstí si toho pedagogové všimli a pomohli jí s přestupem na technickou průmyslovku. Musela jít na internát.
Strašně se styděla, protože měla jen jednu sukni a jednu halenku. Ale zase si tam, kromě víkendu, odpočinula a konečně poznala i zábavu. Po maturitě musela jít hned do práce. A zase začal kolotoč domácích prací a výchovy sourozenců. Pouze navíc musela domů odevzdávat celou výplatu.
Ale nikdy si na nic nestěžovala, považovala to za samozřejmost.
Po čase se vdala. Narodily se jí dvě děti, syn a dcera. Dnes už oba mají své rodiny. Po pětadvacetiletém manželství přišel šok v podobě rozvodu. Děti už byly dospělé, přesto je nová situace zaskočila. Špatně to nesla hlavně tehdy devatenáctiletá dcera, protože ze dne na den musela převzít ve všem matčinu roli. Syn byl na vysoké škole, takže se o něj jeho sestra starala nejen po finanční stránce. Oba rodiče totiž hned po rozvodu odešli za svými novými partnery a daly dětem „svobodu“ Dcera s ní však měla některé věci neujasněny a na krátkou dobu spolu měly velmi chladný vztah.
Ona se po čase vdala za svého nového partnera a vyvdala dvě „děti“, holku (tehdy 17 let) a kluka (18). Vznikl mezi nimi nádherný vztah. Po čase ze všech stala velká rodina a všechny děti se teď považují za sourozence. Obzvlášť nevlastní dcera se k ní upnula, nahrazovala si tak vztah ke své dost katastrofické matce. Upnula se k ní tak, že dokonce o mnoho let později začala žárlit na vnoučky, bojovala s nimi o lásku.
Jenže vše není tak idylické. Její nový partner je totiž vážně nemocen. Je alkoholik. Za střízliva neobyčejně laskavý, ochotný, hodný a oddaný člověk. Když se napije, je k nepoznání. Naštěstí není agresivní. Ona ví, že s tím nic neudělá, že on se nikdy léčit nepůjde. A přesto by jej nikdy neopustila. Zná jej z druhé strany a ví že měl těžký život. Je pro něj zase oporou a pilířem, o který se může opřít. Trápí se tím, jak si ubližuje, jak se pomalu zabíjí. Ale nikdy od něj neodejde. Její děti ho mají také velmi rádi. Berou to tak, že je opravdu nemocen a že mu nemohou pomoci. Litují svou matku, ale respektují situaci. Je to o to těžší, že jde opravdu o skvělého člověka, který její děti má velmi rád, je schopen pro ně udělat cokoli. A vnuky nikdo neřeší, jestli jsou vlastní, nebo nevlastní. Jsou jedna velká rodina.
Ona je svým způsobem šťastná. I vztah s dcerou je v pořádku. Dcera se jí odstěhovala za láskou na druhý konec republiky a má dítě. Teď v zimě nechtěli jezdit autem přes celou republiku, tak to matka vyřešila po svém. Vyřídila si slevu na vlak a každý měsíc na pár dní jezdila za vnučkou vlakem.
Je velmi obětavá, ale takovým tím samozřejmým způsobem. Za své blízké by dýchala. Jednou, když její dceři bylo asi osm let, tak ji na ulici obtěžoval nějaký opilec. A ona? Jakkoli nesnášela konflikty a hádky, chytla kabelku, zmlátila ho s ní po hlavě a řvala na něj takové věci, že se opilec vyděsil a dal na útěk.
S přibývajícím věkem přibývají také zdravotní obtíže. Nikdy si nestěžovala. Když šla na operaci, nikomu nic neřekla a ozvala se až po zákroku a podobně.
Pro vnuka i vnučky je zdrojem nekonečné laskavosti, klidu a zábavy. Nikdy nekřičí, nikdy nemusí zvedat hlas. Umí to i s těmi nejmenšími po dobrém. A děti ji strašně moc zbožňují. Umí to s nimi.
A její sourozenci, které vychovala? Oba kluci vystudovali vysokou školu, na to je dodnes pyšná. A sestry? Dodnes ji neberou jako sestru, ale jako autoritu a dodnes před ní tají osobní průšvihy a stydí se za ně – někdy až dětinsky. Přesto na ni nedají dopustit.
Když se rozváděla, neměla jednu dobu kde bydlet. Nejmladší sestra ji vzala k sobě, zařídili jí s manželem pokoj a když po čase chtěla odejít, přemlouvali ji, ať tam zůstane.
Je neobyčejně silná. Je skvělá. Mám ji moc ráda. A je …moje maminka.
Napsal/a: Chromle
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (9 vyjádření)
Pěkné, běhá mi mráz po zádech, klobouk dolů před tvoji maminkou.
Moc pěkný ,po přečtení jsem měla zlzy v očích.Život je někdy dost krutý.
Krásný článek! Taky mě to úplně dojalo.
Což o to, já bych ráda. Doufám, že to vyjde. Jenže můj muž má nějaké pracovní závazky a ty dost často zasáhnou i do víkendu. Není to ideální, ale snaží se zabezpečit rodinu:-( Tak se musím spolehnout na něj. Nedovedu si přadstavit, že bych jela s malou tři hodiny vlakem se dvěma přestupy. Teda to si představit umím, ale nevím, kdo by mi nosil ty naše tašky:-) Ale děkuji za tip.
Chromle,ještě jednou budu reagovat.Píšeš,že maminka bude mít narozeniny,že se moc nevídáte,atd.Co kdybys jí jako dárek dala „celodenní procházku! ? Myslím tím třeba to,že byste za ní přijeli(autem,vlakem…)a jeli spolu třeba do ZOO,na hrad,zámek,na výstavu,do divadla-samozřejmě podle vašich možností – děti,práce… a celou procházku zakončili cukrárnou,večeří….Byla bys celý den s maminkou,hlavně ona s Vámi,a myslím si,že takové malé „životní zastavení“ by jí udělalo určitě velikou radost.Nevím,kde bydlíte vy a kde maminka,ale takový společný den,či víkend….žádný spěch,žádné starosti,jen rodina.
Moc Vám děkuji. Máma bude mít narozeniny a já pořád přemýšlím nad dárkem. Tak nějak mě to přemýšlení vzalo, že jsem se chtěla vypovídat. Docela se mi po ní stýská.
Ono to je fakt až neuvěřitelně, co se vejde do jednoho života. Ještě jednou Vám všem děkuji.
Nádhera.Moc krásně napsaný a myslím že maminka z toho bude mít obrovskou radost až to bude číst.
Přeji Vám at jset štatsní a daří se stále dobře.
Chromle – to je skoro námět na nějakou rodinnou ságu samozřejmě s ústřední postavou tvojí maminky:-)… a určitě by tomu nikdo nevěřil, že je to podle skutečného životního příběhu….ale to je tím, že takových vyjímečných lidí zase tak moc není, takže by si čtenáři mysleli, že si to spisovatel vycucal z prstu, protože to snad ni není možné, co všechno může zažít a prožít jedna „obyčejná žena“…taky přeji mamince i celé vaší rodině hodně, hodně zdraví, štěstí a vzájemného porozumění!
Tak teda,slzy v očích a tep 180.Smekám před tvojí maminkou,je to opravdu vyjímečná žena.Je zvláštní,že s odstupem času si člověk uvědomí,že věci,které bere jako samozřejmost – teplo domova,klid,peníze,štěstí a lásku,a taky maso:)-se pro jiného stalo nedostupným,nepoznaným…a jak některé pro nás neskutečné problémy jsou ve srovnání s těmito malicherností a banalitou.
Přeji tvé mamince(a celé rodině) stálé zdraví,aby jste se mohli navzájem těšit ze své přítomnosti!
Mobile Sliding Menu