Dostává se Vám spousty rad ze strany rodičů, tetiček, švagrových a dalších příbuzných a známých ohledně výživy nebo výchovy Vašich dětí?
Asi mi dáte za pravdu, že rady od kamarádky s ročním dítětem se značně liší od těch, které dostáváme od babiček svých ratolestí. Zatímco kamarádky mívají rady veskrze praktické a aktuální, zkušenosti našich rodičů nám někdy můžou docela slušně lézt na nervy.
„Už byste ji pomalu měli učit na čajíčky.“ (dítě má sotva tři měsíce)
„Neotvírej to okno, vždyť se nachladne.“ (v místnosti je 25 stupňů a vzduch k nedýchání)
„Ty už jdeš zase kojit? Vždyť to jsou sotva dvě hodiny.“ (dítě řve hlady)
„Nekojíš nějak dlouho? 10 minut mu přece musí stačit.“
„Určitě jí roste zoubek. Podívej, jak si cpe všechno do pusy.“ (už to takhle dělá asi dva měsíce)
…někdy se tomu člověk zasměje (třeba při představě, jak se naprosto spokojenému tříměsíčnímu miminku už několik týdnů prořezává zoubek), jindy nad tím mávneme rukou, ale taky nás to může vyděsit („Ona ještě nepase koníčky? To ti doktorka v poradně asi nadá!“). To je pak bezva, když Vás zmiňovaná kamarádka ročního dítěte ujistí, že v 10 týdnech ještě koníčky nepásly ani její děti a jsou normální.
Jenže se taky stává, že už nám všechny ty nevyžádané rady začnou lézt krkem, máme jich plné zuby, nebo je nám z toho dokonce do breku. Už několikrát mě napadlo, že kromě spousty příruček pro budoucí rodiče, by měla existovat i nějaká brožurka pro budoucí prarodiče. No uznejte, nebyla by to paráda? Babičky by si přečetly nejen o výhodách výlučného kojení až do šesti měsíců („Proboha, vždyť s takovou se od ní/ od něj půl roku ani nehneš!“), ale třeba i o tom, že některé maminky skutečně netouží po neustálých radách a ani nestojí o každodenní neohlášené návštěvy.
Bohužel taková příručka zatím pokud je mi známo neexistuje. Kromě toho nevím, kolik takových novopečených babiček by si ji přečetlo. Možná by ji mohly dostat jako dárek, když se miminko narodí, nebo raději už ve chvíli, kdy jim chcete oznámit, že vnouče je na cestě, aby si ji stihly včas prostudovat.
Než ale někdo něco podobného vydá, budeme se muset s těmi nevyžádanými radami a připomínkami k naší péči o miminko vypořádat nějak samy. Nejdřív mě napadlo, že by třeba stálo za to sestavit něco jako „Desatero pro nastávající prarodiče“. Hned první bod by zněl asi takto: „Vaše dcera / snacha je dospělá žena, která má rozum a dokáže ho používat.“ Jenže pak mi došlo, že spousta našich maminek nebo tchýní by se něčím takovým mohla cítit dotčená. Takže nejjednodušší a možná i nejspolehlivější bude změnit trochu svůj vlastní přístup.
Jelikož těch situací a problémů k řešení je povícero, rozhodla jsem se, že se pokusím stvořit takový rodičovsko-prarodičovský seriál. Nejde mi o to, abych dopodrobna sepsala, jak jsou babičky, tetičky, švagrové či sestřenice z třetího kolena příšerné, nemoderní, nechápající a vůbec celkově nemožné, čímž nám znepříjemňují život. Ruku na srdce, někdy je chyba také na naší straně, spousta věcí se dá řešit domluvou, i když to na první pohled tak nevypadá.
Byla bych ráda, kdyby se podařilo dát dohromady pár rad, jak se vypořádat s tím, když to ve vztahu mezi rodiči a prarodiči zaskřípe, nebo ještě lépe, jak tomu skřípotu předejít.
Nejsem studovaný odborník přes lidské duše, proto bych Vás chtěla vyzvat ke spolupráci. Ráda sepsání některého z dalších dílů tohoto seriálu přenechám někomu z Vás. Bylo by určitě přínosné, kdyby se našla a osmělila nějaká babička, která by byla ochotná podělit se o pohled na věc z druhé strany.
Pokud si netroufáte na celý příspěvek, napište svůj názor na daný problém v komentáři k danému článku. Pro začátek bych jako námět měla dvě otázky: Jaký bod byste do „Desatera nastávajícího prarodiče“ zařadili Vy? V čem to skřípe u Vás?
Na příště mám pro Vás připraveno pár tipů, jak se vypořádat s radami z úvodu tohoto článku.
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (37 vyjádření)
Milá Mášo, je mi fakt líto, co prožíváš. Nevím, co Ti poradit, je to těžké, když jste na nich, co se týče bydlení, závislí. Ale co se týče maličkýho, pokus se stát si za svým. Musíš se snažit být sebevědomá a vždy mít argumenty k tomu, jak vychováváš svého synka. Na nočníček je dítě zralé kolem druhého roku, tak proč ho trápit dřív? Klidně si to vždycky najdi v nějaké knize o péči o děti a dej to tchyni přečíst. Ne nijak ve zlém, Ty se přece snažíš dělat vše správně podle nejnovějších poznatků. Tak jí to chceš ukázat. Myslím, že to všechno pramení z toho, že jsi tak mladá. Proto má tchýně potřebu Tě neustále poučovat. Asi bude nejlepší vždycky ji vyslechnout a dál si dělat věci podle svého. Držím Ti palce. Marika
Tak já si nemůžu stěžovat ani na své rodiče ani na tchány. Do roku si nedovolili malému cokoliv dát bez mého vědomí. Teď už je to horší-malý je zvědavý a natahuje se po všem-ale pokud řeknu ne tak to nedostane.Nevím co bude až bude sám na hlídání? Ale ještě kojím 19m a tak to zatím nepřicházelo v úvahu. Moje mamča mě teď poslední dobou štve,že vaří normal jídlo když tam dojedeme-samozdřejmě o nějakém oliv oleji by se mi mohlo zdát, a když jí vyčtu že dá do závitku taveňák tak se naštve a ať vezmu malému svoje jídlo,když se mi to nelíbí.Ale pořád se to dá nějak zkorigovat. Tak chce to pevné nervy a stát si na svém.
V čem to skřípe? Už asi v tom, že jsem si vzala svého muže!!! Když jsme se brali, bylo mi 19 a jemu 20. Moje tchýně mi dává najevo, že jsem mu tím zkazila život, představovala si, že její syn bude budovat kariéru a ne zakládat rodinku.
Bohužel jsme v situaci, že musíme bydlet u nich (alespoň dokud manžel nedostuduje) a o to je to pro mě horší…nic nedělám dobře a to už tady dělám úplně všechno (vařím pro všechny, peru všechno, co je potřeba, žehlím, uklízím,…protože jsem přece na mateřské dovolené a oni chodí do práce)! Našemu malýmu je 14 měsíců, nedávno ke mě měla promluvu, že jí vadí, že jsem ho ještě nenaučila základním hygienickým návykům, ke kterým bezpochyby patří nočníček (jenže náš malý se na něj ne a ne posadit…prý ho mám plesknout přes zadeček a on to pochopí…ve 14 měsících?), koupu ho každý druhý den a ona by se musela stydět to někde říkat, dokonce mě sprdla i za to, co jsem malému oblékla na návštěvu!!! Všechno po mě kontroluje, na oblečení nesmí být nikde ani flíček (jenže ono to kolikrát všechno nejde dolů) atd.
Minulý týden jsem volala k zubaři (ke kterému chodí manžel i tchýně) a chtěla jsem našeho Tomíka přihlásit, a hádejte, co mi řekla sestřička? No,jenom to, že už přihlášený je…a hádejte, kdo ho přihlásil…jasně…moje tchýně!!!
petro,nebylas u mé bejvalé tchýně,když jsi ty věty a článek psala?:-(((maminky,kdyby jste to slyšeli,jakými „radamy nás krmila,..podle hesla dítě jen kaká,pije,spí.nebrat do náruče,nechat samé hrát,nestříhat nehty,protože by onemocnělp(?)v pokojíčku horko a ještě přikrýt až pod bradu,ven jen když je hic a co jsem to za matku,když jsem šla po 10m.na cvičení!!….moje máma je sice babička na „baterky“,ale naštěstí názory má normální,a hlavně nám do toho „nekecá“.a moje kchýně,“mamča“ zlatá,ta taky někdy radí,ale vidí,že se nedáme a ještě často sama řekne,že dřív to kolikrát byli takové nesmysle a ještě si nechá od nás „poradit“..nikdo není dokonalej,ale rodiče jste vy a pokud se zapojí zdravej rozum,láska a pohoda,tak vše jde líp..jěště mám doma hodně starou knížku a je tam mimo jiné také napsano:dítě se má kojit každé 3h. a pokud spí,tak vzbudit..!!!!??:-((,a podobné horory…
Dnes už jsem prarodič,ale měla jsem štěstí na prarodiče své dcerky.Ani tchýně ani máma mi nelezly na nervy radami. Naopak to, co mi poradily bylo vždy fajn, protože šlo vždy o praktické rady- např. jak pomoct miminku při potížích s nadýmáním. Horší to bylo s mými sourozenci a jejich partnery, ti hodnotili zda se své dítě vychovávám v souladu s jejich názory a někdy mě to dost deptalo.
Ahoj, moji rodiče jsou skvělí, hlavně máma, k nezaplacení, respektuje moje „vychovávací postupy“ a s malou je jedna ruka – čtou si, hrajou – zkrátka pohoda. S tchýní mám trochu problém – její dcera se 2 dětmi bydlí 200 km daleko, tak je naše malá jediné dostupné vnouče (16 km). Přesto k nám nejezdí (oba důchodci), zato vždycky slyším „kdypak zase přijedete?“ A protože třeba v létě jsem s malou byla skoro 3 měsíce na chatě a moc se neviděly, tak jí nějak uniká, že roste – takže – tohle je ostré, tohle těžké, tohle nebezpečné, to ještě jíst nesmí, ona je ještě malá a nechápe to – to když něco vyvede a já ji pokárám, měla by si odpočinout (když já potřebuju, aby se utahala a večer dobře spala) atd atd…malá pak ječí, když jí babi nedovolí, co my ano, třeba malovat si, aby se nepíchla o tužku (1,5 roku).
Takže se těším na radu, jak tohle vyřešit
Jeste jedna omluva, neposlala mrtof, ale MARTOF, preklepla jsem se. Slibuji, za se polepsim 🙂
Lenka
Z redakce:
výchova dětí podle rad babiček
Asi to všichni znáte.
Hned po zjištění těhotenství a oznámení to našim rodičům se na Vás sesype hromada rad co je pro Vás a vaše dítě nejlepší.
A když konečně přijde dítko na svět a opět v pohodlí svého domova je těch rad čím dál víc.Hlavně od babiček.
Moje maminka si vzala týden dovolenou,aby mě mohla pomáhat jak se vrátíme s miminkem z porodnice domů,ale náše princeznička vyžadovala akorát nakrmit,přebalit a spát.Takže druhý den odjížděla maminka zklamaná,že to není jako za jejich časů a že se cítí nepotřebná.
ale na rady ohledně výchovy nezapoměla.
Když malá plakala,tak jsem jí nesměla vzít do náruče(pokud u nás byla babička)protože to bylo rozmazlování,nehledě na to že pláč prý roztahuje a posiluje plíce.
Asi před necelým rokem jsem vyzkošela další babičkovskou radu.Když se Karloska vztekala a né a né přestat,vzpoměla jsem si na radu maminky,strčit dítě pod studenou vodu.Prý to praktikovala u nás a hned byl úspěch.ale v momentě ,když jsem naši dceru pod studenou vodu dala,tak přestala skoro dýchat a mě se málem zastavilo srdíčko(z toho co jsem jí udělala)Sice bylo po vztekání,ale přišel pláč,který trval přes půl hodiny.Dokonce i mažel se přišel vylekaně podívat do koupelny co se to děje.Párkrát se ještě ratolest vztekala a při zmínce studené vody okamžitě přestala,ale už jen pro ten pocit co jsem měla,bych ji nikdy pod studenou vodu nedala.
Každé dítě je ososbnost a záleží na nás jestli ji necháme rozvinout nebo ji potlačíme.
Rodiče mám moc ráda a jsem jim vděčná za to jak se snaží pomáhat,ale po vzájemné domluvě už nechávají výchovu našeho dítěte na mě a manželovi a oni jen „rozmazlují“
takže moje rada je:Nedejte na rady rodičů,ale řidtě se svým citem a rozumem.Někdy je to těžké,ale stojí to za to. Poslala mrtof
Vlozila za redakci Lenka
Tak u nas je to zatim v klidku. Tchyne nikdy nekojila, takze mi do toho nemluvi a hlavne ma svuj zivot,kdyz se stavi, je rada, ze se pomazli s malou a nic moc nekomentuje… tuhle ji nasadila ponozky, kdyz jsem byla mimo dosah, ale nejak mi to neprislo… ma vic zkusenosti, takze si necham (v ramci miry) poradit… Doufam, ze se moc nezmeni, az bude prcek vetsi…
Ale manzelova sestrenka, ta si mysli, ze vsechno vi, vsechno zna a kdyz jsem se vratila z nemocnice,viseli spolu vecne na telefonu a desne radili, az jsem skoro prestala kojit, jak me deptali, ze to nejde… ale to uz je za nami, ted se ji nevola ;), protoze to desne zvladam, haha.
Hančo,máš naprostou pravdu, chtěla jsem původně taky napsat, jak mě tchýně neskonale štve a jak mi drásá nervy tím, jak všechno ví a myslí si, že dělám všechno špatně…ale člověk si asi fakt musí uvědomit, že to asi k životu patří a hádat se a pak spolu třeba nemluvit je zbytečný.No asi se nad to musíme povznést, protože vidím, že to u nás není ojedinělé, takže s knížkou sem, ať je nějaká legrace a hádky stranou…i když, je to těžký, co?Tak pohodové svátky (apropo my už máme s manželem předběžně spor, nechci jít na Štědrý den na návštěvu ke tchýni, naši taky přijdou k nám…, ale asi se z toho nevyvleču)a těším se na tento seriál!
Až Vám bude zase chtít babička radit, tak se jí zeptejte, jak bylo jí,když byla mladá a někdo ji radil.Já měla tchyně dvě. O jednu jsem přišla rozvodem, druhá zemřela před narozením naší dcery. Stačili jsme jí říct,že budeme mít holčičku a jmenovat se bude po ni. Mysleli jsme si, že ji to pomůže se vzpamatovat, ale bohužel za 14 dní zemřela.Na rozdíl od mé první tchyně mi strašně chybí. Když máte někdy nervy nadranc z „dobře“ míněných rad, tak si uvědomte, že tu nebudou věčně.
No to je super,jsem šťastná, že jsem narazila na tento článek. Mates, prosím, prosím, zjisti ten název knihy!!! Ráda bych ji věnovala mé tchýni k vánocům. Musím říct, že se mě snaží tolerovat, ale musela jsem se prvně obrnit asertivitou. Všem doporučuji knížku „Asertivitou proti stresu“, kde se dozvíte, jak vše vyjádřit, co si právě myslíte. Říkám tchyni věci na rovinu a od té doby mám „relativní pokoj“.
Marto, jak jsi psala o tom, že máš pocit, že ti tvé dítě tchyně jakoby „krade“, tak to cítím také. Ale já se nedám. Máma jsem přece já.
Markéta.
Mates, už se moc těším, a taky sem prosím napiš, jestli tam budeš mít nějaké rady o tom, když babička úplně ignoruje tvojí výchovu a dělá si s vnoučatama stejně co chce, i když tys něco zakázala. S tím ted válčím já. Tak už sem s tím, ať mi nerupnou nervy.
musím vám říct že ta zmiňovaná knížka existuje!!!!!
před 3 lety když se měla narodit Káťa jsem jí tchyni dala k narozkám, ale nevím jestli si ji přečetla, je psaná skvěle – je malinká – akorát do malé kabelky….
Až k ní zase pojedem na návštěvu zjistím název a autora.. :o))
je to už dlouho co jsem ji četla /na mou paměť/ a tak si pamatuju jen jednu radu:
Babičko když chceš fotku vnoučátka, tak si ho buď vyfoť nebo si řekni o negativ – víš že mladí nemaj moc peněz….
(nějak tak to tam je – ještě líp já si tu knížku půjčím a něco – úsměvného sem z ní napíšu)
Petro,nebylas u nás na návštěvě,když si toto psala?Já jen,že to je jako o naší rodině.Na ty rady,jak toto přežít se už těším.Tedka zrovna mám ve vztahu k přítelovým rodičům šílenou krizi.Nejredej bych se odstěhovala někam strašně moc daleko.Jen se bojim, že by mě pak malá vyčítala,že jsem ji obrala o babičku,a to nechci.Ale oni za ní stejně nechodí,tak nevím,jestli to není jedno.Já bych pak měla větší klid a třeba by ta moje alergie nebyla tak velká.Asponže bydlej na druhým konci města,návštěva jednou týdně je na mě i tak hodně.
Kristýno tebe tedalituju,to bych se už zbláznila. Ida
ještě maličkost – bydlíme v jednom rodinném domku, a máme sice každý svůj byt, ale společný vchod, s chodbou a sociálkama. Je to těžký se s ní moc nevidět. Občas si připadám, že tu nenáme žádný soukromí, že si tu nemůžete ani „uprdnout“ aby o tom hned nevěděla. A to se pak zkuste třeba jen pohádat s manželem, nebo zvýšit hlas na děti….
Moji rodiče bydlí 150 km od nás, ale žijeme s manželovými rodiči, a já bych nedokázala žít s vlastní mámou, i když jí mám moc ráda a rozumíme si, natož s tchýní. Takže to tu občas vypadá, jako kdybysme si zrovna chtěly vjet do vlasů. U prvního synka mě pořád poučovala, proč to dělám tak, když ona to dělala jinak, pořád chodila přikrývat ho, nebo zak%noural, tak hnedka chovat a chodit po celým bytě a já se pak mohla v noci zbláznit, když jsem s ním musela chodit aby usnul. Te´D u druhýho jsem řekla, hned ten den co se narodil, že už nic takovýho, že to nechá na mě, tak se naštvala, teď se s náma sice normálně baví, ale nechodí k nám, ani vozit nechodí, to si musíme jít říct. A když už se náhodou potkáme na zahradě, tak nic neřekne ohledně malýho, ale zato se pustí do mě, ať se obléknu, že se nastydnu a už se toho nezbavím, ať si jdu lehnout, proč to prádlo věším , vždy´t budu unavená, a tak podobně. Tak řekněte mi, nezabili byste ji občas?? A co na to můj manžel, jen mě řekne že to není jeho problém. Myslíte si že se v takovém prostředí dá žít? Taky už vymýšlím plán, jak přesvědčit manžela, že nám bude líp, když budeme sami, a k nim chodit jen na (pro mě) nucené návštěvy.
Tak mě napadá,jestli až já budu mít vnouče,budu taky ta protivná tchýně.
Přemýšlím,proč to tak je?
Možná chtějí mít prarodiče stále pocit,že jsou užiteční.Nechtějí byt tzv.odstaveni od válu. Jejich deti už davno vyletli z hnízda a najednou jsou sami dva v byte a nevedi co TED. Pak prijdou vnoucatka a oni zase muzou rozdavat radost(a bohužel i rady). Zase se muzou realizovat v tom co delali cely zivot:Motat se kolem deticek. Tak si myslim,ze to u tech nasich prarodicu funguje a snad nejlepsi cesta,jak se vyhnout konfliktum,je ríct hned,když mi neco vadi.Samozrejme s citem.A dat prarodicum najevo,ze je meme radi a jsou pro nas duležití.Není totiž pro človeka nic horšího,než když ztratí svojí důležitost.Proto se asi nekdy snaží až moc být důležití.
Ja sice neumim moc dobre komunikovat(zatim)s tchyní,resp.jí říct co mě žere,ale snad se odhodlam. Doufam,ze ostatní taky,pokud to potrebují a vsem preju hodný tchyně,tchany atd.
Moji drazí rodičové bydlí 100 km od nás a manželovi rodiče taktéž,takže jsem podobnych situací ušetřena,i když…..
Občas zajedem na návštěvu a můžu říct,že přestože se tchyně snaží moc nemudrovat,občas jí to ujede a je to vážně otrava.
Spíš mi někdy připadá,že se snaží vychovávat Terezku,jako by to byla její dcera a ne moje. Vidím jak se na ní tchýně strašně upnula a to mě trochu děsí. Proto jsem se rozhodla navštevy mírně „skrouhnout“. Máte někdo taky občas takovej pocit,že vam chce nekdo dítě jakoby“ukrást“,nebo jsem paranoidní?:-)
Bezva článek, už se na seriál těším. Jen mě zaráží, že tu ještě nejsou žádné komentáře, to mám ty babičky takový jenom já?
Jeden příklad – přijeli jsme k našim na návštěvu, když mu byly asi 4 měsíce a moje máti mu chěla na přilepšenou dát šťávu z pomeranče. Docela mi to dalo dost přesvědčování, že to nemůže – osypal se mi i když jsem to za něj radši vypila já („musí mít přece vitamíny, no ne?“). U druhé babičky se zas nesetkalo s pochopením, že malej neměl pevnej režim, ale to by bylo na román.
Mobile Sliding Menu