Rodiče × prarodiče

V Partnerství a vztahy v rodině

1085597_grandfather_and_childDostává se Vám spousty rad ze strany rodičů, tetiček, švagrových a dalších příbuzných a známých ohledně výživy nebo výchovy Vašich dětí?
Asi mi dáte za pravdu, že rady od kamarádky s ročním dítětem se značně liší od těch, které dostáváme od babiček svých ratolestí. Zatímco kamarádky mívají rady veskrze praktické a aktuální, zkušenosti našich rodičů nám někdy můžou docela slušně lézt na nervy.

„Už byste ji pomalu měli učit na čajíčky.“ (dítě má sotva tři měsíce)
„Neotvírej to okno, vždyť se nachladne.“ (v místnosti je 25 stupňů a vzduch k nedýchání)
„Ty už jdeš zase kojit? Vždyť to jsou sotva dvě hodiny.“ (dítě řve hlady)
„Nekojíš nějak dlouho? 10 minut mu přece musí stačit.“
„Určitě jí roste zoubek. Podívej, jak si cpe všechno do pusy.“ (už to takhle dělá asi dva měsíce)
…někdy se tomu člověk zasměje (třeba při představě, jak se naprosto spokojenému tříměsíčnímu miminku už několik týdnů prořezává zoubek), jindy nad tím mávneme rukou, ale taky nás to může vyděsit („Ona ještě nepase koníčky? To ti doktorka v poradně asi nadá!“). To je pak bezva, když Vás zmiňovaná kamarádka ročního dítěte ujistí, že v 10 týdnech ještě koníčky nepásly ani její děti a jsou normální.

Jenže se taky stává, že už nám všechny ty nevyžádané rady začnou lézt krkem, máme jich plné zuby, nebo je nám z toho dokonce do breku. Už několikrát mě napadlo, že kromě spousty příruček pro budoucí rodiče, by měla existovat i nějaká brožurka pro budoucí prarodiče. No uznejte, nebyla by to paráda? Babičky by si přečetly nejen o výhodách výlučného kojení až do šesti měsíců („Proboha, vždyť s takovou se od ní/ od něj půl roku ani nehneš!“), ale třeba i o tom, že některé maminky skutečně netouží po neustálých radách a ani nestojí o každodenní neohlášené návštěvy.
Bohužel taková příručka zatím pokud je mi známo neexistuje. Kromě toho nevím, kolik takových novopečených babiček by si ji přečetlo. Možná by ji mohly dostat jako dárek, když se miminko narodí, nebo raději už ve chvíli, kdy jim chcete oznámit, že vnouče je na cestě, aby si ji stihly včas prostudovat.
Než ale někdo něco podobného vydá, budeme se muset s těmi nevyžádanými radami a připomínkami k naší péči o miminko vypořádat nějak samy. Nejdřív mě napadlo, že by třeba stálo za to sestavit něco jako „Desatero pro nastávající prarodiče“. Hned první bod by zněl asi takto: „Vaše dcera / snacha je dospělá žena, která má rozum a dokáže ho používat.“ Jenže pak mi došlo, že spousta našich maminek nebo tchýní by se něčím takovým mohla cítit dotčená. Takže nejjednodušší a možná i nejspolehlivější bude změnit trochu svůj vlastní přístup.

Jelikož těch situací a problémů k řešení je povícero, rozhodla jsem se, že se pokusím stvořit takový rodičovsko-prarodičovský seriál. Nejde mi o to, abych dopodrobna sepsala, jak jsou babičky, tetičky, švagrové či sestřenice z třetího kolena příšerné, nemoderní, nechápající a vůbec celkově nemožné, čímž nám znepříjemňují život. Ruku na srdce, někdy je chyba také na naší straně, spousta věcí se dá řešit domluvou, i když to na první pohled tak nevypadá.
Byla bych ráda, kdyby se podařilo dát dohromady pár rad, jak se vypořádat s tím, když to ve vztahu mezi rodiči a prarodiči zaskřípe, nebo ještě lépe, jak tomu skřípotu předejít.
Nejsem studovaný odborník přes lidské duše, proto bych Vás chtěla vyzvat ke spolupráci. Ráda sepsání některého z dalších dílů tohoto seriálu přenechám někomu z Vás. Bylo by určitě přínosné, kdyby se našla a osmělila nějaká babička, která by byla ochotná podělit se o pohled na věc z druhé strany.

Pokud si netroufáte na celý příspěvek, napište svůj názor na daný problém v komentáři k danému článku. Pro začátek bych jako námět měla dvě otázky: Jaký bod byste do „Desatera nastávajícího prarodiče“ zařadili Vy? V čem to skřípe u Vás?

Na příště mám pro Vás připraveno pár tipů, jak se vypořádat s radami z úvodu tohoto článku.

Toto taky stojí za přečtení!

Testováno na VD: Dětská zubní pasta a kartáček z řady Glister Kids

Čistí si vaše děti rády zoubky? Nebo máte naopak problém je přesvědčit, že je důležité si zoubky čistit? Ať

Čtu dál →

Jak dětem připravit pohodový nástup do školky

Už to mají za pár, bojíte se, jak to bude probíhat? Rádi byste jim první dny ve školce co

Čtu dál →

Soutěž: Disney Zlatá klasika

Mám pro vás další tipy na knížky pro děti, které možná budete chtít přibalit ještě na cesty. Jako obvykle

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (37 vyjádření)

  • Dášo, to máš úplnou pravdu, zvlášť ty filmové kolikrát konkurují hororům docela úspěšně – jen namátkou Pták Ohnivák, Princezna Jasněnka a létající švec.

  • Dáša P.
    Dáša P.

    Jinak, strašení dětí kolikrát zastanou i pohádky. :o)

  • Dáša P.
    Dáša P.

    Lenous, s těmi neštovicemi, já vím, nám to taky doktorka říkala, ale je to už starší paní, léčila ještě mého muže. Tak to beru s rezervou. Oni taky na každé zvýšení teploty dřív předepisovali 3x denně Paralen a Ibalgin, dnes i naše doktorka pochopila, že je to spíš na škodu a doporučuje to jen při teplotě nad 38,5°C. Takže si myslím, že i na to „nemytí“ při neštovicích se časem změní názor i mezi lékaři.

    To samé se stahováním předkožky. Na urologii mi doslova znásilnili oba kluky chir. zákrokem, nikdo se mě na nic neptal. Dnes už vím, že jsem to neměla tak nechat, že se čeká dýl, než se to uvolní samo.
    Atd.
    I v lékařství je plno mýtů, co přetrvávají. Bohužel.

  • Leni, ale tou fází strachu ze tmy si asi prochází každé dítě. My je tmou taky nikdy nestaršili, a stejně všichni došli do fáze, že do pokojíčku potmě prostě nepůjdou. 🙂 Ale jinak souhlasím – injekce,nemocnice, strašidla, policajti… tímhle zásadně nestraším 🙂

  • Dášo, ale s tím koupáním to neříkají jen prarodiče, ale i lékaři. Naše paní doktorka nám to taky zakázala, až po neštovicích jsem si na rodina.cz přečetla, že se má sprchovat vlažnou vodou a opatrně poklepáváním utírat, aby se neštovice nerozškrábaly, ale koupat se může. To je bohužel blud, který není jen mezi laickou veřejností a dnes lituji, že jsem neštovice neprodělala s dětmi později, po této informaci.
    Víš, co mě ještě rozčiluje po vyhrožování nemocnicí? Strašení bubáky, čerty a tmou. To by se pak děti bály i jít spát do zhasnutého pokoje.

  • Dáša P.
    Dáša P.

    Bohužel, některé bludy přetrvávají dodnes.
    „Trochu“ mi vadilo u tychýně její poznámky o tom, že kluci nepláčou, že je to ostuda. Můj muž od ní převzal odpornou vlastnost vyhrožování dětem nemocnicí a injekcemi-za to bych vraždila!
    Trochu úsměvnější už jsou věci jako že vajíčko se musí pořádně posolit, aby bylo stravitelné, že při neštovicích dítě nesmíte dva týdny koupat, že homosexualita se dá odkoukat od ostatních, že onanie škodí zdraví, a spoustu šíleností, teď si nevzpomenu zrovna…když s tím tchyňka někdy vyrukuje, už se jen usmívám.

  • Bohudíky za to, že jsme se posunuli o těch 60 let dopředu, někdy mám pocit, že jsou to aspoň tři století… Vidím to ani ne tak na péči, jako spíš na stylu výchovy starší generace – nesmíš své dítě pochválit, nesmíš před ním říct,že je krásné,šikovné… a výsledek? Kompexy až do dospělosti (vlastní zkušenost, teprve manželství a vlastní dozrávání mě docela vyléčilo 🙂 Pak vidím na svých dětech, jak pod mazlením a chválou doslova kvetou… Mějme pro babičky pochopení, ale do výchovy si mluvit nenechme, každá máma si najde to správné pro ni i její dítě.

  • Dášo, myslím, že jsi viděla stejnou knížku. Já jím mám doma ještě po sestře mojí tchyňky. Ona to taky nemyslela s tím chováním bez peřinky špatně, ale v té knížce to bylo. Tak se třeba nechala ovlivnit i tou knihou.
    Víte, co tam bylo o genetice? Že je to v podstatě všechno otázka vůle, žádné geny, když prostě máte silnou vůli, žádné geny s vámi nemohou pohnout.

  • Moje maminka zemřela,když bylo naši nejstarší osum měsíců,takže si vnoučat vůbec neužila a mluvit mi do ničeho ani nastihla.Už je to osumnáct let a tehdy jsem ji opravdu potřebovala,jako každá čerstvá,mladá mamina.A tchýni mám úžasnou,nikdy mi do ničeho nemluvila.Když tak jen jemně naznačila.Dá se říct,že mi částečně nahradila mamku,ikdyž maminka se nahradit nedá.Sama se vdávala ještě dřív než já,takže byla mladá babička v jedačtyřiceti.A tet´je konečně v důchodě,takže si malou plně vychutnává a já takové ty otázky:(nemáme hladeček,nemáme žízen´,není jí zima atd.)jemně přehlížím.Nevím co poradit,ale kdyby mi někdo soustavně kecal do výchovy a poučoval asi bych si to nenechala líbit.Ono se říká,že trpělivost přináší růže,ale na druhou stranu,se nemá nic přehánět.

  • Dáša P.
    Dáša P.

    To je zvláštní, jak se to každou generaci opakuje! Kupodivu všechny děti nakonec vyrostly. Stejně se nezbavím dojmu, že dnešní děti to mají mnohem lepší, než my a naši rodiče v dětství. Stačilo mi číst knížku z padesátých let o „výchově“ dítěte od narození. Tragédie. Drsná výchova. Přivazování k nočníku plínou už v půl roce, žádné chování v náruči, žádné krmení podle potřeby.
    Chvála Bohu, že už tenkrát byly některé mamky nakloněny spíše svému mateřskému instinktu, než „vědeckým poznatkům“, a jednali dle svého srdce. Moje máma, např. Díky jí za to.

    Nemějme proto za zlé našim tchyním a babičkám jejich názory, ale v žádném případě se jimi nenechme ovlivnit. Je to naše dítě, a my si ho vychováme jak nejlépe umíme. Pokud ho nebijeme, netýráme hlady, zimou a neodpíráme lásku, pak nám do toho nikdo nemá co kecat.
    Holky, pevné nervy a stůjte si za svým!

  • Tak já mám asi štěstí v tom, že mi do péče a výchovy o děti nemluví ani mamka, ani tchýně, dokud ještě žila. Spíš sem tam jen takové nesmělé – „Máš toho mléka dost? Neměla bys přikrmovat?“ „Jak děláš polívčičky?“ nebo zmiňovaná peřinka – „do tří měsíců jenom zabaleného!“ Ale to jsem poskytla „přednášku“ na téma, jak nám to radí p. doktorka nebo co píšou moudré knihy 🙂 a byl pokoj. Mnohem víc už mi vadí různé „rádkyně“ – často z řad kamarádek nebo sousedek. Obecně mi rady nevadí, pokud opravdu nevím, jsem bezradná, zeptám se… Každá mamka může předat svou zkušenost a budu za ni ráda. Ale jedna kamarádka třeba převrátila veškeré hovory o dětech v poučování, přestože máme děti stejně staré… a to už mi trochu vadilo. Ale jak to tady čtu, myslím, že taková příručka by opravdu neuškodila.

  • Holky, tohle asi známe skoro všechny. Nejhorší je, když se narodí první pravnouče, sotva člověk – mamka přijde z nemocnice, hormony s ní cloumají a hned dostane školení. Nejlepší byla moje tchýně, ta děti odmítala pochovat, dokud nebyly uvázané v zavinovačce jako housky, takže se nemohly ani hnout a řičely, protože nemohly pohnout ani nohama, takže je bolelo bříško a ony si nemohly ulevit. „Jak ho/jí můžeš takhle brát bez peřinky, to bych nemohla.“ – „Vždyť Ti určitě spadne.“ – „Dej si ho/jí do zavinovačky, když jdeš kojit, bude v klidu.“
    Já pomalu lezla po zdi, ale protože nejsem až taková „držka“, tak jsem si to prostě mlčky dělala po svém. Když mi dítě nespadlo, byl klid. Možná by tenkrát menší pád způsobil reakci, „vidíš, já Ti to říkala, kdepak brát dítě do rukou bez peřinky!“
    Petřina příručka by tedy vůbec nebyla od věci…

  • Holky:-)) máte to těžké,nedejte se:-))))))))

    a myslím,že každý takový není…moje mamka mi taky do ničeho nekecá a radí až když se zeptám…moje tchyně se pokusí sem tam malému něco koupit,ale já mu stejně dám jen to co uznám za vhodné..jinak nikdy tchyně neřešila jak se starám..malého ovšem taky nikdy nehlídala,i když to má 5km:-) a malému jsou 2,5r.
    Děti rostou a tak si je užívejme po svém!!!! K

  • vicikovka

    Jako první mne napadlo, že už to začalo těhotenstvím.
    1. Teď musíš jíst za dva.
    2. Už cítíš pohyby, to už bys měla (u prvního to po mě chtěli v 15. týdnu a u druhého se ptali už od 10. týdne)
    3. Ty jsi blázen, že chceš teď někam jet, co kdybys rodila? (jela jsem sice týden před TP na svatbu přes půl republiky, ale předpokládám, že bych kvůli tomu nerodila na mezi mezi pařezy, a dostalo by se mi kvalitní péče i v jiné nemocnici)
    4. Doufám, že budeš používat na miminko bavlněné plenky!
    …možná bych ještě něco ze své paměti z tohoto období vyhrabala :-DDD.

    Když se narodila malá, už už si skoro brala tchýně dovolenou a že se k nám napakuje se svými zaručenými radami, utla jsem to naštěstí hned v zárodku. A pak to začalo:
    1. Chudák holka, když jí nekoupeš každý den.
    2. Mazat dítě olivovým olejem (po všem jiném se mi osypala), ta bude smrdět.
    3. Alespoň k doktorovi bys měla mít ty bavlněné plenky.
    4. To už zas kojíš, určitě má žízeň, kdybys jí udělala čaj jak jsem ti říkala. Verča se budila většinou po 3 hodinách a někdy se ještě dopila za hodinku.
    5. To si ji pěkně zvykáte na nošení. – Oni u ní v noci nestáli a netrhali si vlasy z hlavy, když jí trápili prdíky a nakonec, jak dlouho ty naše prdelky zůstanou malé a budou mít záje o chování :.D.
    6. To už by měla umět (to přetrvává dodnes – pasení koníků, lezení – nelezla rovnou chodila v 11. měsících, nočník – noční můra všech mladých maminek, plenky na noc, cestování – na to zas byla a je ještě malá /3 roky a 1/4/, a v poslední době mluvení, ačkoliv naše slečna mluví krásně, ještě neumí R a Ř a to je tchánovcům trnem v oku)
    7. Používání slov a výrazů (nikdy jsem neříkala Táta, Máma, Bába,… ale tati, mami a babi, potom když se malá učila na nočník říkala čččč – jako čůrat, tchýně se jí snažila přeučit na čůr,….a je toho moc a moc a vlastně po každé návštěvě něco).
    8. Chodítko, které jsem nikdy nechtěla a měla stále na talíři, že bych si tím značně pomohla. (No to jistě!!!)
    9. Klidně už jí dej svíčkovou (asi v 8. měsících – a to se přiznávám, že jsem příliš nedodržovala, co kdy dítku dát, ale vzhledem k tomu, že se u nás projevila alergie na mléko, připadalo by mi troufalé riskovat :-DDD)
    Moje mamka je pravý opak, řekne třeba: My to dělali jinak, ale je to vaše věc jak si to uděláte. A to je moje maminka o 10 let starší než tchánovci. Sice mě to někdy nazvedává, ale úcta ke starším a ještě ke všemu k rodičům mého manžela, mě drží na uzdě. Nechám je ať si řeknou, co mají na srdci a stejně si to dělám po svém :-))). Někdy řeknu, že mě to vyhovuje právě tak, jak to dělám.

  • Anonymní

    milé maminky, jsem ráda, že jsem narazila na tyto stránky.
    některé, jako by jste mi mluvily z duše!!mám 7 měs. holčičku, je to moje sluníčko, asi jako každé dítko, ale kalí mi radost moje tchýně, i když jí mám 500 km daleko. někomu by se to zdálo dost daleko na rady, porady atd., ale někdy je opak pravdou. a to nastává, když přijedou na návštěvu, nebo my k nim. někdy mám pocit, že mi z ní hlava praskne, jak se 80x zeptá : markétko, už si dala malé ty vitamínky? a víš to určitě? a opravdu jsi nezapomněla? taky mám někdy pocit, jak píše marta, že jí chce vychovávat a že mi jí svým způsobem bere. musím se s ní dohadovat, že teď s ní půjdu na procházku já, další kámen úrazu je, že jí pořád nosí a pak s malou není řeč, pořád jenom brečí a samo, že se chce nosit. mají zase za měsíc přijet a už teď z toho mám nervy! ale rozhodla jsem se, že je to přece jenom mé dítě a že si nenechám kazit jak svůj život, tak život se svým manželem a už vůbec se od ní nenechám připravit o nervy!! uuuffff, to se mi ulevilo!!
    :o)))

  • Anonymní

    Určitě to vaše maminky a babičky nemyslí špatně jenom si z toho musíte vzít co vám vyhovuje, určitě nebudete jiné, oni prožily stejné zážitky se svými maminkami a babičkami.

  • Anonymní

    Určitě to vaše maminky a babičky nemyslí špatně jenom si z toho musíte vzít co vám vyhovuje, určitě nebudete jiné, oni prožily stejné zážitky se svými maminkami a babičkami.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

TOPlist