Pokud mohu srovnat, jak si prožívají rozchod rodičů děti, které jsou v rodině jediné, a sourozenci, ve většině případů mám zkušenost, pokud byl vztah sourozenců před tím harmonický, že si to lépe (pokud to vůbec lze takto říct) prožívají oni.
Z jakého důvodu?
Víc se semknou k sobě, víc začnou spolupracovat jeden s druhým. Mohou si také různé věci a to, čemu nerozumí, vysvětlit. Je mezi nimi většinou (kromě dvojčat) věkový rozdíl, kdy znalosti jednoho jsou na vyšší úrovni, proto lépe situaci druhému vysvětlí nebo řekne.
V některých případech se sourozenci i domluví, co by ještě mohli udělat pro to, aby se vztah rodičů změnil. Někdy jim větší děti koupí lístky do divadla, chtějí, aby spolu odjeli někam na víkend, že se o sebe postarají…
Velmi se snaží.
Někdy však mohou probíhat u dětí dvojnásobné naschvály. Proto, že rodiče z jejich pohledu něco nezvládli, jim dávají jasně najevo, že je štvou, zlobí, jsou neschopní domluvy…
Prožívání jedináčka
U jedináčka se tedy může odehrávat to, že je zklamán, zraněn. Může si také prožívat větší osamělost, opuštěnost. Mnohdy si neví rady se svými pocity, nevyzná se v nich. Druhý sourozenec mu nemůže pomoct, protože ho nemá.
Může se u něj také stát, že se více cítí jako mezi dvěma ohni. V některých případech se jej snaží jeden z rodičů dostat na svoji stranu. Dítě se může na tuto stranu vydat, ale vnitřně cítí, že to není dobře. Nemá ale navigaci od druhého sourozence, zda je jeho chování dobré, nebo ne.
Často se také trochu stydí se přiznat a říct vše, co si prožívá, svým vrstevníkům, kamarádům ve škole nebo na kroužku, svým příbuzným.
Mohou se u něj samozřejmě projevovat všechny možné reakce, které byly již popsány.
V mnoha případech dítě-jedináček touží po přátelství, po někom, s kým by si mohlo všechno říct, komu by se mohlo svěřit. Ten někdo není, nemá ho.
O to víc potřebuje ze strany rodičů vysvětlení, rozhovor, „poňuchňání“, čas. O to víc je to pak i pro rodiče náročnější. Jsou plni toho, co si prožívají, musejí často pracovat sami se sebou a ještě mají mít energii pro dítě.
Pokud by se jim to podařilo, v mnoha případech i oni sami pocítí, že je kontakt s dítětem, rozhovor s ním naplní také uklidněním a zklidněním.
Prožívání sourozenců
Jak jsem již zmiňovala, sourozenci to mohou mít částečně snadnější. Mohou si o věcech spolu povídat, mohou spolu prožívat danou skutečnost, mohou se navzájem vyplakat na rameni. Především, pokud je mezi nimi určitý věkový rozdíl, může starší pomoct mladšímu v orientaci. Také to, že starší má mladšího, mu může pomoct – ve větší zodpovědnosti i v tom, že není na danou situaci sám.
Důležité je, aby jeden druhému nenavykládal něco, co by nebyla pravda a co by ho mohlo více zneklidnit nebo znejistit.
To by se mohlo stát v tom případě, že jeden sourozenec bude sám nejistý v situaci, bude jí zaskočen, bude tedy používat jako obranný mechanismus to, že bude na svého bráchu nebo sestru útočit. Pokud by se to stalo (ve většině případů starší sourozenec více útočí na mladšího, který z dané situace ještě nemá moc rozum, nevyzná se v ní), je zapotřebí zásahu ze strany rodičů.
Je tedy potřeba dát chování rámec a vysvětlit, kde je pravda. Navigovat také dítě, aby pokud chce nějakou informaci, zeptalo se. Zeptalo se rodiče, který dá snad dítěti pravdivější odpověď.
Napsal/a: Ilona Špaňhelová
