Nastává soumrak manželství?

Češi jsou nejspokojenější v manželství – tak zněl před více než rokem závěr studie Výzkumného ústavu sociální práce. Přesto lidí, kteří uzavírají sňatek, u nás stále ubývá a podle statistiků se navíc polovina z nich rozvádí. Má manželství na kahánku?

Podle rozvodových statistik je manželství něco jako dinosaurus – je nesporné, že na našem území kdysi nejen existovalo, ale někdy i celkem slušně prosperovalo. Pak ale zřejmě přišla nějaká přírodní (možná spíš společenská) katastrofa a funkční manželství postihl neradostný osud nebohých praještěrů – tak vidí s lehce černým humorným nadhledem současnou situaci poradenský psycholog Petr Šmolka.

Je manželství něčím, co jsme „přestali umět“ nebo nás snad přestalo bavit? Mají pravdu evoluční biologové, když říkají, že věrnost jednomu partnerovi není pravou lidskou přirozeností a že dříve člověk dokázal být věrný spíše jen díky tomu, že lidský život byl mnohem kratší, tudíž manželství trvala maximálně dvě desítky let, často ještě méně?

Neidealizujeme si minulost?

Romantické představě, že dříve bývalo typické manželství celoživotně plné lásky a porozumění, nevěří snad už ani zaryté čtenářky červené knihovny. „Ideální manželství má dva předpoklady: muž musí být hluchý, žena slepá,“ pravil už Sokrates. Vztahové problémy provázejí manželství od jeho počátků a jejich příčiny hledali mnohem dříve před vznikem psychologie a sociologie filozofové, teologové i umělci.

Při pojmenovávání příčin současné krize manželství se však mnohdy objevují i názory, které poněkud idealizují manželství v „předrozvodové éře“. Nedomnívám se, že by „průměrné manželství“ našich pra-pra-prababiček a pra-pra-pradědečků bylo „šťastnější“ než dnešní „průměrné manželství“ – především proto, že o osobní štěstí dříve ve vztahu primárně patrně vůbec nešlo. Manželství bylo institutem sociálním, ekonomickým, byl to svým způsobem „obchodní svazek“ a legitimní způsob, jak zajistit pokračování rodu. Pokud se on a ona spolu cítili šťastni, byl to nejspíš bonus navíc. Pro nás je to však priorita zásadního významu.

Můžeme soudit, že dokud z manželského svazku nebylo úniku, byli partneři patrně více motivováni řešit svá nedorozumění. Na druhé straně – manželství se uzavírala v případě bohatých často kvůli rozhojnění majetku a posílení vlivu, v případě méně majetných proto, že „singl“ by v době přísně rozdělených mužských a ženských aktivit sám těžko fungoval, o výchově dětí ani nemluvě.

To jsou okolnosti, které přestaly být v současné době limitující. Samostatně žijící žena i samostatně žijící muž mohou bez zásadních problémů fungovat, včetně výchovy potomků – a tak nutně hledáme jinou náplň manželství. Není vyloučeno, že naše vztahy nekrachují proto, že bychom jim nevěnovali dost pozornosti – možná, že selháváme proto, že jim věnujeme pozornosti příliš. Že příliš očekáváme. Věnujeme veškerou pozornost emocím, sňatky z rozumu, manželství jako „obchodní svazek“ vnímáme jako nevkusné, téměř nemravné, dokonce i v případě, že nás na milované osobě okouzlí především ony „zdroje“, jak říkají evoluční psychologové – tedy rozuměj fyzická atraktivita, vliv, majetek, peníze.

V čase rozvodů

Rozvod jako akceptovaná forma ukončení manželství se začal rozšiřovat až v minulém století. Oscarový film Rozvod po italsku s M. Mastroiannim z roku 1961 s morbidním půvabem líčí strasti manžela promýšlejícího likvidaci vlastní choti, neboť na katolické Sicílii před padesáti lety rozvod nepřicházel v úvahu. Jako poslední v Evropě se pro povolení rozvodu vyslovili v referendu Malťané až v květnu minulého roku.

Americká socioložka Karla Hackstaffová zavedla v roce 1999 termín „kultura rozvodovosti“, jímž označuje skutečnost, že rozvod je celospolečensky vnímán jako jedna z možností řešení neuspokojivého vztahu, nenese s sebou stigma neúspěchu či prohry. Česko patří k zemím s vysokou kulturou rozvodovosti, přibývá dětí, které mají ve své rodinné anamnéze rozvodovou zkušenost. Je pro dnešní mladé lidi manželství ještě vůbec zajímavé? Odpověď hledali například sociologové Masarykovy univerzity v rozsáhlém výzkumu o partnerství mladých v současné české společnosti.

Výzkumníci se například ptali respondentů ve věku 15–17 a 25–27 let, jaké důvody považují za dostatečně pádné pro rozvod. V obou věkových kategoriích dominovalo dlouhodobé nedorozumění, navázání jiného vztahu, neuspokojivý sexuální život a vyprchání lásky. Finanční problémy či neshody v názorech na výchovu dětí se zdaleka tak důležité nezdály. Při výběru partnera se nejen u dospívajících, ale i u dospělých shodně objevují rovněž atributy charakteristické pro romantický vztah.

Napsal/a: Daniela Kramulová