Je zcela běžné a přirozené, že mezi členy jedné rodiny dochází ke konfliktům, může se jednat o pouhé drobnosti, všední záležitosti, o malé neshody či nedorozumění. Na konflikty se dá reagovat různými způsoby, stejně tak jako jsme každý z nás jiný, jinak řešíme konflikty, a to bude dnešním tématem: jak se dají řešit?
Úvodem bych ráda napsala, že nejde o to, abychom našli způsob, jak konflikty či střety v rodině „zrušit“. Spíš jde o to, jak je vyřešit co možná nejvhodnějším způsobem a co nejméně bolestivým, např. pro dítě (pro děti).
Je důležité si uvědomit, že odpovědnost nese dospělý, tedy rodič. Rodiče by měli rozhodovat ve prospěch svého dítěte, rodiče určují pravidla a učí dítě pravidla dodržovat, rodiče mají dítěti zajistit ochranu, bezpečí a pocit jistoty. Stejně tak důležité je uvědomit si, že neexistuje žádný recept na ideální rodinu, žádný výchovný plán dítěte není dokonalý a stejně tak není možné najít ideálního partnera bez chyb.
Co tím chci říct? Hledejme cestu ke spokojenému a šťastnému životu uvnitř sebe, naslouchejme svému srdci a intuici, učme se vzájemnému respektu a úctě a nejvhodnějším prostředím pro naše „bádání“ , „výuku“ či „výzkum“ – to je na vás, jak to nazvete – je právě naše rodina.
Ta si naši pozornost zaslouží přece nejvíc.
Proč se děti hádají či zlobí?
Děti se hádají v zásadě proto, aby upoutaly pozornost, někoho si získaly nebo zkoušely rozsah své moci. Žádné dítě NENÍ problematické, to může být pouze jeho chování.
Takže první zásadou by mělo být: používat slova vhodným způsobem.
Příklad: chlapec se chová zbrkle, utíká po schodech, nedrží se zábradlí.
Možné řešení 1: „To, co právě děláš, může být nebezpečné. Je lepší, když se po schodech jde a drží se zábradlí.“
Možné řešení 2: „Na schodech zpomal a můžeš mi dát ruku.“
Nevhodné řešení: „Jsi divoch, letíš jako blázen, spadneš!“
Rodič musí dítěti říct, co je třeba dělat (udělat) a upřesnit, jaké chování je přijatelnější (vhodnější, bezpečnější – záleží na situaci).
Příklad: chlapci se hádají o balíček sušenek, začnou se o něj přetahovat a nakonec se začnou prát.
Možné řešení: „To stačí. Sedněte si ke stolu a poslouchejte. Buď se rozdělíte o sušenky tak, že je rozpočítáte, nebo je nasypete do misky a každý si nabídne.“
Nevhodné řešení: „Přestaňte se prát, co jsem komu udělala, že mám takové děti? Já se z vás zblázním!“
Takže další zásadou by mělo být: rodič ze sebe nedělá „oběť“, rodič přijímá svou odpovědnost a snaží se konflikt řešit.
Ovšem mohou nastat i takové situace, které vyžadují okamžitou reakci či zásah a to v případech, kdy se jedná o zdraví či bezpečí dítěte. V těchto okamžicích musí být rodič rozhodný a rázně zakročit.
Každé z nabídnutých řešení se hodí k jiné situaci, to volí v danou chvíli rodič a ten by měl vybírat citlivě a přitom zodpovědně.
Napsal/a: redakce (Helena)
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (21 vyjádření)
No, já nevím, nejsem si jistá, ale myslíš si, že kdyby ty děti byly tvoje, vychovávala bys je ty, že by byly takové?
Nemůže být „zakopaný pes“ někde trochu jinde… Výchova, vztahy, rodina, těhotenství, genetická výbava?
Kali
Kali, právě že Tebou popisovaná matka už pro mě nespadá do kategorie normální matka.
Já se snažila napsat jen to, že matka bezproblémového dítěte se těžko vžije do pocitů matky dětí, které mají problém s chováním… Píšu to jako matka pohodových dětí, která měla tu čest 14dní hlídat dva chlapce s problémovým chováním…a reagovala jsem na ně úplně stejně, jako jejich matka, přičemž o ní jsem si vždycky říkala:“Panebože, co je to za mámu, že na ně pořád jenom řve“ …
Marina
Myslím si, že je rozdíl v tom, když maminka jaksi vybuchne jednou za čas, což se myslím píše níže: „každá normální maminka má právo sem tam ujet“ a když je to na denním pořádku – u nás v domě bydlela rodina, kde se matka dětí vůbec nestrachovala, nechávala je venku (v zimě) bez bund, bez čepic, děti chodily ušmudlané a soustavně hladové, nadávala jim velmi sprostě a kopance byly běžnou výchovnou metodou…. Bylo to hodně ošklivé… Já si myslím, že v takových případech neexistuje žádná omluva, ani vysvětlení pro matčino chování.
Kali
Já si spíš myslím, že ty matky, co vybouchnou venku, jsou pod strašným psychickým tlakem a už to v sobě neudrží. Vždycky, než začnu takovou matku v duchu odsuzovat, si řeknu, že nikdo nemůže vědět, co tomu jejímu výbuchu předcházelo. Každé dítě je jiné, s mými např.nebyl problém „spolupracovat“, ale jsou děti, které umí opravdu na nervy soustavně brnkat a pak matka nevydrží a vybouchne a každý se na ní kouká jako na tyranku, ale kdyby byl někdo v její kůži, choval by se pravděpodobně úplně stejně…Mluvím o normálních matkách, ne o hysterkách a alkoholičkách.
Marina
Danniello, tohle je těžká otázka a není na ni jednoznačná odpověď. Jsou maminky a „maminky“ (spíš matky).
Každá normální maminka má právo sem tam „ujet“. Jenže milující maminka si to uvědomí a příště už třeba „zabrzdí“ včas (před konfliktem), milující inteligentní maminka své chování umí vyhodnotit, přemýšlet nad ním a usměrňovat ho – tedy vyvíjet se a tím se učit ovládat své vlastní emoce (hněv, vztek apod.) v zájmu dítěte i svém vlastním.
Pak jsou bohužel i takové ženy, které jsou matkami jaksi „nedopatřením“ či „omylem“ a daru, který jim byl dán – tedy mít zdravé dítě – si neváží. Nejtěžší „kalibr“, se kterým jsem se osobně setkala jsou alkoholičky a drogově závislé osoby. To bývá hodně smutný pohled do zákulisí a tyto děti končí (nebo možná spíš začínají) v dětských domovech, když mají štěstí, a když ho nemají, tak na ulici…
Jinak tedy pokud je matka hrubá na své dítě na ulici, je na ně většinou hrubá i doma, jak slovně, tak fyzicky. Bití a nadávky jsou u takových lidí zcela běžnou záležitostí (bohužel).
Doufám a věřím, že hodných a milujících maminek je spousta a že je jich většina.:-)
Helena
Ještě mě tak napadla jedna věc. Hodně by mě zajímalo, jak to u různých maminek vypadá v těch nejvypjatějších situacích. Když někdy vidím matku, jak je na své dítě hrubá na ulici, říkám si, jak se k němu asi chová doma. Stejně tak se ptám i v šatně ve školce, v obchodě, … Taky se občas rozčílím, to asi každý, ale vídám i na veřejnosti takové reakce, ke kterým jsem zatím nezklouzla opravdu nikdy. Jak to tedy asi je?
Kekunko, Danniello, děkuji za Vaše komentáře, vlastní zkušenosti a za Vaše názory. Jsem ráda a těší mě, že to se svými dětmi řešíte těmi vhodnějšími, schůdnějšími a lepšími cestičkami. Jste šikovné maminky. Jen houšť a větší kapky.:-)
Děkuji Vám
a přeji krásný večer.
Helena
Helenko, moc díky za další skvělý článek! Plně se s ním ztotožňuji. Taky nemám ráda, když rodiče na dítě křičí „Spadneš!“ a podobně. Jako by tím to neštěstí přivolávali. Nebo když ze sebe dělají oběť. Staršímu dítěti tak akorát nahrávají na smeč: na větu „Já se z tebe zblázním!“ pak zazní odpověď „Už aby to bylo!“.
Ještě jednou dík za pěkný článek. 🙂
Taky mám pár takových slovíček jako „chyť se“, „pomalu“, prostě řešení. Spadneš, zakopneš, to taky nenávidím. A bohužel moje mamka má ještě horší výrazy, jako např. „přerazíš se“ a další varianty růzých zranění, co si dítě udělá. Od dětství mi to připadalo hrozné.
A taky nesnáším slovo „nezlob“. Robot nejsem, takže mi to asi taky už někdy ujelo, ale je to nesmyslné a snažím se tyhle věci u sebe vychytávat.
Děkuji za Vaše reakce, vlastní zkušenosti a postřehy.
V době, kdy byl můj syn malý, jsem používala tyto varianty (podle situace):
– Zpomal.
– Opatrně.
– Ruku.
A v případě, že jde o bezpečí či ochranu zdraví dítěte, tam se okamžitě jedná, mluví a vysvětluje se až posléze (je to v předposledním odstavečku článku – v těchto případech musí být maminka nebo rodič rychlý a rozhodný).
Ještě jednou díky
a přeji Vám krásný slunečný den.
Helena
Helčo, další pěkný článek, díky za něj. Stejně jako Inori vnímám jako hodně podstatné nepoužívat jen zákazy (nechoď tam, nedělej to, mlč, nekřič, …), ale nabídnout nějakou alternativu té činnosti, která se nám nelíbí. Bohužel i já jsem tak byla vychovaná (bez alternativ), vadilo a vadí mi to dodnes, když moji rodiče stejným způsobem výchovně působí na mého syna a snažím se (před nimi obzvlášť!) ukázat jim, že to jde i jinak. Místo jedné věty použít 2 a dítě pak s nadšením jde dělat něco jiného…
No a „spadneš!“ a podobné věty z duše nesnáším. Mám za to, že tím tyto situace sami přivoláváme… Já jsem zavedla slovo „opatrně“ a opravdu to funguje. Malý dává pozor a nevrhá se bezhlavě. Ale když ho občas pozoruju se svými vrstevníky, je možná zase opatrný až moc… Takže – pozor na sílu slov, které vypouštíte ze své pusy! 😉
„Rodič musí dítěti říct, co je třeba dělat (udělat) a upřesnit, jaké chování je přijatelnější (vhodnější, bezpečnější – záleží na situaci).“
– když si tak vzpomenu na moje dětství, tak mi docela vadilo, že vím, co dělat nesmím, ale už mi někdo málokdy řekl, co se ode mě očekává, po dotazu jsem se většinou dozvěděla, že na to bych měla přijít sama. Někdy to jde, okolí, když chce, tak trkne, ale když samo neví a jen čeká, co mu vlastně bude na druhých vyhovovat.. To se potom dítě těžko přizpůsobuje.
Taky jsem přemýšlela nad jednou věcí. Když jsem poprvé vykřikla „Spadneš!“, tak mi vstaly hrůzou vlasy, co to dělám, vždyť já vlastně nakazuji „Spadni!“, protože dítě běží, má radost, já něco volám, ono si myslí, že je borec (třeba se i otočí), přidá a poslechne – škobrtne. Přemýšlela jsem, co místo toho říct a nic mě nenapadlo – „Mohla bys spadnout“ je zdlouhavé.. A tak se snažím místo slov konat – zrovna z dneška mám příklad na míru. Malá klečela na židli, zabraná do malování se snažila dostat z kleku do sedu. A ejhle, koukám, že za chvíli dosedne do prázdna, tady opravdu žádné „Spadneš“ nepomůže, tady se opravdu podívá za hlasem, co se děje a je na zemi tak či tak. Mno, stihla jsem přiskočit, zabránit spadnutí, počkat, až si uvědomí, že se něco dělo, potom vysvětlit, co se dělo, ukazovat výšku a co by se mohlo stát .. pudink se mi nestihl spálit .)
Díky za článek .)
Lien, takové to „malovací období“ proběhlo i u nás, malý byl nebezpečný v okamžiku, kdy vzal do ruky pastelku (propisku, štětec). Já jsem se mu snažila vysvětlit, že na malování jsou čtvrtky, papíry, náčrtníky, sešity a tabule a zeď NE.
Je fakt, že od té doby, co jsme mu koupili tabuli a křídy, byl klid.:-)
Paťko, taky se snažím spíš předvídat, jsme se synem zvyklí i před procházkou si říct některé věci, vím, že když mi předem slíbí, že někam např. nepoleze, splní to. Občas se ale vyskytnou nečekané věci, jako třeba led apod.
Dceru předem upozorňuji.
Je tomu asi 14 dní co jsem jí říkala,ať nedělá blbiny u toho topení,že by si mohla rozbít hlavu.No musela bych jí to opakovat den co den a stejně na to topení spadla,ale jen se bouchla.Děkuji za článek.
S tím zblázněním, malému osobně to neříkám taky, když se někdy snažím stíhat deset věcí najednou, řeknu to tak do vzduchu. Vlastně jsem to sem psala spíš proto, že mi ta jeho reakce přišla legrační.
Pro mě je někdy těžké najít správná slova, když musím reagovat stručně, jasně a rychle. Např. ta věta v článku k rychlé chůzi po schodech je sice hezká, ale než by to člověk řekl, mohlo by být už pozdě.
Malé že se zblázním nebo co jsem komu udělala neříkám, spíš mám problém pojmenovat konkrétní věc, kterou nemá dělat. Třeba když kreslí po zdi, řeknu jí, že to se nedělá, ale správně bych asi měla říct, po zdi se nemaluje, myslím, že by to pro ní bylo mnohem jasnější. Ale snažím se.
Děkuji za Vaše reakce.
A přeji příjemný víkend.
Helena
Snažím se hlídat, ale když jsem hodně unavená, občas mi taky něco ujede. Takže jsem např. tento týden slyšela od syna větu: „Ne, mami, plosím tě, nezblázňuj se.“ Čímž byla konfliktní situace ukončena.
Díky za článek. Moc se mi líbí věta: Žádné dítě není problematické, to může být pouze jeho chování.
A ty zásady: volit slova, být konkrétní a říct dětem, co se od nich žádá, co je lepší, přijmout rodičovskou zodpovědnost a nedělat ze sebe chudáka, se snažím dodržovat, ale někdy je to těžké.:-)
Mobile Sliding Menu