Otec a dcera je označení neříkající nic o čase. Je značný rozdíl mezi třiceti a třemi lety nebo osmdesáti a třiapadesáti.
Rodiče v roli „řidičů“ vychovávají děti pro dobu, kterou neznají a kterou si nikdy ani nedovedou představit. Pokud o ní přemýšlejí, docházejí často k velmi naivním a zkresleným představám. Až děti vyrostou, půjde o jinou generaci…
- Do sedmi let postoj opatrovníka a společníka při dětských hrách.
- Do jedenácti let postoj vysvětlující autority s důrazem na jasná a rozumová vysvětlení.
- Kolem dvanácti let postoj energického vůdce a vzoru.
- Kolem třinácti až patnácti let postoj taktně usměrňujícího důvěrníka. Člověka, jemuž se je možno svěřit a najít u něj pochopení.
- Po patnáctém roce přístup staršího přítele a rádce, který již dokáže re¬spektovat patřičnou míru samostatnosti dítěte.
Samostatnost má v průběhu let poněkud odlišný význam. Jisté je, že dcera pro otce zůstává bez ohledu na stárnutí obou „jeho holčičkou“, k níž do jisté míry zaujímá ochranitelsko-dominantní postoj. Je dítětem svého otce, pevně s ním spjata historií, zážitky, zaběhlými způsoby nejen slovní komunikace. Je to krev jeho krve. Její matka je ve vztahu k otci v jiné pozici. Manželka může být oporou a nejbližším člověkem. Realizovat, co otec v životě nedokázal a zároveň celému světu ukázat, jak dokonalé jsou geny předané otcem, to může jen dítě. Z toho často plyne značně napjatý citový vztah. Samo¬statnost dítěte je blokována po řadu let. Vzniká jakýsi „otcovský komplex“. Dotyčná žena je milá, příjemná, ale sebe si příliš neváží. Není osobností v pravém slova smyslu. Jako by na světě byla především pro otce a pro naplnění jeho představ a cílů. Na ni samotnou jakoby nezbylo. Tátovi to lichotí, a tak to podporuje. Ostatně typickým mužským chováním je vymezování sebe sama, ovládání druhých, dominantní péče, ovlivňování v roli alfa samce. Typicky ženským chováním je akceptování, přijímání, hledání kompromisu.
Kruh závislosti se tak uzavírá. Naplňovat představy otce má své kouzlo. Bez rizika za to lze získat mnoho pozitivních odpovědí. Jenom naplňujeme jiný život než ten náš.
Jsem v pohodě
Naštěstí existuje ve značném procentu případů i jiný, psychicky zralý a již opravdu dospělý otec. Do jisté míry zprostředkuje dceři odlišnosti mužského světa. Nabízí šanci, aby se dcera odlišila jak od matky, tak od něj, a našla si ve světě patřičné místo.
Slovo „v pohodě“ může být vnímáno jako neologismus, fráze, ale také doslovný překlad slova „well-being“. Termín je používán v psychologickém směru pozitivní psychologie. Ta podporuje úsilí směřující ke kladnému přijímání minulosti i současnosti a v neposlední řadě také pozitivní očekávání od budoucnosti. Velkým úkolem je předat toto objektivně poměrně vzácné ladění dětem.
Zastánci pozitivní psychologie nechtějí při poznávání osobnosti vycházet z toho, co je špatné, odchylné od normy, nepovedené, chybějící nebo chybující. Naopak chtějí rozvíjet to dobré, co v člověku může být od počátku jeho bytí. Právě z dobrého hodlají vytvářet bariéru proti problémům. Čím dříve se s takovým přístupem začne, tím lépe. Svým způsobem to lze přirovnat k zajíždění nového auta. Pokud proběhne v pohodě, motor bude v budoucnu fungovat tak, jak má. Prostě pozitivně. Srovnatelně přístup „well-being“ obrací pozornost na dětství, kdy se „zajíždějí“ chování a projevy lidské osobnosti.
Rodiče v roli „řidičů“ vychovávají děti pro dobu, kterou neznají a kterou si nikdy ani nedovedou představit. Pokud o ní přemýšlejí, docházejí často k velmi naivním a zkresleným představám. Až děti vyrostou, půjde o jinou generaci. Budou existovat i sociální, ekonomické, politické podmínky. Budou jiné stresy, odlišná rizika, jiná nutná ponaučení.
Napsal/a: PhDr. Tomáš Novák
