Umění žít s dítětem nového partnera
Pomocí četných příkladů ze života a z bohaté lékařské a poradenské praxe dává autorka podněty a rady, jak jednat a žít s dítětem „toho druhého“, tedy s dítětem z předchozího partnerova manželství, jak toto dítě pochopit, respektovat, umožnit mu, aby nového partnera či partnerku svého rodiče mělo rádo…
Ukázka z knihy
„Svoje děti mám rád. Ovšem děti těch druhých… Buď jsou hloupější než moje a nesnášejí mě, nebo jsou chytřejší než ony a hrozně mě rozčilují.“ Tohle přede mnou jednou prohlásil jeden můj známý, advokát, když se snažil shrnout složitou problematiku našich vztahů s nevlastními dětmi.
Tyto děti se dnes stávají tak často zdrojem konfliktů, že není dne, aby se mi rodiče nesvěřovali s potížemi, když chtějí přizpůsobit své chování svému nevlastnímu synkovi nebo dcerce. A kolik rodičů se trápí tím, že jejich vlastní dítě naráží na nepochopení jejich nového partnera! To, co mi však jako pediatričce dělá největší starost a co rozhodlo, abych se tímto tématem zabývala podrobněji, je ono nevyslovené utrpení, jež děti vyjadřují prostřednictvím svého těla. Co nervových tiků, okousaných nehtů, co případů bolení břicha, poruch spánku, anorexie, zvracení, potíží se soustředěním, vypadávání vlasů, ekzémů, nebo dokonce astmatických záchvatů svědčí o nesnesitelném, nevýslovném napětí mezi dítětem a otčímem nebo nevlastní matkou! Abych zobrazila tuto konfliktní situaci a poskytla možnost nabídnout klíče k jejímu řešení, rozhodla jsem se obrátit na vás, budoucí nevlastní maminko nebo nevlastní tatínku, kteří budete zakrátko stavět nové hnízdečko lásky a zdědíte jedno už dobře vyvinuté ptáče, u jehož narození jste nebyli a které je tak křehké. Už plánujete, že si vybudujete novou rodinu. Pochopitelně budete mít tohle dítě rádi, protože milujete jeho otce nebo matku a protože je to dítě – už proto ho musíte milovat!
Ale čím víc si budete uvědomovat nejednoznačnost svých citů vůči němu, tím víc budete dbát na to, abyste se k němu chovali ohleduplně. Pak bude možné pěstovat jeden z nejušlechtilejších citů – lásku k nevlastním rodičům. Kéž by čtenáři četli tuto knihu ve dvou, protože tak by mohl každý z nich pomoci pochopit tomu druhému citlivost vlastního dítěte. Při návštěvách rodičů ve své poradně denně konstatuji, že ženy, matky a nevlastní matky jsou přístupnější dialogu. Přesto však doufám, že zapojí i své partnery, nevlastní otce a otce a projdou si společně odstavce, které budou považovat za důležité.
Na tom, jak se budete chovat, totiž závisí celý další život dítěte. Stáváte se neopominutelným aktérem jeho utváření.
Jste nová partnerka jeho otce? Máte velkou odpovědnost, třebaže se vám může zdát, že klasická forma kontaktů s druhým rodičem (každý druhý víkend, každá druhá středa, polovina školních prázdnin) nemá v životě dítěte příliš velký význam. Copak netráví většinu času s matkou? Ano, ale i během těchto krátkých společně strávených chvil můžete dítěti svým chováním způsobit zranění a zapříčinit chorobný stav, s nímž se bude potýkat po celý život. I když s ním právě nejste, protože je u matky, vzpomínka na vás zůstává dál velmi silná; jste totiž ta, která provází jeho otce.
Jste nový partner jeho matky? Pak hrajete ještě významnější roli, protože se v bezprostřední blízkosti tohoto dítěte, o něž pečuje z klasických osmdesáti procent matka, pohybujete zpravidla denně, tedy u vás doma.
Proto se budu průběžně v této knize obracet občas na vás, nevlastní maminko, když se mi zdá, že se popisovaná situace častěji týká nové partnerky, a jindy zase na vás, nevlastní tatínku, pokud bych byla ráda, abyste se dozvěděl něco, co podle mého názoru jako nový partner matky dítěte nezbytně musíte vědět. Tyto situace lze však v každém případě vnímat zrcadlově. Ohleduplné chování k dítěti toho druhého představuje každodenní cvičení, které zapouští kořeny ve vašem srdci. Pouze co možná nejobjektivnější pochopení toho, jaké city chováte k dítěti svého partnera, vám umožní vytvořit si k němu pozitivní, skutečně srdečný vztah.
Vaše city lze vyčíst z toho, co se v tomto vztahu vysloví a co zůstane nevyřčeno, z nejnepatrnějších gest, z vašich postojů, a dokonce i z vaší přítomnosti, ale i absence, z vašeho chování ve chvíli, kdy se myje, kdy se ukládá k spánku, kdy píše úkoly, a nejenom při narozeninových oslavách. Vaše přítomnost nevlastního rodiče je tak důležitá, že když je například dítě u své matky a telefonuje otci, okamžitě pozná, jestli jste doma, nebo jestli tam nejste. Není radno se domnívat, že všechno se redukuje jenom na chvíle, kdy je dítě právě u vás, a že ve zbývajícím čase vaše podráždění a negativní přecitlivělost vůbec nevnímá.
Domnívám se, že tato kniha by vám mohla být nápomocna v úspěšném uskutečnění nejvznešenějšího a nejušlechtilejšího úsilí – mít rádi dítě toho druhého, tedy vlastní dítě vašeho partnera. „Naroubováním“ svého dítěte na váš život vám váš nový partner nebo partnerka přivádějí do rodiny „něco cizorodého“. Proto pak nevyhnutelně následují odmítavé reakce jak z vaší strany, tak ze strany „roubu“. Ale pokud jste byli předem upozorněni na možné překážky, zcela jistě se dostaví úspěch. Po přečtení této knihy dokážete lépe přijmout, co se může přihodit a s čím jste předem nepočítali, zahrnout do svého programu a dospět k tomu, aby i to vyplašené a zároveň provokující dítě přijalo vás.
Proto svou knihu věnuji všem nebojácným, neuvědoměle jednajícím odvážným mužům a ženám, idealistům, Matkám Terezám, romantikům a přehnaně mateřským bytostem i „novým nevlastním otcům“ v naději, že s přispěním mých upozornění a rad dokážou úspěšně uskutečnit svůj ušlechtilý sen o rozšířené rodině. Mají před sebou cestu plnou nástrah, ale není nic dražšího než dítě a nic ušlechtilejšího než učinit ho šťastným nebo se k němu alespoň chovat ohleduplně.
Vydalo nakladatelství Portál, 2005
Napsal/a: redakce (Petra)
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (2 vyjádření)
Článek byl velmi poučný, některé věty jsem si četla i dvakrát za sebou. Připoměl mi mou nejlepší přítelkyni Alenu, která se znovu vdala a vzala si Vaška, který měl tři děti. Ona dvě. S Vaškem do nové rodiny chtěl jít jeho tehdy pubertální Tomáš. Další jeho dvě děti nechtěly nový svazek respektovat a dodnes s Alenou nepromluvily snad ani slovíčko a nestýkají se. Alena si dala hned na počátku předsevzetí, že nebude dělat mezi jejími dětmi a Tomášem rozdíly. I když se snažila, prostě jí vadilo všechno – že byl Tomáš „zanedbaný“ ve výchově, že nebyl tak chytrý, jako její děti a hlavně, že byl „té druhé“. Po nějakém čase se Tomáš vrátil zpátky k vlastní matce. I přesto, že čas už všechno zahojil, Tomáš je už dospělý muž, nemůže si Alena dodnes k němu najít tu správnou cestu a stále své děti preferuje. Protože ji však velmi dobře znám a celou tu dobu konfliktů jsem vlastně zažila s nimi, jsem přesvědčena o tom, že její přístup dnes je stále takový jen proto, že nedokáže překousnout to, že to nezvládla, že selhala. Mám ji moc ráda, ale má jednu špatnou vlastnost, na které si staví kolem sebe zdi – skálopevně nechce nikdy přiznat svou chybu, i přesto, že my všichni kolem víme, že to byla chyba právě její. A v tomto případě to odnesl ze všech nejvíc právě Tomáš. Neodsuzuji nikoho za to, že vychovávat to „cizí“ dítě nezvládne. Každá máma si přeci myslí, že to její dítě je to nej. A být najednou spravedlivá, nedělat rozdíly, mít úplně stejný přístup, vztah, lásku k dalšímu dítěti (nebo dětem), to chce opravdu silnou osobnost. Musí to být dost náročné, zejména, když třeba není stejná osobnost i nový partner. Obdivuji všechny, kteří to dokážou a hlavně je přeji těm všem dětem.
Článek se mi velice líbí a věnuje se velice důležitému tématu.Rodin s nevlastním dítětem je určitě dost a i dítě které není zrovna „naší“ krve potřebuje od nás cítít lásku a porozumění, zvláště když s ním denně žijeme v jedné domácnosti.My protože jsme již dospělí bychom měli první podat ruku a vynaložit úsilí, projevit porozumění a pomoci dítěti vyrovnat se s novou pro něj nelehkou situací.Nejsme – li sobečtí lidé myslící pouze na sebe, půjde nám jistě lépe přizpůsobit se kupříkladu poněkud pro nás odlišné povaze dítěte než na jakou jsme byli zvyklí.Půjde nám to určitě lépe než nezkušenému, nedozrálemu dítěti.Jen chtít.Za tento článek moc děkuji.