V posledních týdnech u nás doma probíhá krize. Nějak si s mužem nerozumíme. Děti tu šílenou atmosféru doma vnímají a nasávají všechny negativní emoce.
Mockrát jsem tedy přemýšlela nad tím, jak pomoci dětem, když rodičům není dobře. Moje životní filozofie je již nějakou dobu jasná.
Když je dobře mámě, je dobře i dětem.
Jenže co s tím, když na vás padají deprese, máte různé strachy a obavy, jste paralyzované a nejradši byste jen seděly a koukaly do blba?
Jelikož ani mě tento stav nebyl příjemný, přemýšlela jsem, co můžu udělat pro sebe, aby mi bylo a aspoň o něco líp. Díky práci na sobě, kterou se již několik let zabývám, znám triky, díky kterým se můžu dostat z -10 aspoň na -4. A jelikož mezi tyto mé medicíny patří i věci, do kterých se můžou zapojit děti, rozhodla jsem se to s nimi zkusit.
Když u vás není pohoda, zapracujte na tom, abyste se cítila líp vy sama a přizvěte k tomu i děti.
Zásadní terapie, která na mě funguje skvěle, je jistě tanec. U nás vede Kryštof se svou Cestou a Justin Timberlake s Can’t stop the feeling. Takže když už jsem uvzdychaná k smrti, pustím na plné pecky tyhle pecky. Tančím a zpívám jako blázen a děti se mnou. Zlepšení nálady je okamžité. Já u toho navíc brečím a křičím jak raněná labuť a děti mi otírají slzy. Už to znají.
Znají to, protože jim o tom vyprávím. To je myslím další důležitá věc, kterou bychom dětem měli sdělovat.
Vysvětlujte dětem, co se děje.
A tak já vykládám, jak jsem smutná, že si teď nerozumím s tátou, ale že to určitě vyřešíme a hlavně, hlavně jim říkám, že to není jejich vina. Že problém máme my s tátou a oni za to nemůžou. Že je máme oba strašně rádi a nic z toho, co se teď děje, není kvůli nim.
Považuji za opravdu zásadní dětem stále zdůrazňovat, že ony nejsou příčinou toho, že se máma a táta necítí dobře.
Všimla jsem si totiž zásadní věci. Zatímco 2letá Ališa mívá až 45minutové záchvaty vzteku, kterými podle mě dostává ze sebe ten přetlak, který u nás je, Vincek (4 roky) je nějaký „hodný“. Najednou mi uvolnil místo v ložnici, abych spala s tátou, i když roky o tom nechtěl ani slyšet, hlásí mi, jak ve školce neplakal, ukazuje mi, jak se skvěle obleče sám, prostě v klasické terminologii byste ho označili jako superhodné a poslouchající dítě. A to mě zarazilo.
Mám teorii, že Vincek na sebe právě převzal vinu za domácí atmosféru a má pocit, že když bude hodný, máma s tátou na sebe budou taky hodní. Proto opravdu nešetřím zdůrazňováním toho, že on za situaci nemůže a že cítím, že to je pro něj těžké.
Tím se dostávám k další důležité věci a to je uznávání pocitů. Děti domácí atmosféru cítí, je to na nich znát. Ališa se vzteká. A tak když to na ni přijde, představuju si, že to je můj vztek, moje bolest, co z ní jde. Takže jen sedím, mluvím na ni, že je to v pořádku, že to bude dobrý, zpívám jí a nechávám ji to „dojet do konce“.
S Vinckem už o tom mluvím. Ptám se ho, jak se cítí. U něj je to totiž záludnější. On teď moc nebulí. Je teď vzorňák. Občas z něj ale padají věty, že mě nemá rád, protože taťka mě taky nemá rád, protože taťka nemá rád holky. Myslím, že jeho emoce, jeho strachy jsou ukryté i do takovýchto vět. A tak mu jen popisuju, proč mám holky ráda já. Co je na nich fajn.
Místo abych popírala jeho pocity, říkám, jak to mám já.
Mám potřebu zdůraznit ještě jednu věc, ke které jsem došla.
Je potřeba si věty typu „Nemám tě rád.“ nebrat osobně. 4leté dítě podle mě ještě neumí správně rozlišovat emoce. A tak naštvání a strach můžou být schované právě za takovými větami.
A nakonec ještě mé oblíbené téma. Výčitky. Měla jsem jich vždycky vůči dětem tolik, že bych si z nich upletla svetr. Pak jsem díky svému vývoji přešla pod myšlenkou, že vše se děje z nějakého důvodu, tudíž není potřeba si něco vyčítat, do druhého extrému, kdy jsem se přestala svým blízkým omlouvat za bolest, kterou jsem jim způsobila. Myslím psychickou. Když jsem jim šlápla na nohu, tak jsem se samozřejmě omluvila.
Jenže to bylo taky špatně. Říct, že je mi líto, že jsem způsobila někomu bolest je vždycky na místě. Navíc tyto situace bývají často naším zrcadlem. Mně to tedy krásně poukazovalo na mou urputnost. A pak jsem našla ten balanc. Tu rovnováhu.
Vše se v životě děje z nějakého důvodu.
Je třeba ale situace analyzovat, ptát se, proč se to stalo, proč se tak cítíme a co s tím můžeme do budoucna udělat. Není tu prostor na výčitky. Výčitky v první řadě znamenají nepřijímání sama sebe takovou, jaká jsem, a ve druhé řadě je to setrvávání v negativních energiích, díky kterým se patláme v tom, jak je to, ono, nebo my hrozné. Místo výčitek je potřeba se na věc podívat střízlivýma očima, pochopit, co se děje a vědomě se rozhodnout, co s tím uděláme.
Jedna homeopatka mi kdysi řekla, že nikdy nevím, k čemu budou dětem dané zkušenosti dobré. Mně se ta myšlenka moc líbí a tak si říkám, že díky špatné atmosféře, kterou teď Vincek prožívá, nutí ho to této situaci čelit a jednou bude třeba odborníkem na dětská traumata.
Důvěřujte dětem, že „blbou náladu“ u vás doma zvládnou.
Je to jejich učební program. Jen je třeba k nim přistupovat jako k partnerům, uznávat jejich pocity, mluvit s nimi o situaci adekvátně k věku, odvracet od nich vinu a snažit se i v těžkých chvílích dostávat aspoň trochu do lepšího módu.
Nádherným bonusem k tomu totiž je, že takhle hezky učíme naše děti do budoucna zvládat své problémy s nadhledem a úctou k sobě i ostatním, což je určitě nedocenitelné.
S láskou
Lucie
