Jaké jsou současné modely bydlení a soužití? V čem se liší od minulosti? Jak a s kým bydlíme a proč? …
Domov nevyhnutelně souvisí s rodinou. Sto let se již diskutuje o rozpadu tradiční rodiny a hodnot, na kterých je postavena, a o izolovanosti dnešních lidí. Přestěhovali jsme se z rodinných statků do panelákových 2+1 a od té doby spolu nekomunikujeme. Je to pravda?
Model velké soudržné soběstačné rodiny žijící pospolu, který fungoval zhruba do začátku 20. století, dnes již neexistuje. Ne proto, že by lidé nechtěli žít se svými příbuznými, ale společnost se vyvíjí a dnes prostě funguje jinak. Rodina v minulosti musela být soudržná, jinak by žádný z jejích členů sám nepřežil. Zajišťovala mnoho funkcí, které dnes na svá bedra přebral do velké míry stát, od péče a výchovy dětí po starost o nemocné a staré. Reprodukce nebyla jen otázkou cti a pokračování rodu, ale také přežití, protože lidé potřebovali pracovní sílu v hospodářství a zajištění péče ve stáří. To platilo pro dělníky, rolníky i velkostatkáře. Vazby vzájemné závislosti spojovaly i zdánlivě vzdálené rodiny. Na prosperitě panské rodiny závisely rodiny poddaných, bez kterých by ale panské hospodářství nefungovalo. Široká rodina tedy musela žít pospolu, aby splnila všechny své funkce.
Dnes žijí rodiny samostatně. Pojem nukleární rodina zahrnuje rodiče a děti, popřípadě jednoho rodiče a dítě/děti. Boj o sociální uznání osamoceného rodiče s dětmi jakožto rodiny by byl námětem na samostatnou diskusi. Některé základní funkce rodiny nahradil sociální, zdravotní a vzdělávací státní systém. Reprodukce není nezbytnou povinností, ale svobodnou volbou. Nukleární rodina je autonomní jednotkou, na které není závislá žádná další.
Co se mezitím stalo? Změnila se povaha práce. Většina lidí dnes nepracuje ani na poli, ani v továrně, ale v kanceláři. Částečně se změnily hluboce zakořeněné genderové role. Ženy mohou (teoreticky) vykonávat stejnou práci jako muži a také to většinou dělají. Změnila se pozice rodiny. Ženy i muži tráví většinu času v zaměstnání, děti ve škole. Domov již není místem, kde se protínají všechny aktivity a všichni členové široké rodiny. Změnily se společensky uznávané a podporované hodnoty. Společnost se individualizovala, cení se autonomie, soběstačnost a nezávislost. Zdánlivě již nepotřebujeme bydlet pohromadě.
Dnešní názorové proudy na „krizi rodiny“ se různí a ani statistická šetření nemohou jednoznačně podpořit jeden a vyvrátit druhý. První proud zastává tezi o velkém dlouhodobém rozvratu hodnot a rodiny, druhý naopak zdůrazňuje neokonzervativní tendence současné mladé generace. Vrací se snad model velké rodiny? České prostředí je svou historickou zkušeností specifické a těžko dnes dokážeme příklon k jednomu či druhému trendu. Společné rodinné bydlení bylo dlouho nemožné. Vytvářet vícegenerační bydlení v paneláku je přinejmenším nekomfortní a zakládat nová rodinná sídla je pro většinu obyvatel finančně nedosažitelné. Pokud rodina nevlastní dům, kde spolu může samostatně žít více generací, pak je představa budování takového soužití nesmyslná. Ti, kteří takový majetek vlastní, se dnes opět učí žít ve velké rodině a objevují výhody vícegeneračního soužití, které naši předci dobře znali, například společnou péči o dům, děti či prarodiče.
Postupně se rozšiřující nový trend společného soužití bych pojmenovala „bezpečná blízkost“. Jde například o děti, které si postaví dům na pozemku rodičů nebo sourozence, kteří si koupí byty v jednom domě. Užší rodina touží po autonomii, zároveň ale chce být v blízkosti širší rodiny. Tento trend může být mezistupněm mezi izolovanou nukleární rodinou a soužitím široké rodiny, nebo jedinou možnou cestou, jak v současnosti skloubit naše přání a možnosti.
Od autorky: Proměnám rodiny se věnuji především prostřednictvím pozorování svého okolí. Ačkoliv se zdá, že velké rodiny u nás nemají tradici, je to dle mého názoru dáno jen historickými zvraty, v současnosti se tento „jižanský“ typ soužití objevuje. Existuje-li ovšem něco jako národní povaha, řekla bych, že lepší šance u nás má spíše volnější soužití v těsné blízkosti, které dává jednotlivým rodinám větší autonomii.
Napsal/a: Tereza Nováková
