Adopce

Rubrika: Partnerství a vztahy v rodině, Tipy pro rodinu

736150_kissŠok, že nebudeme mít „normálně“ děti nakousnul u nás doma hodně otevřenou diskuzi o možnosti adoptovat. To bylo na podzim roku 2003.
Po té, co jsme se smířili s tím, že jediná možnost těhotenství je s darovanými vajíčky = geneticky jiné ženy, už nebylo tak těžké přemýšlet o adopci. Tedy alespoň to tak ze začátku vypadalo…

Manžel byl určitě pro a tak řekl termín, že až se necháme zapsat do pořadníku na darované vajíčko, tak si zároveň zajdem na sociálku pro žádost o adopci.
Když na jaře 2004 došlo „na lámání chleba“ a byl optimální čas dojít si pro žádost, najednou jsem znejistěla. Opravdu to chci? Jsem mladá a třeba budu mít „své“ děti a …. Prostě jsem začala krásně zmatkovat. Naštěstí to vzal manžel do svých rukou a první krok udělal on.

Žádost o adopci
Manžel zašel v březnu 2004 pro žádost o adopci na sociální úřad, odbor „sociálně právní ochrany dětí a náhradní rodinné péče“ v místě našeho bydliště. Obdržel několik formulářů a pokynů co všechno se má zařídit.
Když s tím balíkem papírů dorazil domů, tahala jsem z něj každé slovíčko, které sociální pracovnice řekla a začala prozkoumávat jednotlivé papíry. (Smál se mi, že nechápe, čeho jsem se tak strašně bála, když se do toho začínám bezhlavě vrhat :-D)
Prozkoumala jsem formulář, který byl o nás. Snad všechno co vás napadne. Další formulář se týkal samotného požadavku na dítě. Trochu mě to zaskočilo, ale budiž… Potvrzení o zdravotním stavu pro každého z nás mě nepřekvapilo. Potvrzení příjmu mi přišlo logické. Zaskočil mě posudek od zaměstnavatele. Cože? Jaký posudek? Osobní a profesní bylo nadepsáno na papíře… To jsem musela rozdýchat.
Původně jsme si mysleli, že o tom nikomu neřekneme, že si podáme žádost a až to za pár let bude na spadnutí, tak to teprve řekneme rodině a pak teprve širšímu okolí. Takže tenhle papír nás posunul dál, než jsem tušila. Díky tomuto formuláři jsme v sobě našli odhodlání a řekli to rodičům. Byli zaskočeni, ale povzbudili nás, vzali to dobře. Bezva. Mají na to dost času se smířit :-).

Podání žádosti
proběhlo v dubnu 2004. Chvilku nám trvalo, než jsme všechno dali dohromady, oběhly doktory a šetrně vymohly posudky ze zaměstnání. Bylo pro nás oba překvapením jak skvěle to všichni vzali. Slyšely jsme jen povzbudivá slova a to od všech včetně zaměstnavatelů :-).
Navíc jsme museli přinést každý 2 fotky a o výpis z rejstříku trestů se postarala sama sociální pracovnice. Prima. Dlouho jsme si o tom celém povídali s ní na úřadě. Měla jsem z toho všeho dobrý pocit.
Dozvěděli jsme se, že na miminko se v našem kraji čeká 2-4 roky a že v každém kraji je čekací doba různá. Nejkratší dobu má Praha.
Překvapením pro nás byla její návštěva u nás doma. Tu musí absolvovat, píše o tom zprávu do posudku na nás. Tak jsme jí pozvali a domluvili se na konkrétní datum.

Návštěva sociální pracovnice u nás doma
Teda řeknu vám, takhle uklizeno jsem snad ještě neměla. Vnitřní strach, že by něco takového jako prach na skříni mohlo ovlivnit můj budoucí život mi nedovolil nic ponechat náhodě. Všechno se jen blýskalo 😀
Sociální pracovnice se projevila jako bezvadná ženská a tak místo prolézání bytu si sedla s námi a povídali jsme si o těch dětičkách co jsou v ústavech. Řekla nám i pár příběhů ze své praxe. Když odcházela, tak se mezi dveřmi zeptala, jak vlastně máme velký byt, což mě pobavilo :-).
Dozvěděli jsme se, že z informací o nás a z podkladů, co jsme jí předali udělá složku, kterou pošle na kraj a další věci budeme už řešit s někým z kraje.

Pozvánka na písemné psychotesty
Z kraje nám asi za měsíc přišla pozvánka na schůzku. Naštěstí jsem už věděla od dalších žadatelů, které jsem kontaktovala přes net, že se jedná o slibované psychotesty. Nejprve tzv. písemné. Trvalo to několik hodin, vyplňovali jsme jeden test za druhým. Šlo hlavně o vztahy v našich rodinách, náš vztah, naše reakce. Opět jsme s paní psycholožkou prošly naše představy o dítěti. Přiznám se, že jsem byla úplně vyčerpaná, cestou domů jsem v autě usnula… Domluvili jsme se, že za měsíc (konec června 2004) přijdeme na ústní psychologické testy.

Ústní psychologické testy
Nejprve jsme měli každý samostatně hodinový rozhovor s paní psycholožkou a rozebírala s námi povahu, která ji podle testů na nás vyšla. Přiznávám, že mi to moc nesedělo a manželovu sama po hodině s ním odvolala. Vyšlo jí totiž, že je nekomunikativní a on se jí z toho pěkně vykecal 😀 Mluvili jsme opět o tom, jaké dítě můžeme očekávat. Mně zaskočila informace, že se IQ dědí a proto si máme říct, jestli chceme, aby matka měla nějaké vzdělání (otec je obvykle neznámý). Utřídili jsme naše požadavky na bílé zdravé dítě do 1 roku věku. Pohlaví nám je jedno, stejně jako u dítěte, které bychom sami zplodili.
Bylo nám řečeno, že doporučuje naše schválení a máme očekávat dopis.

Dopis o zařazení mezi schválené žadatele o adopci
Přišel nám v půlce července. I když nám dopředu paní psycholožka řekla, že nás schválí, tak vidět černé na bílém, že jste schválení žadatelé bylo úžasné :-).
Navíc jsme se dočetli, že máme nařízenou přípravu rodičů. Už předtím jsem se dozvěděla, že je to běžná praxe a měli by si tím projít všichni žadatelé, takže mě to nepřekvapilo.
Zavolala jsem své sociální pracovnici (k nám ve městě) a ona řekla, že to zařídí. (vlastně jsem jí tam nechávala jen vzkaz protože byla zrovna na dovolené).

Pozvánka na rodičovskou přípravu
Přišla nám koncem srpna. Město za nás zaplatilo školení, my jsme si dopláceli ubytování a stravu, protože se jednalo o dva víkendy + mezi víkendy návštěva kojeneckého ústavu.

1. víkend rodičovské přípravy
Neočekávali jsem nic převratného a asi i proto nás mile překvapil. Celý víkend moderovala rodina se 3 adoptovanými dětmi a jejich zkušenosti byly to nejcennější…
Překvapilo mě, že nás tam bylo 10 párů… (přišlo mi to hodně)
V sobotu dopoledne jsme si povídali se sociálními pracovnicemi o formálních záležitostech okolo adopce a domlouvali si povinnou návštěvu kojeňáku.
Odpoledne jsme si povídali s psychologem (trochu obava dopředu – leč zbytečná :-).) a v podstatě jsme se celé odpoledne prochechtali , protože se nebál předvést nám klátícího se puberťáka, či otrávenou tchýni… Všichni se uvolnili a povídali jsme si o problémech a obavách, které každý máme. Naprosto otevřeně. Proprali jsme to skrz naskrz. Bylo hodně zajímavé slyšet o problémech jiných. Někdo nevěděl jak říci dítěti, že je adoptované, jiný měl problém s přijetím adopčátka v rodině a já řešila, jak mluvit s dítětem o jeho biologické matce… Na všechny otázky jsme dostali odpovědi! Ale byly tak obsáhlé, že je nereálné to tady vypisovat…
Večer jsem strávili s moderující rodinou a zajímali se o jejich zážitky, zkušenosti a myslím, že nám řekli dost hodně soukromých věcí (pocitů).
Neděle byla hlavně o dětičkách samotných. Povídal nám MuDr. Biskup, dětský pediatr a ředitel dětského domova ve Stránčicích. Úžasný člověk, perfektního vystupovaní a pedagogického nadání :-). Abychom se nenudili, promítal fotky z DD z předchozího průběhu dne v DD, ukázal nám obrázky dětí a jaké následky se dají z jejich kreseb vyčíst, měl sebou kufr plný léků, plínek a nezbytností pro děti a řekl nám, čeho se vyvarovat a co je dobré vědět.
Z tohoto víkendu jsme odjížděli s tím, že z nás opadli veškeré obavy, že budeme mít adoptované dítě a narostla v nás naprostá radost a chuť mít už adopčátko doma.

Návštěva kojeneckého ústavu
Nevěděla jsem, co od toho máme očekávat. Nikdy jsem v takovém zařízení nebyla, takže jsem si představovala velkou nemocnici a desítky postýlek…
Překvapení bylo už z venku. Vilku v zahradě bych nečekala.. Uvnitř mě překvapili menší místnosti a samotné místnosti s miminky. Každé dítě mělo u postýlky kolotoč a my je našly v herně, kde leželi na pěnových puzzlích pod hrazdičkami. Od sociální pracovnice a paní ředitelky kojeneckého ústavu, jsme se dozvěděli příběh každého dítěte a popravdě to byl zlom, kdy mi došlo, že je úplně jedno, že se mi to miminko nenarodí. Měla jsem chuť si rovnou nějaké odnést domů…
Vidět konkrétní tvářičky za těmi dotazníky, které jsme vyplnili, bylo pro nás důležité.
Pochovali jsme si je a já měla pocit, že to, že budu mít jednou miminko, je skutečně realizovatelné :-). A co bylo asi nejdůležitější, od tohoto momentu jsem přestala brát adopci jako zadní vrátka, pokud by nevyšlo IVF….

2. víkend rodičovské přípravy
Opět na nás čekala „naše“ moderující rodina a v pátek si pro nás připraveni překvapení v podobě manželů, kteří adoptovali před rokem holčičku. Mluvili jsme o aktuálních zážitcích ze soudů, o reakcích okolí i jejich vlastních.
V sobotu nás čekala přednáška dětské psycholožky.
V podvečer jsme dostali certifikát o absolvování a rozloučili jsme se…

(každý kraj může mít rodičovskou přípravu jinak koncipovanou, někde se chodí jednou týdně na x sezení s odborníky…)

A tímto jsme měli absolvováno všechno nutné k tomu, abychom se stali rodiči.

Zavolala jsem na kraj „naší“ paní a jak už jsme se předtím s manželem domluvili, jsem změnila podmínku, že bychom chtěli miminko do půl roku věku.
Také jsme se stavili u sociální pracovnice u nás ve městě a řekli jí čím vším jsme prošli a co to pro nás znamenalo…

Teď už čekáme „jen“ na ten vysněný telefon, že jednomu miminku vybrali nás jako rodiče… Tak to totiž je. Nebude se nám vybírat dítě, ale funguje to tak, že se dítěti vybírají rodiče. Připadá mi to fér :-).
V tuto chvíli čekáme už rok od podání žádosti, takže nejdříve příští rok…

Když to vezmu zpětně, tak nevím čeho jsem se bála. Asi toho neznámého co nás čeká. Potvrdilo se mi, že je okolo adopce takové množství mýtů, že si to představujeme jako něco nedosažitelného, deprimujícího, ponižujícího….

Možná jsme měli jenom štěstí, ale opravdu jsme potkali jenom odborníky na svém místě a chápající lidi, kteří nám rádi pomohly, odpověděli na všechny naše dotazy…
Přišlo mi dobré, že jsme mluvili se všemi na rovinu a možná i díky tomu se nám dostávalo upřímných odpovědí.

I kdybychom adopčátko jednou neměli, protože by vyšlo umělé oplodnění a narodili by se nám trojčata (to je jediná varianta, v případě jednoho (oba), dvou (já, ale vysvětlím mu to.. :-).) dětí adopčátko chceme :-D), tak nám to přineslo moc. Naučili jsme se s manželem mluvit o všech pocitech otevřeně. Hodně nás to sblížilo, myslela jsem si, že se už naprosto známe, ale najednou se stalo, že u otázek o adopci odpovídal jinak než bych předpokládala :-).
Samotná rodičovská příprava kterou jsem myslela, že jenom nějak přetrpíme, nám přinesla nevíce :-).

V tuto chvíli řeším nové problémy :-). Dávám si na stranu peníze, protože až TEN telefon přijde, tak se dozvíme, že je pro nás miminko. Dojedeme se na kraj podívat na fotku, dozvíme se o něm veškeré informace a rozhodneme se jestli ano či ne… dojedeme do kojeňáku, kde se na drobečka podíváme a řekneme ano nebo ne definitivně. (vždy je čas si to rozmyslet a bylo nám řečeno, ať řekneme na rovinu, že toto dítě nechceme, že je to lepší, než „trpět“ nechtěným…(teď to myslím z pohledu dítěte!) – nebude na žadatele špatně pohlíženo a za nějakou dobu se jinému dítěti vyberou jako rodiče..) Budeme mít 30 dní na to, abychom si miminko přivezli domů.
Myslím, že ho budu chtít domu hned :-D, ale i toto nám bylo rozmluveno. Musí se vyřídit papíry na sociálce v „bydlišti“ dítěte, potom papíry na sociálce našeho města, domluvit se v práci a vyřídit si nástup na mateřskou…. U toho si doma připravit postýlku, peřinky, pidi věcičky, kočárek, autosedačku (už na první převoz), plíny, dudlíky, umělou stravu a přibližně milión nezbytností…
A tady se vracím k těm penězům. Z něčeho ty nezbytnosti budeme muset koupit a maminy by mohly vyprávět, jak nákladná záležitost to je… Navíc nebudeme mít čas na to sledovat všemožné výhodné akce…
Optimální je, když se to všechno podaří zrealizovat do týdne…

A co to obnáší přivézt si adopčátko domů a jak to všechno probíhá vám doufám, jednou popíšu v článku, na který, doufám, nebudete muset dlouho čekat :-))))))

Vaše Kaitlin

PS: Je možné, že po přečtení tohoto příspěvku, si některé zaklepete na čelo, proč ještě sháním dárkyni, ale faktem zůstává, že bych si přála prožít alespoň jedno těhotenství…

Knihy, které doporučuji, neb mně hodně pomohly:

Na cestě za dítětem – dvě malá křídla tu nejsou, napsala Hana Konečná, vydavatelství ACADEMIA (doporučuji všem snažilkám, v té knize je prostě všechno o snažení a právě tato kniha mi hodně pomohla se vyrovnat s mou neplodností)

Osvojení a pěstounská péče, Zdeněk Matějček a spol., vydavatelství Portál (vše, co se týká našeho práva a je tam snad úplně všechno, co se vám budou snažit vysvětlit psychologové)

Adopce – vztah založený na slibu, Jayne E. Schoolerová, vydavatelství Návrat domů (tato kniha je napsaná z pohledu adoptivních rodičů, je v ní hodně cenných postřehů, nevýhodou je, že ne všechno je stejné, jako u nás v Čechách…)

Pár odkazů, kde najdete právní stránku věci a další věci, které si myslím, že jsou důležité:
www.adopce.com
www.fod.cz
http://www.rodina.cz/scripts/diskuse/novep.asp?z_podkategorie=no&id=71
www.rodina.cz/snrp

»» Více informací na téma adopce v diskuzi na eMimino.cz.

Napsal/a: Kaitlin

Toto taky stojí za přečtení!

Kam s dětmi za lyžováním? V italském středisku Passo Tonale děti milují!

Italové děti milují, to je obecně známo. A udělají pro ně první poslední. Lyžařské středisko Passo Tonale vás o

Čtu dál →
Jak dětem ulevit od ucpaného nosu

Jak dětem jednoduše ulevíte od ucpaného nosu

Milé maminky, jsou Vaše děti často nachlazené? Teče jim z nosu, v noci mají ucpaný nos a těžce se jim dýchá? Pomozte

Čtu dál →

Môžem dať dieťatku jesť hocičo?

Môžem dať dieťatku pribináčika? Alebo zákusok? Alebo kupovanú nočnú kašu? V mamičkovských internetových skupinách sa pravidelne objavujú otázky, či to alebo

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (93 vyjádření)

  • Ahojda všem!

    Moc moc moc děkuji za krásná a milá slovíčka. Opravdu mě zahřály u srdce 🙂 !!!

    Pro anonym z 22.11. – já jsem se středočeského kraje, psychologických testů se neboj, upřímně řečeno, myslím, že jsou v pohodě. Taky jsem se dopředu strašlivě bála a ono je snad lepší se nepřipravovat… Protože psycholog stejně posuzuje odpovědi jako celek, takže neexistují žádné správné a špatné odpovědi 🙂

    Stáňo – gratuluju!!!!! Tohle strašně ráda čtu 🙂

    Mammina – děkuju za milá slovíčka a účast. Fakt je moc příjemné cítit tuhle podporu 🙂

    Pomněnko – no jasně, jsme bojovnice 🙂

    Míšo – takhle čerstvá maminko – obr gratulace!!!!! 😀 Přiznávám, že ti to trošinku závidím, ale už ne moc, protože teď vím, že se taky brzo dočkám :-))) Užívej si to!

    Holky, protože mi přijdete jako moc prima, nechcete se více podělit o své zážitky ať s čekáním nebo i s radostí z adopčátek s takovou bandou holek na stránkách http://www.neplodnost.cz, diskuse adopce. Je nás tam parta, co čekáme na první miminko a už i s miminkem a myslím, že by bylo bezva udělat z toho velkou partu 🙂

  • Anonymní

    Ahoj Kaitlin, vím, že čekání je dlouhé, ale vydržte. Stojí to za to. My čekali skoro 2 roky od podání žádosti, prošli jsme všemy testy, návštěvami soc. pracovnic ( mimochodem také mám jen velmi dobré zkušenosti)a dočkali jsme se. V pátek 25.11.2005 jsme si přinesli z kojeneckého ústavu krásnou 4 měsíční holčičku. Je prostě úžasná a jsme z ní všichni paf.
    Věřím, že se taky dočkáš. Až to mimčo budeš mít doma, tak zapomeneš, jak dlouho to trvalo.
    Přeji ti, aby už jste se dočkali. Míša

  • Pomněnka

    Anonymko Stáňo, tak ať si všichni 3 děláte jen radost a užíváte si se 🙂
    A všem ostatním: Nedejte se, vydžte, určitě to dobře dopadne

  • Ahoj Kaitlin, po přěčtení tvého článku mi vytriskly slzy. Ze srdce Tobě a Tvému muži přeji ať Vám to vyjde. Je jedno jestli adopce nebo umnělé oplodnění. Ale pevně věřím tomu, že jakmile si přineseš domů toho malého tvorečka vyjde i druhá varianta a Ty si budeš moc užívat těhotenství a mateřství. Vždyť ani tak nezáleží na tom jestli je miminko adoptované nebo ne, důležité je, že je milované. Přeji moc úspěchů

  • Anonymní

    AHOJKY KAITLIN!
    Moc ti držím palečky aby se vám zadařilo tak jako mě a mé polovičce .Máme doma dva měsíce krásného a zdravého devíti měsíčního chlapečka Honzíka kterého jsme si přivezli domů před dvěmi měsíci a řeknu ti STOJÍ TO ZA ČEKÁNÍ!!!Prožili jsme si své horké chvilky nad hromadou papírování a testování na sociálce,upřímě na nějaké otázky jsem ani nevěděla co odpovědět,ale přežili jsme a teď po třinácti letech jsme tři! Stáňa

  • Anonymní

    Ahoj Kaitlin,
    velmi se mi líbil tvůj článek. Vím přesně co zažíváte. My to prožíváme teď. Máme za sebou 2 neúspěšné pokusy IVF a bojíme se jít na další, protože je to náš poslední pokus. Tak ho nechcem promarnit. Chtěla jsem se zeptat z jakého okresu je Vaše sociální pracovnice, která vám se vším pomáhala. My se o miminko snažíme už 3 roky a pořád nic. takže jsem začala zvažovat že se zkusíme poptat a podat si žádost o adopci. S manželem jsme v tom měli vždy jasno – pokud nebudeme moci mít své vlastní dítě tak si prostě miminko adoptujeme. Nedovedeme si život bez dětí představit. A pokud by se zadařilo a my nakonec měli nejprve adoptované dítě a pak i své vlastní tak bychom to stejně nikdy nerozlišovali. Ani ho nevrátili. Bylo by to totiž naše dítě. Taky se chci zeptat jestli se dají někde na internetu najít ty psychotesty nebo jestli je dávají jen tak orientačně ti soc.pracovníci. Chtěli bychom se na to totiž dobře připravit. Pokud se Ti bude chtít tak mi prosim naviš na mail ver.lill@post.cz a nebo se můžou ozvat i všichni ostatní, kteří mají zkušenosti s tímto procesem – nejlépe z okresu Brno a Brno – venkov

  • Ahojky poslední anonyme 🙂

    To si piš, že strachem, že jsme úplně nemožní a co když zrovna mě řeknou, že mi miminko prostě nedají jsme si prošli úúúúplně všichni.. Je to o nervy, ale neboj se, sociální pracovníci jsou také jenom lidi a já mám jen tu nejlepší zkušenost 😀 Tak ti přeju pevné nervy a ať to čekání rychle utíká!!! 🙂

  • Anonymní

    Ahoj,já jsem tak ráda, že jsem našla tyhle stránky. Dík za všechna povzbudivá slova a vlastně i skoro návod, kam vůbec jít zažádat o adopci.Honí se mi hlavou tolik otázek a obav z různých testů a pohovorů.Nejvíc snad z toho, že by výsledky ukázaly,že nejsme vhodní rodiče a tím bychom ztratili i tuto naději.Může se to stát? Tohle zklamání bych nezvládla,tolik toužíme po dítěti a po všech léčbách a pokusech mít vlastní dítě, by tohle bylo asi nejhorším zklamáním.Taky jste zápasili s takovými myšlenkami a strachem? Přeju všem rodičům, kteří čekají na děťátko a všem dětem, kteří čekají na rodiče, aby se našli..

  • Anonymní

    ahoj moc přeju aby vám to vše dobře dopadlo.vím čím jste si prošli, s manželem jsme zažádaly též o adopci a teď čekáme až nás pozvou na testy z kterých alespoň já mám pořádně nahnáno.věřím však že vše dobře dopadne evina

  • Anonymní

    Zažila jsem to také, zmatky, rozhodování … V roce 1998 jsme si z kojeňáku dovezli 13-měsíční holčičku a jsme šťastní. Člověk úplně zapomene, že ji nenosil v bříšku. Je u nás v srdci a je to bezva. Držím palce. Karolina

  • Děkuji za krásná a povzbudivá slova!! 🙂
    Opravdu to moc potěší.

  • Anonymní

    Kaitlin,
    preju Vam hodne stesti a energie, at Vam to s prckem vyjde! Tak ci onak, to je uplne jedno.
    Ono totiz… „mamou“ v pravem slova smyslu se zena nestava tim, ze porodi dite, „mama“ je neco vic.To napsala pani Jirina moc pekne, uplne me mrazilo.
    Moje vyborna kamaradka je bisexualni, zije jiz 8 let se zenou, osvojily si chlapecka (ted mu bylo 5 let)- je to normalni kluk, hraje fotbal, lita s klukama po venku, hrajou si na Indiany..a doma rika „mami“ a „teto“.Aby se mohly i ony oficialne-neoficialne stat rodinou,musely se vsak odstehovat do Nemecka,u nas nenasly tolik pochopeni – co se tyce uradu,ale i nekterych zlych nebo nechapavych, neprejicich lidi.Tam jsou spokojene,obe si nasly praci,ony i Honzik jsou respektovani-ve skolce ani nikde jinde se zatim nesetkaly s nejakymi konflikty.Lide je proste berou, protoze to jsou dobri lide.
    Jen jsem tim chtela vyslovit nazor,ze te holcicce nebo klukovi zalezi hlavne na tom, aby mel kolem sebe lidi,co ho maji radi,at uz se narodi komu chce – dite potrebuje citit lasku,jinak casem nemusi byt schopno ji predavat dal.
    Vy jste urcite schopna lasku davat.
    Drzim palce!

  • Milý anonyme v posledním příspěvku.
    Je mi líto, že máte takhle špatnou životní zkušenost, ovšem to co se vám stalo nebude vina adoptování…
    Abyste to špatně nepochopil, myslím tím, že problémovým člověkem se může stát klidně i dítě porozené=vlastní.

    V podstatě radíte, aby lidé neměli „pro jistotu“ žádné děti a to vám mohou s jistotou říci, že těžko pochodíte u lidí, kteří touží po dítěti a jsou ochotni podstoupit řadu nepříjemností, aby je měly…

    Každopádně vám přeju, aby váš syn už „sekal“ dobrotu!

  • Anonymní

    I já jsem byl tak pitomý, že jsem si v dobré víře nezrušitelně adoptoval dítě matky která jej měla za svobodna a se kterou jsem se oženil. Pro Boha svatého, jen takovou blbost nedělejte !! Z kluka vyrostl parazit, který dělá dluhy, ke mně chodí exekutoři a já je musím platit, jinak mně vybílí barák, pak o barák přijdu a pak budu místo důchodu dostávat životní minimum a bydlet pod mostem. Tento můj dobrý skutek byl po zásluze potrestán a pokud možno nikoho a nikdy neadoptujte. Nikdy nevíte co z děcka vyroste.
    Zatím jsme exekutorům zaplatil jen 21.500Kč a za mou dobrou radu mně můžete poslat 10.000Kč a určitě mnohem více ušetříte.
    Adresu kam mně zaslat peníze za vynikající radu vám poskytnu na mejlu pfz@seznam.cz

  • ano

  • moc zajímavé

  • Anonymní

    Velice zajímavý článek, moc Vám přeji, aby Vám to vyšlo a měla jste spokojený život.

  • Anonymní

    Přeji hrozně moc Božího požehnání i k umělému oplodnění jak i k adopci. Je to skvělé, že další dítě bude mít vlastní milující rodinu!

    Marek

  • Ahoj Sally! 🙂

    Děkuju za povzbudivá slova! Jak už jsem psala Jiřce, pro mne jsou nejcenější právě zkušenosti jiných. Proto jsem i sepsala to, čím jsme si procházeli, třeba to pomůže někomu, kdo se do toho „kolotoče“ chystá 🙂
    Budu moc ráda, když mi napíšeš na mail (sarkamail@seznam.cz)!
    Pa Kaitlin

    PS: myslím, že naši manželé musí mít pevné nervy… 😀

  • Ahoj Kaitlin
    Když jsem četla tvoje řádky a další příspěvky,vrátila jsem se o skoro 6 let dozadu a vzpomněla si,jaké martirium souvisí s adopcí. I my „jsme za vodou“ a máme doma naše vytoužené děťátko, ale při vzpomínce na čekání na telefon mi to přišlo nekonečné. Ty jsi mi znovu připomněla, jak to bylo těžké čekání. V hlavě se mi honily myšlenky,že na nás určitě zapomněli nebo že nám tají,že jsme neprošli psychotestama. Hrozně jsem to prožívala,manžel to neměl se mnou v tu dobu vůbec lehký(ne že bych teď byla nějaký beránek).A najednou jednoho květnového dne se ozval v práci telefon,který jsem vůbec nečekala, protože jsem na úřadě měla udaný jen mobil a telefon domů,a život se mi rozsvítil.
    Teď je našemu zlatíčku 2,5 roku a já si pořád říkám, kam se podělo to půlroční miminko,které jsem si tak hrdě nesla z kojeňáku.:-))))
    Kaitlin přeji ti pevné nervy při čekání na telefon, který ti život obrátí o 180 stupňů.
    Pokud by ti nevadilo, ráda bych věděla, jak to s váma pokračuje a písla ti na mail.
    Zdravím i Jiřku a jsem ráda,že naše děti nejsou ochuzeni o mateřskou lásku.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist