Po přečtení 2 článků „Město x Vesnice“ a „Byt nebo domeček“ mě to nedalo, abych tak trochu na to navázala tématem „ 2 generace pod 1 střechou“ a věřím, že hodně lidem toto téma je blízké…
Četla jsem jednou někde, že 2 generace pod 1 střechou by bydlet neměly. Prostě to nedělá dobře ani jedné straně. No je to vlastně výhoda i nevýhoda a hlavně věc názoru.
Ukážu Vám ten pohled z té „naší“ strany.
Bydlíme s manželem a dětmi u mých rodičů v rodinném domku. Máme 2+1. Rodiče mají 3+1+ k tomu saunu, prádelnu. Máme společný vchod. Neplatíme nájem, proto vše ostatní platíme přesně na půl. Například elektriku, vodu, uhlí+brikety (ty se kupují rozhodnutím „o nás-bez nás“). Na dřevě se snažíme podílet, jak nejvíce to jde…ale moji rodiče mají divný styl přístupu k práci. Jelikož jsou důchodci, tak mají čas, kdy si vzpomenou, a nepochopí, že člověk zaměstnaný,( který je od rána do podvečera v práci) má v hlavě i jiné věci a povinnosti, a že potřebuje trochu proto práce tohoto typu „plánovat“ trochu dopředu. Oni prostě přijdou a „jdeme dělat dřevo“, takže veškeré naše plány „musí“ stranou. Když jim něco na to řekneme, tak prostě jako když vlastně ani nic neřekneme, nebo se cítí uraženě.
Také protože nám to tu neříká „pane“, tak jsme rádi, když máme aspoň trochu toho soukromí. Když k nám někdo přijede na návštěvu, tak máti má zrovna něco „nutného“ a musí sem přijít, jen aby zjistila, kdo tu je! :o( Aspoň že ťukat jsme jí naučily, ale když jsem sama doma (manžel v práci), tak sem chodí, jak se jí zlíbí. Kolikrát se už stalo, že jsem se jí až lekla, že za mnou se ocitla, jak duch…Chodí kontrolovat, zda máme pořádně dovřená okna, věčně chodí a větrá nám koupelnu a dotahuje kohoutky, že nám prý kape..no pořád něco. No občas mám pocit, jako když jsem naprosto neschopná. Já jí sama neumím říct, ať nás nechá v klidu nebo prostě že se nám to nelíbí. Možná zas kdybych jí to řekla, byl by klid a třeba i „ticho“. Když syn nebo dcera dlouze brečí, popř. se syn vzteká, už slyšíme kroky po schodech a „Cože se to tu děje?“ a jak teda mám dceru naučit spát samotnou v postýlce (metodou všem známou-položit, nechat vybrečet, jen se chodit dívat a nezvedat a za pár dní je klid!), když jsou naši hned tady a s tím, že dětem způsobíme psychické trauma a hned spustí na děti„pojď k babičce ty malá chudinko, oni tě trápí!“ Vadí mě ale i víc jiných věcí…prostě je to jiná generace a nějaké věci chápou tím svým „starším“ rozumem.
No výhodu to má asi POUZE takovou, že občas, když je nutně potřeba, oni děti pohlídají, a když se rozhodnete něco uvařit a něco Vám chybí (koření, mouka…), tak si odskočíte k nim půjčit :o) Pokud zrovna nemáte cestu do obchodu nebo je už zavřeno :o( Také většinou u takových rodinných domků je zahrada, kde děti mohou trávit část dne, aniž bychom u nich stále museli sedět a hlídat je. Popřípadě občas babička nebo děda přijde, že si je vezme s sebou na nákup, ke známým, nebo jen tak na procházku….
Mám kolikrát pocit, že bych možná někdy s rodiči vycházela i lépe, kdybychom bydleli jinde. I moje sestry říkají, že si jich pak váží daleko víc. Nejstarší sestra dokonce přiznala, že s mamkou by pod 1 střechou bydlet nemohla, že by si za chvíli vjeli „do drdolu“..když jí kolikrát říkám, jak jsem neustále poučována, jak mám co dělat…..naposledy to bylo, když jsem se docela s radostí chystala mýt okna…dostala jsem od své matky přednášku o tom, jak kdybych nikdy ty okna sama nemyla! (A musím říct, už jsem je pak myla s pocitem odporu!) Jindy zase příjde s tím, že bych mohla dělat to nebo tamto, dát si prát prádlo (jako snad vím sama, kdy ho mám dát prát, ne??)
Plánujeme, že si pořídíme pokojové krbovky…Hodně známých je má a chválí si teplo i úsporu :o) Jen nevím, jak se to bude líbit našim, protože tím pádem bychom si to tu vytápěli sami, a tak bychom jim platily i méně, takže tuším, že vznikne asi malý spor…
No možná jsem na něco zapomněla, co je výhoda a nevýhoda bydlí-li 2 generace pod 1 střechou, ale přesto ráda uvítám ty Vaše „zážitky“ a názory.
Mimochodem, než jsem tohle napsala, byla tu máti 2-3x a se slovy „už zase sedí u počítače!“ Tak si říkám-co je jí do toho!!?
Napsal/a: Enží
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (42 vyjádření)
…ha ha ha…a co říkáte na „4 generace pod 1 střechou… Bydlí nás tu dohromady 12 lidí a z toho dva ani ne půl roční raubíři. Všichni nás v okolí mají za blázny. I když jsme měly se sestrou možnost vlastního bydlení… nakonec jsme zůstaly doma u rodičů…Baráček jsme trošku „přifoukli“, abychom všichni měli nějaké to soukromí. Co v paneláku, nájmy stále rostou, od sousedů pomalu slyšíte „cinkání příborů“…to fakt asi záleží na lidech, jakou mají povahu…a jestli chtějí spolu žít, nebo ne…
…a ještě něco pro zasmátí…narodili se nám se sestrou letos kluci. Můj je o měsíc starší. I když každá má svůj kočárek, tak jsme si pořídili ještě kočárek pro dvojčata… Takže dál šokujeme své okolí…
P.S doufám, že si to nepřečte má ségra…protože jinak mě „zabije“…
Mám pocit, jako bych to psala já. I u nás je dost podobná situace. Bydlíme s mými rodiči a jsem ráda, že zatím nejsou v důchodu a mají občas svoje starosti. S dvojí výchovou to je u nás stejné, ve svém vnukovi se přímo vidí.Dělají všechno pro to, aby se mu ve všem zavděčili a nerozlobili si ho. Teď , když má to své období vzdoru, je to fakt super.Babička je prostě nejlepší!!!
Uf, padl mě kámen ze srdce, že jsem v tom sama… :o)
Louče, tak myslím, že jsme na tom stejně…
Milá Enží po přečtení tvého článku, jsem nevěřila vlastním očím. Naprosto jsem se totiž vžila do tvé situace! Mám totiž naprosto ten stejný problém. Jiný je pouze v tom, že nežiji se svými rodiči, ale manželovými. Jinak to u nás vypadá naprosto stejně. Tchýně chodí několikrát za den na kontrolu, pravidelně za pět minut dvanáct, než jdeme podávat oběd, aby viděla co dobrého jsem uvařila. Klepat jsem ji naučila až po několika měsících společného soužití pod jednou střechou, a to v okamžiku, kdy naprosto v nevhodnou chvíli vstoupila do naší ložnice. Jelikož manžel se rozhodl nezpůsobovat žádné problémy (to je totiž jeho heslo, raději nic neříkat, ať je klid v rodině) musela jsem to vzít do ruky já. Přestože se mnou nikdo několik dlouhých dní nemluvil, klepání jsem si vyžádala. Naprosto stejný problém vyvstává v názorech na výchovu dětí. Nebudu zacházet do detailů, ale musím říct, že dost často říkám, že pokud by se létalo na měsíc, tak tchými s tchánem předplatím letenky. Na druhou stranu ale musím přiznat, že opravdu to má své výhody. Pokud potřebuji pohlídat (především mladší dcerku, ta starší už to ani nepotřebuje) nebo vyzvednout občas ze školky je tchýně po ruce a to je pro mě důležité. Takže suma sumárum musím přiznat, že jsem vlastně ráda, že s nimi bydlíme.
Dost často sice toužím po vlastním bydlení, ale protože vím, že je to u nás nereálné, tak vlastně nemám na vybranou.
Ahoj, tak v tomhle máme my úplně opačný problém – máme jednu babičku (a dědu) 350 km na jednu stranu a druhou babičku (a dědu) 350 km na druhou stranu (v zahraničí) a věřte-to taky není žádný med..mrňousovi je přes 15 měsíců a čas, kdy za celý svůj život nebyl se mnou, by se dal spočítat na hodiny..to ho většinou nachvilku (přes poledne, když spí)pohlídá táta, který naštěsí většinou pracuje doma (ale opravdu pracuje – takže se snažíme jakouž takouž „pracovní dobu“ respektovat..)od jeho narození jsme ještě nikde spolu s partnerem nebyli (myslím bez prcka – v kině a tak),všude ho beru s sebou – na úřady, k zubaři..přitom si myslím, že Prokop je docela hodný („docela“:-))a neřve, když jsem od něj dále než 1 m, na druhou stranu kamarádky s nějakým hlídáním nechci zatěžovat (samozřejmě mi to nabízely, ale mě je to fakt „nějaký blbý“-je chyba ve mně?), takže to nějak válím stylem „s batoletem vždy a všude“..co my bychom dali za dosažitelnou babičku ochotnou pohlídat aspoň v nouzi!! Navíc si myslím, že ochuzený je hlavně mrňous, protože třeba moji rodiče jej zbožňují (je to zatím jediný vnuk), když jsme u nich v létě na týden byli-já a dítě- poprvé od jeho narození-bylo mu necelých 13 měsíců, tak se mohli přetrhnout…ale úplně jsem koukala, jak si dávali pozor, aby „mi nemluvili do výchovy“-fakt platilo to, co jsem řekla já a když malý brečel, tak ho konejšili slovy „maminka nedovolí-tak nemůžeme, ale pojď-půjdeme se podívat na…“apod. To jsem si naplno uvědomila, že opravdu všechno má své výhody i nevýhody, ale ty výhody (jako že bydlíme sami a nikdo se nám do ničeho neplete)velmi brzy začneme brát tak nějak automaticky a nevýhody začnou v našich očích dosahovat obřích rozměrů…(ale s partnerovou matkou bych teda taky pod jednou střechou žít nechtěla, ačkoli spolu vycházíme „docela“ dobře:-))
Zdraví Káča
Soužití dvou generací pod jednou střechou je především o obrovské toleranci. My bydlíme u mých rodičů ve 4+1 (v bytě 100m2!). Každá rodina máme dva pokoje a chodbu, ale koupelna a kuchyň je společná. Nikdy k nám do pokoje mamka ani taťka nevejdou bez zaklepání a bez pozvání. Původně jsme plánovali toto soužití na rok, ale pak jsem měla dost časově náročnou práci,chodili jsme s manželem dlouho domů a tak jsme byli rádi, že se nám naši o dceru postarají a ještě nás čeká teplá večeře. O víkendech jsme jezdili pravidelně pryč. Nakonec se toto naše bydlení protáhlo a já teprve teď, když jsem na mateřské začínám zoufale toužit po samostatné domácnosti. Moje mamka je moc fajn, ale občas se samozřejmě neubrání poznámce typu: Nestroj ji tak, vždyť tam je teplo…Snídala ráno?…a já na takové od ní nevinné otázky hned reaguji rázným: Mami, na výchovu jsem tady já! Pak mě to mrzí a proto si říkám, musíme co nejdříve sehnat ještě jeden byt, aby naše vztahy zůstaly tak dobré jako jsou teď. Jinak u manželových rodičů bych nikdy bydlet nemohla, protože jeho taťku bychom např.ťukat nenaučili nikdy.
No, můj choť prohlásil, že kdybychom třeba i měli větší dům, že rozhodně nechce bydlest s rodiči, ani s mými ani se svými… Preventivně…
No tu dvojí výchovu jsme raději ani nepopisovala :o/ také syn se naobědvá „doma“ (tady u nás) a pak jde nahoru kde mu naloží zase oběd a pak příjde, že obědval. Co krát jsem říkala, že mu 1 jídlo stačí a že se mu akorát bude dělat v žaludku „guláš“ nehledě na třeba pozdější zdravotní problémy, protožé né vždy naše jídlo je vhodná kombinace k tomu, co mají oni….no jak když házím hrách na stěnu!
Kristý, tak já se obávám, že nás tahle dvojí výchova taky čeká, jk to tak sleduju…. Už teď se toho děsím, až Tomča povyroste 🙁
Ale na druhou stranu, hlavně, že jsme zdraví a občas i šťastní, ne? ;-)))
No u nás to taky za chvíli bude vypadat na rozvod – no doufám, že ne! – ale je to čím dál horší. Nemůžu říct, že by tchýně nebyla hodná. To je, pohlídá, když je potřeba, když potřebuju s něčím poradit, tak poradí, ale zase si potom myslí, že já nic neumím, nic neznám a že ona vychovala 3 děti a má 8 vnoučat tak to zná nejlíp. Takže do takových věcí jako je úklid, nebo vaření „už“ (taky to bylo) mi nemluví, ale co se týče výchovy dětí, je to hrůza! „Proč jsi mu dala na zadek , vždyt nic neudělal (od rána se vzteká, neposlouchá, a vyvrcholilo to tím, že jsem mu nechtěla dát čoko, tak mě začal bouchat pěstma – má dost sílu, jsou mu 4, a ještě strčil do mladšího brášky), no nic, nebo na ní vůbec neplatí věty typu: nenechte si to od něj líbit, pak to zkouší na ostatní (říká babičce – babko pitomá, a ona se tomu ještě směje), nebo věty typu: nic mu ted nedávejte, za chvíli bude mít oběd/večeři, zase nebude nic jíst, a syn přijde za pět minut s lentilkama. No je to jak u blbejch, ale nejhorší co mě na tom hrozně štve, že se mě manžel nikdy nezastane. Že můžu bejt ráda, že nás tady nechají bydlet za takový peníze, jinde bysme platili 3x víc. Ale já bych si klidně zaplatila 3x víc, abych měla klid a pokoj. A aby nefungovala dvojí výchova.
Tyhle problémy znám, jakoby jsi psala o mé rodině. Držím pěsti ať to přežijeme ve zdraví obě. ahoj
Enží, já mám taky dobrý sluch, takže slyším, když někdo jde… Prostě jsem jednou dělala, jako že neslyším, manžel to todsouhlasil, že je to třeba naučí… Jen jsme se trošku přikryli – a fungovalo to :-))
Ale taky mě překvapilo – potěšilo, že píšeš o svých rodičích, už jsem si začala připadat proti tchánovi s tchýní zaujatá…
Asi je to fakt o lidech, naši mají 3+1, mám 2 sestry, ale vždycky respektovali naše soukromí – obzvlášť, když jsme tam měli kluky… To se u nás vždy klepalo – lepší nic nevidět, než načapat „svojí malou holčičku s nějakým chlapem“ :-))))
Takže tam i teď, když tam třeba přespíme,máme víc soukromí, než tady….
Enží, u nás je to podobné, jen s tím rozdílem, že matka zatím okna ani kohoutky kontrolovat nechodí.
Tak to mě stálo rozvod v prvním manželství a už nikdy. Vlastní vchod, 4 pokoje + koupelnička, záchod, ale stejně nebylo soukromí:-(
Pomněnko s tím neklepáním je to stejné…kolikrát jsme málem byly přistiženy u „akce“ nebýt mého „dobrého“ sluchu, že někdo jde po schodech směrem k našim dveřím :o) a nebýt pohotovosti manžela, který vždy vystřelí jak střela a stojí v jako by se nic nedělo (třeba) u PC :o)) Ale naštve to…
Kolikrát nemám na ně náladu hned po ránu je vidět….achjo…Je toho víc, ale to by tady bylo na dlouhéééééé psaní
Holky tohle vám vůbec nezávidím.My bydlíme naštěstí sami v bytě 3+1 a jsem za to fakt moc ráda.Krátce po svatbě jsme bydleli nějakou dobu s mým taťkou a nikdy více.Lezli jsme si strašně na nervy a já se občas přistihla jak mi na něm vadí snad úplně všechno.No měli jsme to štěstí,že jsme naše společné bydlení vyřešili k oboustranné spokojenosti a dneska jsou naše vztahy super.
Docela mě, Enží, překvapilo, že píšeš o svých rodičích…
I když…
Teď bydlíme s chotěm sami, a to dokonce 40 km od mých i jeho rodičů… Což je sice příjemné z hlediska toho, že si žijeme samostatný život, ale na druhou stranu nemáme hlídání, „kdy se nám zamane“…
Ale ráda bych přidala svou zkušenost, i když trochu jiného druhu, protože to jsem ještě byla svobodná, čerstvě dostudovaná…
Studovala jsem VŠ v jiném městě a domů jezdila jen na víkendy. Takže jsem byla vzácná… A víkend byl natolik krátký, že konflikty (většinou) nestíhaly vznikat.
Po absolutoriu jsem se vrátila domů, k rodičům. Ale ouha, ačkoliv já za sebou měla 4 roky studia, po které jsem se také o sebe musela postarat – cítila jsem se „fakt dospělá“, naši, zejména taťka, mě stále viděli jako „svou malou holčičku“. Zejména s tátou jsme stále na sebe naráželi- byli jsme jak dva kohouti na jednom smetišti…
No, po pár měsících jsem si řekla, že jestli se zavčas neodstěhuju, rozejdeme se úplně ve zlém. Tak jsem si našla podnájem a našim ohlásila datum stěhování. Táta se skoro doslova zhroutil a uzavřel do sebe, zato mamka zareagovala úžasně – prohlásila, že mi musí našít nějaká povlečení… ;o)
A jak jsme od sebe pryč (i když 40km není zas až taková dálka), více na sebe myslíme, jsme si vzácní…
A naše moc chválím – zpočátku táta jezdil každý týden, aby mi pomohl s holkama na rehabku do nemocnice, a i teď jezdívá, když potřebuji. (Podotýkám, že už je našim přes 70 a zdravotně na tom nejsou nejlépe).
Ale upamatovávám se, že ještě dlouho jsem si musela budovat hranice – táta měl stále potřebu mě kontrolovat a poněkud mi řídit život.
Myslím si, že je asi lepší, když můžou „mladí“ a „staří“ bydlet aspoň každý na jiném konci města…
Holky, držím vám palce, ať vydržíte a svou situaci vyřešíte ke své spokojenosti!!!
Enží, my sice bydlíme s manželovými rodiči, ale je to to samé v bledě modrém – společný vchod, navíc nahoře nad schody máme jen stahovačky, takže soukromí žádné…. Tchán se naučil klepat až když nás „načapal“ téměř v akci, do té doby ho asi ennapadlo, že jeho syn s manželkou asi jen nekouká do zdi… Otěhotněla jsem asi co by neposkvrněná, protože ani pak neklepal…. Musela jsem udělat trochu scénu, ale teď to funguje – teda to klepání, vrazí sem jek hurikán, ať mimčo spí, nebo ne … nezájem :-(((
Navíc bydlíme v patře ještě se švagrem a jeho přítelkyní, takže mě ubíjí hlavně fenodenní potkávání se v zacachtané koupelně, hádky ohledně úklidu byly na denním pořádku ještě na začátku těhotenství – pak jsme po jedné větší výměně názorů konečně docílili dočasného příměří… A zatím (asi rok?) to funguje bez dohadů, prostě to neřeším, maximálně si „zabubláme“ s manželem…
A to i na rodiče, ty zase furt prudí, že manžel nic nedělá… A já se na mateřské (teď už 3 týdny rodičovské) kopu do zadečku… :-(((
Výhody a nevýhody jsou tudíž u nás tak ňák podobné.
Omlouvám se za svůj výlev, ale nějak jsem toho právě byla zase plná – teď sem vlítl totiž švagr a probudil prtě… 🙁
Chci pryč, ale není na to, jak jsem psala u Byt, nebo domeček…
Enží, někdy si říkám, proč ty články vlastně píšeš… Nikdy mi nic nedaly, neřekly. (ale nejen tvoje)Možná je to věkem, jiným pohledem na to co je a není zajímavé. Dneska poprvé máš u mě za pět bodů. Vystihla si situaci naprosto přesně. I s tím – už zase sedí u počítače.
Mobile Sliding Menu