Po přečtení 2 článků „Město x Vesnice“ a „Byt nebo domeček“ mě to nedalo, abych tak trochu na to navázala tématem „ 2 generace pod 1 střechou“ a věřím, že hodně lidem toto téma je blízké…
Četla jsem jednou někde, že 2 generace pod 1 střechou by bydlet neměly. Prostě to nedělá dobře ani jedné straně. No je to vlastně výhoda i nevýhoda a hlavně věc názoru.
Ukážu Vám ten pohled z té „naší“ strany.
Bydlíme s manželem a dětmi u mých rodičů v rodinném domku. Máme 2+1. Rodiče mají 3+1+ k tomu saunu, prádelnu. Máme společný vchod. Neplatíme nájem, proto vše ostatní platíme přesně na půl. Například elektriku, vodu, uhlí+brikety (ty se kupují rozhodnutím „o nás-bez nás“). Na dřevě se snažíme podílet, jak nejvíce to jde…ale moji rodiče mají divný styl přístupu k práci. Jelikož jsou důchodci, tak mají čas, kdy si vzpomenou, a nepochopí, že člověk zaměstnaný,( který je od rána do podvečera v práci) má v hlavě i jiné věci a povinnosti, a že potřebuje trochu proto práce tohoto typu „plánovat“ trochu dopředu. Oni prostě přijdou a „jdeme dělat dřevo“, takže veškeré naše plány „musí“ stranou. Když jim něco na to řekneme, tak prostě jako když vlastně ani nic neřekneme, nebo se cítí uraženě.
Také protože nám to tu neříká „pane“, tak jsme rádi, když máme aspoň trochu toho soukromí. Když k nám někdo přijede na návštěvu, tak máti má zrovna něco „nutného“ a musí sem přijít, jen aby zjistila, kdo tu je! :o( Aspoň že ťukat jsme jí naučily, ale když jsem sama doma (manžel v práci), tak sem chodí, jak se jí zlíbí. Kolikrát se už stalo, že jsem se jí až lekla, že za mnou se ocitla, jak duch…Chodí kontrolovat, zda máme pořádně dovřená okna, věčně chodí a větrá nám koupelnu a dotahuje kohoutky, že nám prý kape..no pořád něco. No občas mám pocit, jako když jsem naprosto neschopná. Já jí sama neumím říct, ať nás nechá v klidu nebo prostě že se nám to nelíbí. Možná zas kdybych jí to řekla, byl by klid a třeba i „ticho“. Když syn nebo dcera dlouze brečí, popř. se syn vzteká, už slyšíme kroky po schodech a „Cože se to tu děje?“ a jak teda mám dceru naučit spát samotnou v postýlce (metodou všem známou-položit, nechat vybrečet, jen se chodit dívat a nezvedat a za pár dní je klid!), když jsou naši hned tady a s tím, že dětem způsobíme psychické trauma a hned spustí na děti„pojď k babičce ty malá chudinko, oni tě trápí!“ Vadí mě ale i víc jiných věcí…prostě je to jiná generace a nějaké věci chápou tím svým „starším“ rozumem.
No výhodu to má asi POUZE takovou, že občas, když je nutně potřeba, oni děti pohlídají, a když se rozhodnete něco uvařit a něco Vám chybí (koření, mouka…), tak si odskočíte k nim půjčit :o) Pokud zrovna nemáte cestu do obchodu nebo je už zavřeno :o( Také většinou u takových rodinných domků je zahrada, kde děti mohou trávit část dne, aniž bychom u nich stále museli sedět a hlídat je. Popřípadě občas babička nebo děda přijde, že si je vezme s sebou na nákup, ke známým, nebo jen tak na procházku….
Mám kolikrát pocit, že bych možná někdy s rodiči vycházela i lépe, kdybychom bydleli jinde. I moje sestry říkají, že si jich pak váží daleko víc. Nejstarší sestra dokonce přiznala, že s mamkou by pod 1 střechou bydlet nemohla, že by si za chvíli vjeli „do drdolu“..když jí kolikrát říkám, jak jsem neustále poučována, jak mám co dělat…..naposledy to bylo, když jsem se docela s radostí chystala mýt okna…dostala jsem od své matky přednášku o tom, jak kdybych nikdy ty okna sama nemyla! (A musím říct, už jsem je pak myla s pocitem odporu!) Jindy zase příjde s tím, že bych mohla dělat to nebo tamto, dát si prát prádlo (jako snad vím sama, kdy ho mám dát prát, ne??)
Plánujeme, že si pořídíme pokojové krbovky…Hodně známých je má a chválí si teplo i úsporu :o) Jen nevím, jak se to bude líbit našim, protože tím pádem bychom si to tu vytápěli sami, a tak bychom jim platily i méně, takže tuším, že vznikne asi malý spor…
No možná jsem na něco zapomněla, co je výhoda a nevýhoda bydlí-li 2 generace pod 1 střechou, ale přesto ráda uvítám ty Vaše „zážitky“ a názory.
Mimochodem, než jsem tohle napsala, byla tu máti 2-3x a se slovy „už zase sedí u počítače!“ Tak si říkám-co je jí do toho!!?
Napsal/a: Enží
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (42 vyjádření)
Ahoj, ja bydlim s manzelem u jeho rodicu a momentalne jsem v 9mesici tehotenstvi. Bydlime tu 6mesicu, dodelali jsme si vrchni patro, tak mame 4+1 sami pro sebe. Vchod mame spolecny, ale pak mame dvere jako vchodove jeste k nam do bytu. Docela jsem naucila tchyni aby k nam nechodila, ale obcas ma obdobi ze furt neco potrebuje nebo se musi na neco zeptat dulezite a pritom je to blbost apod. Chtela jsem moc psa, vzdycky jsem touzila po Nemecke doze a tak manzel souhlasil a ted mame 6mesicni dogatko, ze zacatku jsme ho meli doma a ted ma svuj vybeh s domeckem, ale kdybych vedela ze to bude fungovat jak to funguje tak toho psa snad ani nechci:( Vzdycky kdyz sme na zahrade, tak tchyne prijde a furt se nam do psa plete (ona ma sviho jezevcika a ja se ji taky do psa nepletu) Ona se furt s nasim mazli, to by mi tak strasne nevadilo, ale me prijde ze ona se snazi az moc aby ji mel rad vic nez nas. Stezovala si ze mu vsechno zakazuju, ale tady se to jinak neda kdyz ona ma vsude ty jeji kytky a kdyz trha plevel, tak to nechava vsude valet a on to pak taha. Me taky nebavi ho porad okrikavat, ale oni tady pouzivaj na vsechno chemii a ja si nenecham otravit psa. Obcas se s ni da normalne mluvit, ale ja vzdycky taky nemam naladu a ona porad za nama leze a tim se mi jeste vic protivy, nemame tady pak soukromi. Tchan nic nedela a jen se vali, tak ten je docela bez problemu, az na to ze vsechno kupujou nekvalitni a pak se vsechno rozbiji a my vsechno kupovat nemuzem. Chteli sme novomanzelskou pujcku, ale to by bylo o tom aby nam dali kousek jejich baraku, to nesouhlasili, tak sme nic nedostali. A ted tady kdyz se neco dela, tak kdyby to neopravil manzel, tak jim barak uz spadne na hlavu. Ja vim ze i s mojema rodicema by sem bydlet nemohla, takhle jsou supr a ja je zboznuju, ale bydleni nedela dobroty a to bydlim s tchyni. Ja se furt premaham a snazim se nic neresit, ale dusim to v sobe a pak se zbytecne nervuju. A to neni jeste na svete miminko, jestli se nam do neho bude plest tchyne, tak ji to uz v palim, musim se to naucit, jinak se budu trapit porad ja a ona bude spokojena a to prece nemame zapotrebi….Ono se to souzity takhle neda popsat, ale neprala bych to nikomu. Ja snim o domecku, ale hodne sme investovali na predelani toho bytecku a tak nemame na vlastni domek a manzelovi by to bylo i lito kdyz to tady vsechno delal, tak najednou to opustit. Tak mi nic jineho nezbyva nez se naucit rikat co mi vadi a nejake veci prekousnout. 2generace pod 1strechou neni vubec dobry napad!!!! ale nekdy to buhuzel jinak nejde, achjo:((((
S manželem máme vlastní byt a dluh skoro na 30 let, ale stojí to za to. Stejně bychom u nikoho z rodičů bydlet nemohli. Jeho rodiče jsou naprosto skvělí, z vlastní zkušenosti ví, jak je to strašný žít u rodičů (přesně jak píšete – kontroly, žádné soukromí, …). Sice mají na věc svůj názor a řeknou nám ho (někdy i opakovaně), ale nevnucují nám ho a dokáží uznat, když se zmýlí. Prostě do lepší rodiny jsem se vdát nemohla. Zato moje maminka, to je kapitola sama pro sebe. 🙂 Z domu jsem jí „utekla“ naprosto nečekaně v 21 letech a maminka to za ten rok a kousek ještě nevstřebala. Když k nám přijde na návštěvu, zažívám občas to, co píšete. Jsem holt pořád její malá holčička. Máme se moc rády, ptám se jí na rady, ona se mi snaží pomoct (mám malou princeznu a ještě studuju), ale občas zapomene na meze. Je schopná mi poklidit byt či přeorganizovat obsah skříněk. Ale naštěstí se to lepší. Ještě že s ní nebydlím pod jednou střechou. Nechápu, jak to můžete zvládat. Máte můj obdiv.
Taky bydlíme pod jednou střechou s mojí mamkou. Brali jsme se poměrně mladí a byli jsme rádi, že aspoň máme kde bydlet. Mámu mám hrozně ráda a před manželem se jí zastávám. Manžela taky miluju a zastávám se ho zase před mámou. Neustále je nám připomínáno, že máme málo zkušeností a tak si musíme nechat poradit. Každý den se mě máma ptá, co jsem dala našemu dítěti jíst, jestli toho měl dost a tak. Pořád tvrdí, že manžel je bytový typ a neumí si poradit s chlapskými pracemi kolem domu. Jednou mi dokonce řekla, že se ten můj asi moc nemyje, že byl v koupelně příliš krátkou dobu. Je toho samozřejmě víc, ale tohle, myslím, úplně stačí. Výhodou je to hlídání, i když někdy z toho mám špatný pocit, aby nám to nevyčetla, že jsme někde byli. Jo a taky vaření, vaříme tak napůl máma,napůl já, ale prý kdybych měla vlastní domácnost, tak se z toho zblázním. Manžel kvůli soužití s mamkou ani nechce druhé děťátko. Ale v podstatě se máme všichni rádi. Zatím mám sílu žehlit to na obou stranách.
Jani, 4,5roku? To jde vydržet? Neuvažovala jsi o podnájmu? Pak si s manželem můžete vzít hypotéku. Já u tchýně vydržela půl roku, s tchýní by se ještě možná dalo vydržet, ale s tchánem – nemyslitelné – pořád mi dělal naschvály. Nevydržela jsem to a s přítelem jsme se odstěhovali do podnájmu – museli jsme se sice zadlužit, takže hypotéka se trochu oddálila, ale nic není lepší než bydlet jako rodina – jen já, přítel a dítě. Sice nemáme nějak extra moc peněz a platíme hodně za nájem, ale lepší než se pořád stresovat, ne?
Všechno se dá vyřešit.
Jano nezlob se na mně ale mam pocit že naprosto naviš očem mluviš. Tohle muže poradit jen člověk ktery takovou situaci vubec nezna a nepochopi. Ja bydlim s tchyni už 4 a půl roku a je to děs a hruza ale proto že mame jen ložnici, obyvak a maly dětsky pokojiček tak jsem se naučila ustupovat. Vždycky jsem všem řikala věci tak jak se maji ale bohužel tady to nefunguje. Když jsem se snažila s tchyni promluvit tak mi udělala takový hystericky zachvat že ona se zabije že proti ni pořad něco mam. tak jsem zjistila že je lepši se do těch dvou pokoju zavřit a pobrblat si jenom manželovi. Mam dvě děti ale jsou pořad řeči že se o ně nestaram neumim vařit ani prat a vše co vyperu je zabarvene atd. Jen tak pro zajimavost vařim přes tyden pro tchyni, tchana, švagrovou, manžela sebe a pro naše děti. Takže neni vubec jednoduche trefit se do toho co ji všichni. Ale co 14 dni jezdime na cely vikend k mojim rodičum, ale misto toho abych si psychicky odpočinula to mam na druhe strance trochu jine. Moje mamka zase pořad mrči: dej jim napit, udělej jim něco k jidlu, převleč je jsou špinavi, dej tomu malemu čistou plinku atd. Prostě to uzavřu tim že ať se člověk snaži jak chce pořad nebude dost dobry. Rodiče si vždycky něco najdou. A takove řeči že promluvit si a hrat na city to prostě nefunguje. U mych rodiču je ta vyhoda že jich pošlu do haje a odjedu ale co řict hystericke tchyni? Ja ji nemůžu nic řict prtotože do kuchyně, na zachod a do koupelny musim jit a nebudu se divat na otravene obličeje. Uzavřu to tim že prostě mezi staryma a mladyma to nikdy fungovat nebude oni maji svou hlavu a my taky. je todane věkem a generačnimi rozdily. Jana
Bydlíme s tchyní, rozebírat to tu nechci, ač by bylo o čem. Spíš mě napadlo poradit Ti – píšeš větičku, že si připadáš neschopná, když Ti máma kontroluje okna, kohoutky apod. Nevím, kolik Ti je, ale jsi máma sama a měla bys mít své soukromí. Osobně bych zkusila s mámou promluvit a ladit to právě na tu strunu „jemně plačtivou“ – víš, mamko, já mám občas takové hloupé pocity, že jsem pořád asi malá a navíc neschopná, když … No a taky záleží, jak se chováte Vy – např. pokud klepeš, když jdeš k nim – bylo by pak jednoduché jí to na tom příkladu vysvětlit. Je ale možné, že Ty k nim chodíš jako vždycky, přece jen jsi dcera, která tam roky rostla, proto by bylo fajn třeba si sednout a říct si nová pravidla pro všechny… teď Ti je třeba mezi 20 a 30, ale budeš starší a bude to horší měnit, mamka bude vztahovačnější… A začíná se v takových hovorech pozitivně (mamko, vím, jak moc pro nás děláte, jsme moc rádi, že tu bydlíme, ale přece jen mě něco trápí… ) . Přeju hodně štěstí! Jana
Me by asi nikdy nenapadlo jit bydlet k rodicum i kdyz maji velky dum a 2+1 bychom tam mohli mit. Pripada mi normalni si na bydleni pujcit a zadluzit se. Myslim,ze by se to nelibilo ani nasim, ze bysme k nim sli bydlet. Navic budovat si vlastni bydleni mi prijde svym zpusobem smysl zivota. Nedokazu si predstavit, ze by mi do toho nekdo mluvil nebo bych nemela absolutni soukromi. Nekdy mi vadi i neohlasena navsteva. Mam rada svuj klid a to jsem ze ctyr deti a vubec rozrostle rodiny. Nedokazu si absolutne predstavit mit spolecnou kuchyn nebo koupelnu nebo proste ten pocit ze muze kazdou chvili nekdo vstoupit k vam do bytu. Nejhezci chvilky prozivam, kdyz jsem s pritelem sama v soukromi. Tesim se i na tu intimitu az budem mit dite…je pro me nepredstavitelne, ze by mi ji meli rusit nekteri clenove rodiny. Se vsemi z rodiny se mame moc radi a navstevujeme se dost casto. I „tchyni“ mam rada, ale zit s nimi mi prijde uplne nepochopitelne. Ani nechapu ten smysl. Petra
Tak po přečtení těchto příspěvků si člověk uvědomí, jak dobře na tom jsme, že žijeme sami, bez rodičů a tchánů, ikdyž v příšerném paneláku s divnými lidmi. Ti nám alespoň nelezou do bytu, natož do ložnice. Rodiče máme blízko, ale přesto „v bezpečné vzdálenosti“. O starost míň.
Cha cha to je jak od nas z domova:-))) „uz zase sedi u pocitace“ haha.Klasika je take to uspavani.Dame malou do postylky ta tam v zadnem pripade nechce byt breci a babicka se kterou bydlime je v pokoji drive jak za minutu a rika „ona breci“ nekdy kdyz jsem uz nastvana tak rikam „hm to deti delaj“.Z toho breku byva velky problem ma to takovy ten nadech jako ze jsme tyrani ci co.Mimochodem nemel by nekdo radu jak naucit usinat rocni holcicku v postylce.Doposud byla zvykla spat v domacim kocarku jenze po chvilce spani se zacne s ksirama otacet a ruzne se do nich motat navic udrncat chce v obyvaku pak prevoz do loznice a po nejake chvilce prendani do postylky.To fungovalo do ted ale nyni se pokazde vzbudi i pri tom prendavani a to jsme zkouseli pul h po usnuti i 3 hodiny po usnuti.Jak zjisti ze je v postylce zacne brecet probudi se uplne o caji nemuze byt ani rec klidne se i postavi a hodinku dve je vzhuru.Dvakrat jsme zkusili ji ulozit do postylky rovnou a uz jak se ji dotkne zacne brecet tak jsem si lehla vedle na postel jako ze spim taky tak nebreci ale sedela jsem tam 2 a trictvrte hodiny a ona vyhazovala hracky z postylky a vse co slo chodi dokola brbla si podava medvidkum dudliky /na dece/ a davam jim zadudat proste pohodicka.Me to jako pohodicka neprijde temer 3 hodiny je pekelna doba k uzoufani.Po druhe jsem ji dala spat stejne a po 5-10 minutach za ni chodila a jak vejdu ani neprestane jen breci.Pomohlo jen ze jsem ji nechala takle po 10 minutovych navstevach brecet asi 30-40 minut a pak usne sama.Jak breci je na ni minutu co minutu videt unava.Ale nevim jestli je to v poradku.Do postele ji jednak brat nehodlam a navic ona v ni nechce lezet okamzite vstava leze preze me seda si o chce pryc.V tom kocarku co spala celou dobu od narozeni /to jeste slo nevadilo ji ze se nemuze tak kroutit a hlavne uplne na zacatku nepotrebovala ksiry takze ji nevadily/ spinkala skvele od 19.00 do 08.00 a jestli se probudila jednou tydne behem noci tak je to hodne.Dnes usnula ve 22.40 za soustavneho vztekani.V me pritomnosti i sama.Kdyz vim ze usne po breceni ale kdyz jsem v pokoji vydrzi 3 hodinky jako nic tak co je lepsi?Jak na to? A pak ma mit svetlo ci tmu a zavrene dvere nebo otevrene?Jak by jste to udelali?Nemam problem vydrzet ten brek spis mi hrabe kdyz tam sedim ve tme vim ze jeste nemuzu usnout bezi 2-3 hodiny a ja jen koukam na stiny na strope a maximalne broukam a ona sedi a vstava a nic.
chromle,fakt máš štěstí a moooc ti to přeju,at to tak zůstane!!a jak jsem psala,já mám taky skvělou „tchýni“,ale pro mě je to mamča.takže je fajn,že jsou i rozumné a hodné tchýně!!a jak si napsala,když nás také respektuje a má nás ráda,tak je nám fajn a vše jde!!ale stejně je přesto všecko nej bydlet každý zvlášt!!taky přeju všem pevné nervy,odvahu,zdravou „vzpouru“ a pěkný život!!každý je strůjcem svého štěstíčka!!!
Také mě se tento problém týká. Teda u mě to ale problém není. Až si připadám divná. Žijeme s manželem a jeho ovdovělou matkou v rod. domku. Máma má přízemní byt 2+1(včetně toalety a koupelny. My máme první patro (3+1+ soc. zařízení), bez dveří u schodů, dveře má pouze máma na chodbu u schodiště.
Nahoru jde pouze pokud malá spí a ona nese třeba poštu, nebo noviny ke čtení. Jinak houkne od schodů. To spíš my jí tam pořád jen tak chodíme. Do domácnosti se mi nikdy nepletla, spíš já si k ní dobrovolně chodím pro radu. Do výchovy nám nemluví, respektuje nás, ráda nám dceru pohlídá, jsou na sebe vázané. Učí ji jiná říkadla a písničky než já, takže malá má více impulzů. Pokud něco zakážu, nikdy to neporuší.
Naopak mi moc pomáhá. Když jsem byla nemocná, měla malou u sebe skoro celý den. Nebo když jsem byla v porodnici, tak mi denně posílala čisté ručníky a něco k jídlu. Po návratu domů jsem měla vyprané a vyžehlené prádlo – neuklidila jej, protože si nedovolila otevírat nám skříně. A špinavé prádlo jí manžel musel donést dolů, nikdy by to sama neudělala. A v šestinedělí, kdykoli prala, na mě houkla, ať jí přidám naše prádlo-zase jej vyprala a vyžehlila. Abych měla čas jen na malou.Když jsem byla moc utahaná, mohla jsem jí mezi kojením malou dát a na hodinu dvě si lehnout.
Nevím čím to je, ale obě se respektujeme a já jsem naopak ráda, že ji máme doma. Denně za ní chodím na pokec. Mám ji opravdu moc ráda.
Samozřejmě jsou i situace, kdy mi něco nesedne. Ale není to žádný drámo. Za pět minut o ničem nevím. Každý máme občas protivnou náladu, ne?
Já si na společný život nestěžuju, naopak. Velmi mi to vyhovuje. Máma je fakt zlatá. Asi mám obyčejné štěstí.
To, co holky popisujete, mi přijde jako noční můra. Až doteď mi přišlo normální, že spolu lidi dovedou vyjít a automaticky dodržovat pravidla, soukromí a úctu. Ale jak tak koukám, my budeme asi spíše ty bílé vrány:-))
Všem přeji, aby našli svůj klid a pohodu.
ahoj maminky,s prvním manželam jsme taky udělali tu hloupost,že jsme bydleli u jeho rodičů..a když to tady všecko čtu,tak mě to vše připomělo a fakt se divím,že nejsem v blázinci a tchyně v márnici:)) když si přectavíte vše ještě 2x horší,tak to byl můj případ:-((tchyně byla ta,o které se říkají i vtipy,navíc to byl generál v rodině a ještě navrch učitelka!(nic proti učitelkám)..a co bylo nejhorší,můj exmanž.sní ve všem souhlasil a byl to takový „hodný synáček“..nakonec jsme i skončili v manž.poradně a k exmanž.překvapení mu tam řekli,že manžel se má ZA KAZDé SITUACE ZASTAT SVé MANZELKY!!…pak jsem mu fakt musela dát nůž na krk a za dva dny sehnal byt,sice zatím podnájem,ale to bylo také řešení a měli jste vidět,jak se tchýně tvářila,dokonce prosila,at zůstaneme…ale odstěhovali jsme se,tchýně chodila jen na návštěvy a když zase spustila , tak jsem jí sice slušně,ale rázně řekla,že tohle jsou naše děti,náš byt,moje domácnost..poprve sice lapala po dechu,ale pak zjístila,že takhle ne a „byla aspon ticho“..je sice hezké,že někdo si myslí,že když to s rodiči klape,tak to bude klapat i v bydlení!OMYL!!!já mám ted super tchýni,pro mě je to mamča,máme se moooc rády..ale já bych už nechtěla bydlet ani s ní a to říkám bez urážky i jí a ona dobře ví,proč.taky to zažila!!a víte,že to dělají hlavně mamtky,které to sami zažili?ta první tchýně mi o tom dokonce povídala…holky,špatně je to,když se vás váš chlap nezastane!!fakt!nám to tenkrát řekli i odborníci.vím,je to často těžké,ten chlap nechce bejt mezi dvěma „mlýns.kameny“,ale „musí“!!zvlášt,když jsou to jeho rodiče!!vy jste jednou dospělá,jste matka,manželka.a vše jě vaše věc,vaše domácnost.a jak říká moje „nová tchýně“: když si nakakám do prostřed kuchyně,tak je to moje:-)))holky,já vím,že je to „kus odvahy“ i nervů se ozvat,ale stojí to zato!!určitě jste jinak v situacích výřečné,tak se nebojte a použijte jí i při komunikaci s rodiči!!máte na to totiž právo,jako každý.ale pokud chcete samostatnost,ikdyž žijete u rodičů,tak omezte i pomoc od nich,pokud to co nejvíce jde.protože je totiž moc těžké se hájit a říkat tohle ne,když vám pak třeba tchýně může říct,ale já vám pořád hlídám mimčo…tak snad jsem někomu pomohla a nebojte se.je to dřina,učí se to obě strany!!a vždy se dá nějaké bydlení najít.já bydlela všude možně,ale vše se dá zvládnout,klid v ridině za to stojí,věřte mi:-))já až ted 2roky bydlím ve svém,v našem!!
Na počátku jsme stáli přes rozhodnutím, zda bydlet u našich nebo u rodičů manžela a já si prosadila mý rodiče, i když tchýně je super, ale tak asi na víkend, ne na soužití a navíc je u nich ještě manželův mladší bratr (no comment).
U našich jsme už přes rok a stanovaní hranic mi dalo docela práci. O to to asi bylo lepší, že jsem si je stanovovala (=hádala se 🙂 )hlavně se svojí mámou. Máme obojí svoji kuchyň i sociálku, každý jsme v jednom patře. Na počátku např. uklidila máma moji kuchyň po malování, než jsem přišla z práce … a já ji vynadala. A ona že ji mám být vděčná. 14 dní jsme spolu nemluvily, ale pak se to srovnalo. A tak to šlo se vším – názory na úklid (praní prádla, mytí oken, záclon – přece zaráz, aby nebyly v každým patře jinak špinavý okna apod.), klepání, návštěvy atd., jak to všichni znáte. A já vždycky vystartovala natvrdo, chvíli bylo dusno a pak se to rozplynulo a další hranice byla stanovená. Hurá. I když uznávám, máma se jen tak nedá a občas to na mě zase zkusí.
Ale na druhou stranu,když čtu předchozí komentáře, moc šancí si nedávám, čekám dítě a děsím se chvíle, kdy zůstanu doma celý den. Teď jsem pořád někde v trapu a moc se s našima nevidíme, ale pak asi nebudu mít úniku a máma si mě vyhledá se všema těma novejma radama, zkušenostma … Aspoň že ti naši chlapi (táta a manžel) mají rozum, jsou to kliďasi a je jim to asi jednou, možná ty naše boje o vedení domácností ani nechápou. Jen doufám, že jednou, až se zařídíme (pracujeme zrovna na oddělených vchodech), tak nebudeme muset zdrhat narychlo někam jinam, jen abychom si zachovali vlastí rodinu a rozum. Takže všem, co si takhle krásně soužívají pod jednou střechou držím a palce a přeju pořádně pevný nervy, pevnou vůli a moře trpělivosti.
U nás dopadlo soužití dvou generací pod jednou střechou následovně: Po svatbě jsme si s manželem pronajali dvoupokojový zařízený byteček, malinký, akorát pro dva. S tím, že máme přece spoustu času vymyslet, jak to bude s bydlením do budoucna. Jenže, než jsme si stačili na manželský život zvyknout :))), tak jsme zjistili, že budeme tři. A problém s bydlením byl najednou vážný. Manželovy rodiče žijí v dvougeneračním RD, dole 4+1, nahoře 4+1. Jenže v tom domku žije i tchýnina sestra s rodinou. No, nakonec jsme se s šestitýdenní dcerou přistěhovali k tchánovcům do jejich 4+1, my dva pokoje, oni dva pokoje, kuchyň a koupelna společná. Teda – kuchyň okupovala výlučně tchýně, mě tam pustila jenom na domu nezbytně nutnou k uvaření nějaké té miminkovské dobroty, navíc toto ona považovala za zbytečné, vždyť přece půlroční dítě může jíst to, co my, alespoň její děti to tak jedly, tak proč by nemohla i vnučka, o koupelnu byl boj, ne vždy jsem stihla po koupání dostatečně rychle uklidit, prostě konflikty byly na denním pořádku. Poslední kapkou bylo to, že tchán před celou širokou rodinou prohlásil, že malou Kačku týráme, protože ji necháváme ležet a hrát si na zemi na dece. Ještě ten den jsme si vyhledali všelijaké nabídky realitních kanceláří, do týdne jsme měli vybraný byt a za tři měsíce jsme se stěhovali. Jsme sice zadlužení až po uši, ještě pro nejbližších několik let si nemůžeme ani trošku vyskakovat, ale máme klid. Vztahy s rodiči se uklidnili, stali se z nich opět milující prarodiče, kteří se na vnuky těší, kteří je v rámci možností rozmazlují. Určitě to byla zajímavá zkušenost, ale díky, už ne!
My bydlíme u mojich rodičů (teda bydlíme – já tu jsem se synem 7 dní v týdnu, manžel pracuje v rodném městě takže bydlí v pracovní dny u svých rodičů), máme samostatný byt v jednom 2podlažním rodinném domku. Jsem docela ráda, že tu bydlíme, protože aspoň vidím nějakou jinou živou duši než syna (syn si zvykl, že každé ráno se jdeme kouknout dolů na babi a dědu), když je potřeba pohlídat, povozit tak se většinou „chůva“ najde. Nemusím vařit, pokud nemám náladu (tu já většinou nemívám – raději peču 🙂 ). Zkrátka mě to tak většinou vyhovuje, sice když jsme se vrátili se synem domů (fungl novým miminkem) tak byli takový akce, že děda vyslal babi, aby se šla kouknout, jak mu ubližujeme, ale už je asi 3 nebo 4 měsíce klid, až na jedinou příhodu, kdy zneužili znamení, abych malýho vyndala z postýlky, když řval (naše znamení na topení – značí, že mam jít dolů).
Jediný důvod proč bych se odstěhovala je ta, že manžel špatně snáší takové typické vlastnosti mých rodičů (když je sleva tak se to musí koupit a od oka to stačí, proč se s tím dál zabývat), manžel je zvyklí, že se koupí to, co je potřeba v historicky krátké době, a na vše je nutná důkladná příprava, vše proměřit … dost ho ničí, když s dědou něco dělá…snaží se aby to k něčemu vypadalo a šup děda rychlejší než blesk už se štětkou natírá auto, nebo něco obdobného, hrozí se když něco dělá samostatně jak mu děda příjde očíhnout co dělá, děda neváhá a už mu jde radit a kouknout se (a to mu dělá problémy vyjít schody), zkrátka konečně má doma toho kluka se kterým by mohl kutit…ale po tom zas netoužil manžel 🙁
Zkrátka mi z toho vychází taková věc, pokud člověk vycházel s rodiči už v mládí a dětství tak se s nimi snese líp než s „cizí“ rodinou s cizím myšlením (s tchýní a tchánem bych teda nevydržela ani chvilku – tchýně ví všechno nejlíp, tchán neuzná chybu (teda uznal jí jen jednou, když jsem se s nim hádala o olympiádě – což jsem svou pravdu dokázala knížkou, kterou dostal))* teda za předpokladu, že starší generace uzná autonomii mladší.
To je pravda – děti se nemají tahat do žádných dospěláckých problémů!!! Protože děti nejsou malí dospělí, děti mají úplně jiné starosti a mají jich dost…
Nějak jsem nezvádla registaci – předchozí je ode mne. Andrea
Ahoj, já tento problém znám z trochu jiného úhlu. Jsem dítě vyrůstající v domě, kde žily dvě generace pod jednou střechou. Tedy přesně takový rodiný činžák : v přízemí 2+kk moje babička s dědou, 1.patro 3+1 rodina tety ( 2 sestřenice ), 2.patro 3+1 naše rodina ( mám sestru ). Podotýkám, že všichni se měli rádi, ale sladit životní styl všech rodin byl nemožný. Přesně si pamatuji, jak děda naplánoval nějakou práci na baráku – byl v důchodu a neuměl odpočívat- a táta se strejdou skřípali zubama, měli jiné plány. Jak nám babička vybrakovala koš se špinavým prádlem – chtěla jen pomoct, ale nezeptala se atd. K tomu připočítejte určitou žárlivost mezi mámou a tetou, kterou babička nechtěně živila svou okázalou spravedlivostí k oběma bez ohledu na jejich rozdílné vlastnosti a potřeby. Dodnes se opupínkuju při vzpomínce, jak mi bylo, když jsem za horší známku ( u nás i 2) dostala kázáníčko hned třikrát. Samozřejmě, byly i výhody. Vždy byl někdo na blízku, mám i nadstandartní vztah se sestřenicemi spíš sesterský. Když jsem dospěla, věděla jsem jedno: Chci mít svoji domácnost, alespoň dva bloky od zbytku rodiny.
P.S.1 Nezáleží zda žijete se svými rodiči nebo s rodiči manžela ( já bych s tchýní vyšla milionkát lépe než s mankou ).
P.S.2 NIKDY NEZATÁHNĚTE SVÉ DĚTI DO TĚCHTO ŽABOMYŠÍCH VÁLEK!!! ONI MAJÍ DOST PROBLÉMŮ SE VE VŠEM VYZNAT ZE SVÉHO POHLEDU, A TAK NECHTĚJTE, ABY CHÁPALI I VÁŠ POHLED NA VĚC. OD TOHO MÁTE KAMARÁDKY.
Jajo30 i anonymní-obdivuji Vás!Klobouk dolů—
Taky je nás v baráku hodně 15 lidí bydlíme u našich.Vzešlo to z toho že jsme původně bydleli u rodičů manžela,ale nedalo se to vydržet s tchýní po narození naší dcery.Do všeho mluvila atd…však sami víte.Tam jsme v jednom byráku měli společnou kuchyň a jinak všichni měli svoji ložnici a obývák.Já jsem chtěla svoji domácnost šlo by to tchýně by šla bydlet nahoru se švagrem a jeho holkou a my mladí manželé by jsme měli svoje.Ale tchýně si postavila hlavu i švagr o 7let mlatší než manžel si dupl že bude chodit na jídlo dolů.Takže jsme letos zbalili kufry a bydlíme u našich tady máme svoji kuchyň sice se 73letou babičkou ale jde to,se segrou(která se tu jako první vrátila taky od tchánovců ti je tam nechtěli) koupelku a záchod.Jelikož se rozvádí tak budem mít za chvíli celý spodek baráku pro sebe s babi.A naši jsou nahoře.Někdy mamku nevidím celý den a je to super prostě soukromí a hlavně klídek….
Mobile Sliding Menu