Proč bydlíme sami

Zatímco dříve novomanželé zakládali vlastní rodinu i v třípokojovém bytě svých rodičů, dnes mnohdy ani samostatné bydlení a ekonomická nezávislost mladou generaci k dlouhodobým partnerským vztahům a k rodičovství nemotivuje…

Bydlení je tradičně chápáno jako klíčový existenční a ekonomický předpoklad dlouhodobých vztahů vedoucích k narození dětí. Nedostatek finančně dostupného bydlení býval dokonce považován za jeden z hlavních důvodů upadající sňatečnosti a nízké porodnosti (Rychtaříková 1996, 1997). Tak jednoznačná souvislost zde však není, jak potvrdily i hloubkové rozhovory o partnerských vztazích, které byly uskutečněny v rámci kvalitativního výzkumu Reprodukce a integrace společnosti a jichž se účastnilo 38 samostatně bydlících a ekonomicky nezávislých osob ve věku 23-32 let. Nezávislost totiž paradoxně prodlužuje samostatné bydlení žen i mužů a vede k postupnému oslabování schopnosti partnerského soužití a přizpůsobení se jinému člověku. „Čím déle je člověk sám, tím hůř bude normálním způsobem fungovat v nějakém normálním svazku,“ řečeno slovy jednoho ze zúčastněných. Lze ovšem individualizované bydlení vysvětlit výhradně tímto důvodem?

Narůstajícímu počtu domácností mladých jednotlivců, které vznikají bezprostředně v souvislosti s osamostatněním se od rodičů (ne v souvislosti s utvářením párové, resp. manželské domácnosti), věnovaly ve Velké Británii rozsáhlou pozornost Heathová a Cleaverová (2003). Ovšem vyhraněný charakter a prudkost změn se staly obzvláště zřejmými v souvislosti se společenským zlomem po roce 1989 v postsocialistických zemích. Samostatné bydlení tu nebývalo obvyklé, mladí lidé odcházeli většinou přímo do svých nově zakládaných rodin, velmi často kvůli nedostatku bytů sdíleli bydlení s rodiči.

Co stojí za současným trendem singlovství? Do jaké míry lze mluvit o cílevědomé volbě a životním stylu s ní spojeným? Jako důležitý činitel ovlivňující životní styl, uspořádání partnerských vztahů a domácnosti se samozřejmě nabízí návyk. „Já už si vlastně vůbec nedovedu představit, že bych se musela s někým zase sžívat na 50m2, to bych se musela hodně zamilovat,“ říká Dominika.

Současné jednočlenné domácnosti a jim odpovídající partnerské vztahy nejsou pouze produktem posledních let. Tendence samostatného bydlení dlouhodobě vyrůstá z podhoubí rodinného uspořádání, které tu panovalo v letech „reálného socialismu“ a pro něž byl typický tradiční pohled na domácnosti a rozdělení rolí mezi partnery.

Tradice varuje a svazuje

O tradiční rodině mluvíme v souvislosti s integrační rolí, kterou po staletí plnila ve společnosti. K výraznějším změnám v rodinném uspořádání dochází zhruba od 70. let minulého století (ve filozofické a sociologické terminologii je toto období označováno jako pozdně moderní). Tradiční úlohu rodina plnila i v reálném socialismu, měla však zároveň specifické postavení, neboť představovala jedinou sféru jisté svobody a volnosti bez zasahování státu.

K základním sociokulturním charakteristikám v oblasti partnerských vztahů vzhledem k předešlým obdobím však patřila vysoká rozvodovost. V porovnání například se západoevropskými státy můžeme spekulovat o tom, že narůstající rozvodovost v tehdejším socialistickém Československu souvisela s bezprecedentním stupněm sňatečnosti (pouze méně než 8 % populace zůstávalo nesezdáno ve srovnání se zhruba 15 % v jiných společnostech) nebo s razantním úpadkem již dlouhodoběji snížené religiozity. Dalo by se předpokládat, že výrazné zvýšení počtu rozvodů, které vedlo k bezprostřednímu nárůstu rozvedených jednotlivců a k výchově dětí v jejich domácnostech, s sebou již v reálném socialismu neslo jisté prosazování normy singlovského života (spíše než života v páru), respektive života jednotlivého rodiče, nejčastěji matky, s dětmi. Do jaké míry lze v tomto stavu hledat původ současného prosazujícího se individualizačního habitu? Můžeme hovořit o jistém vlivu sociální dědičnosti?

Zuzana, vyrůstající s bratrem v domácnosti rozvedené matky, uvádí, že její volbu samostatného života výrazně ovlivnil rozdílný přístup matky k výchově dcery a syna a bratrova neschopnost postarat se o sebe. Domnívá se, že podobné principy dvojí výchovy se odrážejí v životě mnoha současných mladých mužů a žen. Podobné zkušenosti mladých lidí svědčí o tom, že i v rodinách rozvedeného rodiče přetrvával odlišný přístup k výchově dívek a chlapců, ať ve smyslu tradičního rozdělení rolí v domácnosti udržováním privilegované pozice mužského potomka v porozvodové situaci jako náhrady mužského elementu v životě matky, anebo tlakem na dceřinu samostatnost vycházející z matčiny zkušenosti, že „stejně na všechno jednou zůstane sama“.

Jitka získala obdobnou představu z jiného netradičního uspořádání domácnosti, kdy do svých dvaceti let žila s rozvedeným otcem, kterému „v podstatě nahrazovala životní partnerku“. Střet s modelem tradičního uspořádání domácnosti v průběhu vztahu popsala i Jolana: „Rodiče ho opečovávali, a když se potom přestěhoval ke mně, byl na to zvyklý a měl představu, že ho budu opečovávat také.“

Tradiční rodinný model zapůsobil jako blok v uspořádání vlastních vztahů u Zdeny: „Vždy, když se vrátím z víkendu na Moravě, tak jsem strašně šťastná, že bydlím sama v Praze, že nejsem v žádném takovém strašném vztahu, jak mají oni. Tam opravdu člověk cítí dusno všude. Když ho nedělá některý z mých sourozenců, tak ho dělají naši. Jsou to hrozné stresy.“

V rozhovorech jsme narazili i na příklady dobově netradičního uspořádání domácnosti a rodinného života. „Máma byla letuška, když jsme byli malí, často nebyla doma. Nebyla ta matka-pečovatelka, která odpoledne přijde z práce, navaří, vypere,“ popsala tento model Lucie. Podobné uspořádání v původní rodině ovlivňuje očekávání dnešních aktérů, kteří si nepředstavují, že je rodina „zaměstná na 150 %“, a vyhrazují si čas, „aby žili to svoje“. Lucie si zároveň uvědomovala, že svoboda nabytá v 90. letech minulého století jí umožnila odjet do zahraničí, získat zkušenosti, vnitřně se obohacovat a i vzhledem k obvyklým západním modelům projít závažnou transformací.

Napsal/a: Marcel Tomášek