Matka a dcera – jak se to (ne)rýmuje aneb Nebyla babička nechtěně těhotná?

V každém případě se lze nadít toho, že dívka z problémů vyroste. Navíc již klasik Miloslav Skořepa v knize Puberta (Praha, 1928) připouští, že v období dozrávání není člověk „úplně mravně příčetný“. Přesto na další vývoj hledí s optimismem a bez obav z obecné, potažmo trvalé „nepříčetnosti“.

Tato kniha se pubertou nezabývá. Nezabývá se ani následujícím obdobím adolescence. Inspirovaly mě k ní dospělé mladé ženy, i ty, které již prošly branou středního věku, a jejich matky. Na úvod a jednoznačně nutno zdůraznit, že jde přinejmenším v zásadě o dobré dcery a dobré matky. O mnohých by se z určitého pohledu dalo hovořit jako o velmi dobrých matkách i dcerách. Vesměs se mají rády, leckdy dokonce velmi rády. Jen se do projevu této emoce občas vloudí chybička.

Druhá strana je zohledněna málo. Ne, že bych o tento hlas neměl zájem, leč je to technicky nemožné. Spolupráce s matkami je obtížná. Jsou sice ochotny sdělit svůj názor, ale bagatelizují nebo se usilovně a zbytečně brání. Stále se vracejí k tomu, jak své dcery milují a co vše pro ně učinily. To je pravda a nikdo, ba ani jejich utrápené a s nimi rozvaděné dcery, to nepopírá. Je ale těžko pochopitelné, že matky, které by vesměs za své dcery i dýchaly, je zároveň dokáží psychicky zraňovat ve velmi citlivých sférách. Proč? Někdy zde hraje roli nevalná tradice. Jednají nápodobou, podobně jak to poznaly doma. Podnětem k takovému jednání může být i podceňování se a pocit „sama sebe nemám ráda“. Pak stačí nemilovat třeba i nejbližšího bližního svého podle sebe samého. Podivně se může projevovat i tzv. opičí láska. Matka, která by, jak již bylo uvedeno, pro dceru dýchala, může provozovat i tzv. lásku dusící.

V problémech obvykle nejde o lásku, ale o transformaci jejích projevů a změny vztahu přicházející s věkem. V mnoha ženách zůstává i v době zralosti přítomno Dítě – malé děvčátko občas maminku trochu provokující a častěji toužící po jejím obdivu nebo alespoň schválení a citové podpoře. Maminka ale reaguje jinak. Problémy zde mohou být velmi závažné.
Slavné je zjištění Johna Bowlbyho, psychoanalytika, který byl pověřen Světovou zdravotnickou organizací studiem výchovných neúspěchů u dětí žijících v důsledku válečných událostí v dětských domovech. Z jeho zprávy z roku 1951 mimo jiné vyplynulo: „Vztah dítěte k matce je za běžných okolností nejdůležitějším vztahem.“
Vidím a slyším pohlednou, schopnou ženu, která v životě již ledacos dokázala a ničím vážným se neprovinila. Tato po všech stránkách úspěšná dáma má sebedůvěru ve psí. Připadá si k ničemu. Stačí jen ťuknout do oblasti životní historie a objeví se řetěz vzpomínek plných ambivalencí vůči matce. To, co slýchám o přístupu matek dotyčných žen k dcerám, připomíná hlazení do vyhlazení. Myslí to určitě dobře, starají se, nepostrádají obětavost. Jen sebedůvěru potomka a alespoň špetku asertivity vyhladily.

Leckdy je dokonce i onoho hlazení minimum. Sebedůvěra je odstraněna se vším všudy křikem, výčitkami, mentorováním.
Nízká sebedůvěra připomíná vysoký krevní tlak. Na první pohled není znát, ale může zabíjet partnerský vztah. Žena se stává na partnerovi závislá, očekává, že její pocit nedostačivosti dotyčný pochopí a upraví něžnou dominancí. Muž má obvykle dost co dělat sám sebou. Chybí mu patřičná empatie a ideální konstelace drsné něžnosti. Vlastně ani dost dobře nechápe, co se po něm chce. V pomyslné rovnici je na jedné straně pocit nedostatečného pochopení a na druhé dojem, že se neví, co se po mě chce, a protějšek nedá pokoj, pokud to nedostane. Výsledek bývá podrážděná úzkost, hostilita, agrese. Oboustranná. Její kořeny bývají ve vztazích výchozí rodiny.

Občas mluvívám s matkami, jejichž dcery mají výše zmíněné problémy. Nic proti nim nemám. Naopak. Spojuje nás určité generační souznění. Přesto za jejich slovy o lásce, zodpovědnosti, plnění povinností, za výroky, jež by se na první poslech daly přímo „tesat do kamene“, vidím řadu neurotických příznaků. Sklon k užívání frází. Zdůrazňování obecných pravd, bez ohledu na kontext a souvislosti. Velká závislost na souhlasu a přijetí druhých lidí. Tj. snaha zalíbit se málem každému. Ta je spojená s pocitem, že každý nás může kritizovat a uškodit nám. Chybí asertivní schopnost snést konflikt, formovat jasně názor a zejména dát jasně najevo, co si přeji. Tyhle dámy jakoby neznají nebo alespoň nechtějí znát jednu ze základních asertivních pouček: „Ptát se můžeš na vše. Jen musíš snést jak odpověď kladnou, tak i zápornou.“ Z hlediska vyrovnávání se s odpovědí jsou obě výše zmíněné varianty stejně cenné. Pod zdánlivě jednoznačně kladným postojem k řádu a pořádku vidím touhu po závislosti dcery. K tomu se přidruží i úzkost jako reakce na potenciálně všude číhající nebezpečí. Tyto ženy vesměs prožily dobu „teroru domovnic“. Časy, kdy se špatný posudek od domovního důvěrníka málem rovnal pravomocnému rozsudku soudu o občanské nespolehlivosti. Úzkost přes všechny racionalizace, popření a vyhýbání se reálnému hodnocení přetrvává dlouho. Brání uvolněnému nadhledu, inhibuje aktivitu i dobré slovo. Úzkost vyvolává také zlost. To pak není k výbušným afektům daleko. Na koho jiného takový afekt zaměřit než na člověka, který je osobnostně velmi blízko, na „krev své krve“.

Vždyť ani s „vlastní krví“, tj. sama se sebou, není dotyčná spokojena. A navíc klon se nemůže úspěšně bránit. Výbušný afekt je jako požár o žních. Snadno se vymyká kontrole. Padají silná a ještě silnější slova. Úzkost prochází všemi vztahy. Takto postižená matka zoufale potřebuje lásku druhých. Sama ji v zásadě ani nedokáže dát. Nemá dosti úcty ani k sobě samé. Jak by ji mohla mít ke svému „zhmotnělému sebeobrazu“ v podobě dospívajícího a dospělého dítěte? Ulpívá na něm, nechce jej pustit ze svého vlivu. Trochu pohrdá a trochu i závidí. Objevuje se žárlivost, požadavek bezpodmínečné lásky.

Kde a jak ji vzít? V citové nouzi může přistoupit k emocionálnímu vydírání, k vyvoláváním pocitů viny a povinnosti. I touha po moci zaměřená na své dospělé dítě je neurotická – nepramení ze síly, ale ze slabosti. K tomu se někdy přidává poněkud neurotická soutěživost s tendencí dávat sebe sama za příklad. Vztahová destrukce na sebe nedá dlouho čekat. Vznikají pocity viny a jsou popírány a projikovány do druhých lidí. Někdo to všechno musel přece zavinit!

Vzniká paradoxní rozpor mezi pocity viny a vlastní bezvýznamností na jedné straně a velkými požadavky kladenými na dceru. Dotyčná třeba často mluví o pokoře, ale produkuje jen její karikaturu. To vede k naprostému odmítání i oprávněné kritiky ze strany dcery. Zato ohledy jsou vyžadovány maximální měrou.