Psychologie sice nezná všechny podrobnosti působení muže na dítě, ale velmi dobře ví, že život bez fyzické a psychické přítomnosti muže představuje pro dítě okolnost, která významně komplikuje jeho rozvoj…
Je totiž stále ještě dost takových, kteří mají pocit, že k naplnění otcovské role stačí poskytnout spermie a následně materiálně zajišťovat rodinu. „Vydělávám dost peněz, tak co víc byste ještě chtěli?“ Další muži by se snad do výchovy i zapojili, jen nevědí, co mají jako otcové malého dítěte dělat. Doma angažovanost vlastního otce při výchově příliš nezažili, protože jejich táta ještě naplňoval tradiční model mužské role a jinde je to nikdo neučil. Mají strach, že dítě bude plakat a oni nebudou vědět, čím je utišit, že mu svým zacházením způsobí újmu. Vyvolává v nich pocit křehkosti a zranitelnosti, mají pocit, že s ním je nutné zacházet jak se sklem. Rovněž řada způsobů uvažování společnosti je stále zcela nastavena na tradiční rozdělení rolí mezi muže a ženy, takže v některých případech muže fakticky diskriminuje a vzdaluje je zejména malým dětem. Vždyť i samotná psychologie jaksi automaticky ztotožňuje vychovatele v nejranějších stadiích vývoje dítěte s matkou.
Nové způsoby chování
Ovšem ve vyspělých společnostech muž svou dřívější pozici prokazatelně ztratil a nové způsoby chování, kterými má dnes utvářet svou roli a ze kterých tak může vybudovat svou autoritu, přijímá jen váhavě. Přesto se zdá být zřejmé, že právě intenzivní zapojení otců do výchovy dětí a z toho plynoucí různost přístupů, odlišnost způsobů chování umožňují dítěti přirozeně vstřebat a naučit se mnohem širšímu spektru způsobů reagování, chování, jednání. Tak bude mnohem lépe připraveno na život, než když je pouze s jedním rodičem a tedy víceméně s jednou rolí. Navíc aktivní přístup k výchově podle mého soudu zvyšuje prestiž mužů ve společenství žen a dětí.
Současná společnost se jen velmi obtížně vypořádává s nezvládnutou agresivitou u dětí a mládeže. Je lhostejné, jestli jí přibývá nebo jí je stejně jako v dřívějších dobách. Podstatné je, že jsme na ni citlivější a pokládáme ji za krajně nevhodný projev komplikující soužití lidí. Souvisí případný nárůst agresivity nějak s tím, jestli a jak fungují muži při výchově dětí? Je to snad dáno tím, že muži nefungují v té míře a způsobem, jak by děti potřebovaly? Legitimní je položit otázku, jestli nejsou naopak její růst a zesilování paradoxně spojeny s větším zapojováním mužů do výchovy. Vždyť se má za to, že právě muži jsou agresivnější než ženy, častěji používají fyzické násilí a fyzickou převahu při řešení konfliktů. S tím se dá souhlasit. Jenže problémem asi není samotná agresivita, tu v jisté míře potřebujeme k přežití nebo alespoň k uplatnění v životě. Závažný problém představuje agrese, která je použitá v nevhodné míře, situaci a čase. Stejně tak agrese, která neumí zabrzdit a významně překročí hranice únosnosti. Společensky přijatelné formy uplatnění agresivity se děti podle mého názoru mohou lépe naučit od muže než od ženy. Žena obvykle vůbec nechce, aby se děti praly, aby válčily, bojovaly, aby střílely. Muž je v tomto směru tolerantnější a navíc má přirozenou fyzickou převahu, a tak může lépe a snadněji trénovat přijatelná pravidla i nastavit dítěti přirozeně hranice. Zamlčeným předpokladem je, že i on sám používá agresi kultivovaně.
Čím mohou přispívat muži do výchovy
Za závažný negativní výchovný faktor pokládám tedy nepřítomnost nebo malé zapojení mužů. Díl problémů, se kterými se vypořádává naše školství, je určitě ovlivněn tím, že i ve školách je málo mužů. Podobně řada matek, které jsou na výchovu samy, přicházejí do poradny s problémy, které by se nepochybně řešily snadněji, jen kdyby v rodině byl přítomen normálně fungující táta nebo jiný muž, například děda.
Není úplně jednoduché určit, čím tak specifickým mohou přispívat muži k výchově dítěte. Vždyť rozdíly uvnitř skupiny mužů jsou mnohem větší než rozdíly mezi muži a ženami. Existují tak nemužní muži i neženské ženy. Je proto možné, že budete souhlasit s mými charakteristikami, a přesto si ve svém okolí vybavíte muže, který bude úplný opak mnou zmiňovaných vlastností. Obvykle uváděná schémata mají proto jen velmi omezený význam. V konkrétní rodinné konstelaci může muž chovající se odlišně od našich představ představovat nesmírně pozitivní výchovný faktor a vzor pro děti. Snad nejjednodušší a nejvýstižnější pohled spočívá v konstatování, že ve dvojici muž a žena působí každý jinak.
Přesto však obvykle bývají muži tělesně zdatnější, což je velmi přitažlivé pro všechny věkové kategorie dětí. Děti obdivují sílu – teprve postupně si vytvářejí pojmový aparát, který jim dovolí odhalit a ocenit i méně zřejmé vrstvy osobnosti. Fyzická převaha mužů posiluje jejich přirozenou autoritu. Je možné s nimi podnikat řadu dobrodružství, při kterých se příliš nehledí na to, jak přitom budeme vypadat, jestli se umažou nové kalhoty a boty budou celé od bláta. Muži bývají velkorysejší, častěji si nevšímají detailu. Stále ještě mají pozitivnější vztah k technice, leccos dokážou opravit. Má se za to, že muži jsou častěji hravější, do hry s dítětem se plně ponoří a i v dospělém důstojenství se při hře změní na malé kluky. Častěji i z rutinních činností dělají zábavu. Říká se, že muži více používají při výchově humor. Méně často vyhrožují, slibují trest, vyčítají, diskutují a častěji rovnou konají. Přinejmenším stejně dlouhý seznam by obsahoval obvykle uváděné nedostatky – jenže je lepší vycházet z pozitivního přínosu.
Ještě jednou připomenu, že rozdíly jsou jak mezi pohlavími, tak uvnitř kategorie. Takže znám například hnidopišské muže, kteří dostanou málem infarkt, když jsou ručníky složené jinak, než jsou zvyklí. Jsou muži, pro které hra s dítětem je pod jejich úroveň. Někdy se zdá, že v rodině jsou role a způsoby chování rodičů namixovány nejasně, nebo dokonce obráceně. Máma je přísná, dohlíží bdělým okem na dodržování pořádku, zatímco táta všechno povolí a děti „rozmazluje“, pofouká bolístky, předčítá knížky. To může být dáno tím, že jeden partner je přesvědčený, že druhý se chová přehnaně nevhodně a tak vlastně svým chováním kompenzuje jeho údajný negativní vliv. Je důležité, aby si samotní rodiče uvědomili, jakou roli v rodině a při výchově dětí hrají a jak se přitom doplňují. Pro dítě je sice podstatně výhodnější, když rodiče přibližně kopírují způsoby a naplnění role obvyklé v konkrétní společnosti, ale pro rozvoj konkrétního dítěte mohou být zcela vyhovující i odlišnosti. Jen mu v pozdějším životě mohou zkomplikovat utváření vztahů s partnery, kteří vyrůstali v rodině s obvyklým rozdělením rodičovských rolí.
Napsal/a: Václav Mertin
