Je to už pár let zpátky… moje mamka tehdy pracovala ve školce, kde měla jednu moc sympatickou kolegyni… Měla problémy se zdravím… bolestivé otoky kloubů a omezení jejich hybnosti, některé částečně zdeformované … Revma postihne spousty lidí… Ale já tady nechci psát o této nemoci…
Chci psát o jedné fajn ženské, které se líbí na světě, přestože tuto nemoc má. Ví téměř přesně, která chvíle v jejím životě rozhodla, že touto nemocí onemocní právě ona. Kdyby ta chvíle nepřišla, téměř jistě by nežila. No, píšu chvíle… ale asi bych měla napsat, kdyby „ti lidé“ nepřišli a nepomohli…Když byla ještě malé mimino, někdo, kdo ji měl asi hodně rád (rodiče?), ji vyhodil z vlaku, který jel do koncentračního tábora… Byla zabalená (obalená) v balíčku oblečení… neuvěřitelné štěstí v neštěstí v podobě cizích lidí, kteří ji našli, dalších „cizích“ lidí, kteří ji vychovali (teď píšu uvozovky schválně – byli to její noví rodiče)…
Když si přečtu knížku (nebo uvidím dobrý film), poznám jejím prostřednictvím pro mě dosud cizího člověka a jeho životní příběh. Tím, že ho poznám, už pro mě není úplně cizí, prožívám jeho život s ním, bojím se s ním a o něj (sama „si“ sedím v pohodlném křesle a mému oblíbenému hrdinovi v TV napovídám: “Nechoď tam, nechoď tam!“:):). Máte pravdu, vím, že v knihách „prožijete“ často „jen“ fiktivní příběh fiktivního člověka… Ale oč zajímavější, těžší:(, pestřejší, strašnější:(, osudovější životy prožívají lidé ve skutečnosti… O každém životě by se dala napsat kniha…
Paní, o které jsem psala na začátku, jsem znala od vidění spoustu let, ale teprve nedávno jsem se čirou náhodou dozvěděla, co se jí přihodilo… Na ulici každý den potkáváte spousty lidí, jen jejich příběh neznáte…
Možná by někdo mohl říci, to se to tehdy za války pomáhalo, to se to zachraňovalo… Takže (kdybyste chtěli) mám také jeden tip – „Adoptuj panenku a zachráníš dítě“. Na stránkách organizace UNICEF (www.unicef.cz) se můžete zúčastnit projektu Panenka. Vyberete si panenku (vyrobenou kýmsi někde na světě), adoptujete ji (koupíte si ji za 600,- Kč:)… mimochodem mě napadá – adopce může být i skvělý dárek… a za „Váš adopční poplatek 600,- Kč“ bude naočkováno proti šesti hlavním smrtelným dětským chorobám jedno dítě v zemi, kde je nefungující zdravotnictví, zuří válka nebo je země stižena přírodní katastrofou…
Ale pomoci můžete i jinak – pokud Vás baví si hrát – můžete panenku vyrobit. O jednoduchý střih můžete požádat na stránkách organizace UNICEF, zašlou Vám jej poštou spolu s rodným listem panenky. Panenku po vyrobení (narození) a vybrání jména:) zašlete na adresu Českého výboru pro UNICEF (pokyny naleznete opět na uvedených internetových stránkách)… A po čase Vám do schrány přijde pohlednice od adoptivních rodičů Vaší (teď už „jejich“:) panenky…
V tramvaji přede mnou seděl asi osmiletý klučina s babičkou. Na zastávce, když nastoupili další lidé, klučina vstal a uvolnil sedačku… přímo z něj čišelo něco jako „samozřejmost“:), …jen s babičkou se na sebe podívali a on řekl: „Já vím, ono se mi to někde vrátí…“:)
Takže… nezapomeňte! Vaše dobré skutky se Vám jednou… nějak… někde vrátí…
Napsal/a: jaholka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (7 vyjádření)
už jsme stihli ušít 2 panenky, v týdnu je pošleme. není to nic těžkého. doufám, že se budou líbit a brzy někomu pomohou.
Přeji všem krásný den.
Tento příběh je moc hezký ,smutný ,dojemný a vůbec vemě něco zanechal.Muselo být strašně těžké promatku něco takového udělat ,ale jistě věděla ,že jde na určitou smrt a jedině takto může svému milovanému dítěti zachránit život ,což i přesto muselo být strašné rozhodnutí ,které bych nikdy nechtěla zažít.Také jsem milující matka a moje dítě je promě vším a chci proni jen to nejlepší jelikož je jako každé dítě milující matky to nejdůležitější v mém životě.
Již mnohokrát jsem přemýšlela o koupi nebo výrobě panenky i přesto ,že nemám šicí stroj a žiju jak se říká od výplaty k výplatě ,ale pokusím se i já nějak pomoci.Myslím ,že i vruce by se dala tahle panenka vytvořit a tak jsem se rozhodla ,že to tedy skusím.
Věřím ,že to alespon malinko dopomůže dalšímu dítěti k lepšímu životu.
Sama jsme si zažila své a jsem nemocná ,ale jsem vděčná ,že mé dítě je zdravé a vpořádku a proto si moc přeji aby všechny děti byli natom alespon sčásti tak dobře jako děti milujících matek.
Přeji všem jen zdraví a štěstí spozdravem xixe jana
Holky,
na stránkách Unicef bylo ještě nedávno prokliknutí na střih panenky (dal se stáhnout), teď se mi to nepodařilo… ale to je vlastně jedno protože ten mail jim stejně musíš poslat – že žádáš o střih a rodný list:) panenky. Obojí pošlou poštou. Na tom střihu jsou uvedeny pokyny, jak panenku vyrobit (nepoužívat drobnosti jako třeba knoflíčky – dítě by je mohlo spolknout)… a dokonce ani ten šicí stroj nepotřebujete (je pravda, že vše urychlí)…
Je to fajn, že pomůžete někomu, kdo to opravdu potřebuje… jejich rodiče jim pomoci nemůžou, tak je dobře, že se na světě najde kdosi „cizí“ a pomůže…
Už jsem někde psala, že Sophiina volba se hodně líbila, mám tu knížku i doma, ale téměř jistě vím, že už ji nikdy číst nebudu:(… Prostě úplně „nejlepčí“ by bylo, kdyby se některé věci stávaly jen v knížkách…
Mám ráda příběhy „obyčejných lidí“, když je někdy slyším vyprávět, co všechno zažili, čím prošli… připadá mi to neuvěřitelné.. Ráda poslouchám třeba staré lidi, jak vypráví o svém „obyčejném“? životě, vážně by to bylo na knížku… Kolikrát z toho vyprávění přímo čiší jakási neokázalost, samozřejmost… jak se s tím těžkým životem poprali, někomu pomohli… a přesně tak – ví to jen hrstka lidí..
To je svatá pravda, že nejneuvěřitelnější lidské příběhy a osudy napíše sám život – to, co se někdy přihodí ve skutečnosti, by žádný autor nevymyslel (nebo by se spíše bál, že by to čtenáři pokládali za „opravdu přitažené za vlasy“:-))…a je strašná škoda, že o takových osudech ví většinou jenom malá hrstka lidí…je to asi dnešní uspěchanou a odosobněnou dobou, že se více nazajímáme…jinak je to, jaholko, překrásný a inspirující článek, úplně mě dostala ta panenka, vážně uvažuji o tom, že si ji koupím (potažmo koupím jednu dávku u nás běžné vakcíny pro nějakého mrňouse někde daleko…) Díky:-)
tak tohle mne teda dostalo na kolena.Fakt silný příběh.jinak jsem se koukala na ty stránky unicef,ty panenky jsou překrásné,je tam i PIPI punčochatá :),přemýšlím o koupi jedné.Nenašla jsem na těch stránkách žádný formulář na žádost o pokyny na výrobu,to asi musím napsat sama od sebe na mail,že jo? Chtěla bych si zkusit tu panenku vyrobit,asi to zkusím zatím jen tak nanečisto – si moc netykám se šicím strojem…jsem ráda,že je možno pár korunami zachránit lidský život.vážně,nikdo neví,kdy se mu to jednou v dobrém vrátí.
…něco jako Sophiina volba, ne!?
Neumím si to ani představit…
O té panence už nějaký čas přemýšlím… Ale rozhodnutí musím nechat do doby, kdy už budu mít kde rozložit šicí stroj… Doufám, že to nebude dlouho trvat…
Teda Jaholko, to je silný příběh. Jsem z toho úplně rozdvojená – nevím, jestli bych dokázala svoje dítě vyhodit jen tak z vlaku a nemít jistotu, že ho někdo najde, a když ho někdo najde, tak jestli na něj bude hodný atd. To muselo být strašné rozhodování pro tu matku (jestli to byla ona, kdo ji vyhodil…) a hrozná nejistota až do konce jejího života. Prostě šílená představa, fuj. Modlím se, aby jsem tohle nebo jiný hrůzy nemusela v životě prožít…
Mobile Sliding Menu