Tréma

Rubrika: Příběhy pro děti

Po dlouhé zimě se konečně jaro odhodlalo ukázat svou vlídnou tvář a teplými paprsky zalilo svět. Lidé se na sebe usmívali víc, než když měli obličeje zabalené v kožešinách a vyhřívali se na sluníčku.


Pro šestou A však jaro znamenalo něco víc. Jejich škola se účastnila každý rok sportovních her všech škol okresu a šesťáci byli nejmladší kategorie. Zúčastní se tedy závodů poprvé. To se rozumí, že všichni byli jaksepatří nažhaveni ukázat, co dovedou! Do závodů se přihlásila dvě družstva ze třídy, jak povolovala pravidla. A od září tvrdě trénovali všichni žáci ze třídy, odhodláni dostat se do výběru některého družstva za každou cenu.

A dnes třídní na nástěnce vyvěsila netrpělivě očekávanou nominaci.

„Cože? To snad není pravda, on je tam i Douša!“ ozval se rozhořčený hlas z hloučku přihlížejících. „Fakt? A v kterém družstvu?“ zajímal se jiný. „U Bendy. A já jsem tam taky! Pěkně děkuju, to tam snad ani nemusíme jezdit. Jako by nás bylo o jednoho míň,“ ozval se další.

Poněkud zpovzdálí celý rozhovor poslouchal Petr Douša, pak sklonil hlavu a usedl do lavice. Byl to nesmělý kluk, nenápadný, kterého si málokdy ostatní všimli. Byl krátkozraký, nosil silné brýle, kvůli kterým byl osvobozený od tělocviku, a tím pádem sport nebyl jeho silnou stránkou. A kdo neumí hrát fotbal, jako by nebyl, to možná znáte i ze své zkušenosti.
Někteří spolužáci, vracející se od nástěnky, se na něho dívali pohrdavě, občas uslyšel i jízlivou poznámku na účast v závodech. Dokonce i to, že se do sestavy dostal nějakou protekcí. A přitom on sám byl nominací překvapen možná víc, než ostatní. Sice celý rok trénoval spolu s ostatními, ale všichni ho brali spíš jen do počtu a při košíkové, která také byla součástí závodů, seděl na lavičce.

Zato ve vědomostních testech se cítil jako ryba ve vodě. Odedávna ho bavily hádanky, testy a hlavolamy a rád si na nich cvičil mozek. V tomto směru patřil k těm lepším a nemohl pochopit, že právě tuto část závodů ostatní podceňují. Kdekdo se soustředil na sportovní disciplíny a zbytek brali jako nutné zlo. U Douši tomu bylo naopak. Sport mu nic neříkal, mnohem raději seděl u stolu a četl nějakou knížku nebo dumal nad novým hlavolamem.

Někteří žáci se pokusili protestovat proti Doušově nasazení, třídní však byla neoblomná a snažila se vysvětlit, že právě ve znalostech může být jejich spolužák oporou. Nikdo však toto vysvětlení nebral vážně a na Doušovu hlavu se snášelo mnoho ironických poznámek.

Konečně nadešel očekávaný víkend, kdy se všechny školy sjely v jedné velké tělocvičně a závody byly před nastoupenými družstvy slavnostně zahájeny. Každé družstvo mělo deset členů, kteří se střídavě účastnili jednotlivých disciplín. Nasazování soutěžících bylo čistě na rozhodnutí kapitánů družstev, podle toho, jak byl kdo v dané disciplíně silný.

První soutěží byl turnaj v košíkové, vždy dvě družstva z jedné třídy proti sobě. Vítěz postupoval do dalšího kola, pro poraženého tento turnaj skončil. Avšak závody byly organizovány tak, aby i družstva, která mají zrovna volno, plnila jiné disciplíny podle rozpisu. Jinak by snad ani nebylo možné celý program závodů za jeden víkend uskutečnit.

Benda pro basketbalový turnaj vybral sebe a dalších šest hráčů, zbylí tři seděli na lavičce náhradníků. Není třeba podotýkat, že se Douša nedostal do hry ani na deset vteřin. To jej však nemrzelo, spíš se takové možnosti obával. A byl upřímně rád, že jeho družstvo zvítězilo a on se na tom podílel alespoň vytrvalým povzbuzováním.

Po prvním dnu mělo družstvo celkově 47 bodů a drželo se na skvělém prvním místě! Kdo však tyto kluky znal, nebyl jejich umístěním překvapen, sešla se opravdu skvělá parta. „Až na Doušu,“ často však nezapomněl poznamenat Benda a jeho nejbližší kamarádi horlivě přikyvovali.

Neděle byla zaměřena víc na vědomostní soutěže a samozřejmě další zápasy v košíkové. Bohužel hned v tom prvním Bendovo družstvo vypadlo. V této disciplíně skončilo na pátém místě a přišlo tím o spoustu bodů, které mohlo získat dalším postupem. Nic však nebylo ztraceno. Pokud se budou držet dobře v ostatních hrách, díky celkem velkému náskoku si vítězství mohou udržet. K jistotě jim stačí, když nedovolí, aby soupeři z druhého místa skončili víc než třikrát na lepším místě, než oni. Ve sportovních soutěžích se nebylo čeho obávat, ve vědomostních se nesmí nechat zahanbit.

Vše probíhalo podle předpokladů, v hodu tenisákem na cíl, šplhu, štafetovém běhu i jiných závodech si družstvo drželo spolehlivý náskok, háček se objevil ve znalostech. Benda nadále Doušu ignoroval i v těchto chvílích a do žádného závodu ho nepřihlásil. „Ať vidí, že je tady zbytečný a žádná protekce mu nepomůže!“ prohlašoval na jeho adresu.

Jenže pravidla závodů mimo jiné určovala, že každý člen týmu se musí zúčastnit alespoň jedné disciplíny, a tak i Benda musel zapsat na startovní listinu Doušu. Přihlásil ho tedy do jedné vědomostní soutěže pro jednotlivce, kde prý „snad nadělá nejmíň škody.“ Osud tomu chtěl, že se závod zvrtl a začal se vyvíjet špatným směrem pro Bendovce. Nenápadně z třetího místa vyskočil tým, který vyhrál basketbalový turnaj a Benda, hlídající výsledky mužstva na druhém místě, najednou zjistil, že se na ně bodově dotáhl někdo jiný. Bylo zle. Neděle končí, už jen tři disciplíny a hotovo. Ale Douša kvízy a hlavolamy zná, měl by svůj závod vyhrát.

Petr Douša se posadil ke stolu s vědomím, že na něm leží možná osud družinového úspěchu. Rozhodčí před něj i soupeře položil obálku a tu na znamení otevřeli. Uvnitř bylo několik papírů s různými hádankami. Na prvním byly dopravní značky, ty Petrovi nikdy nedělaly problémy. Jenže dnes jak naschvál si na dobrou polovinu ne a ne vzpomenout. „Co to jen může být?“ honilo se mu hlavou. Snad deset minut mu trvalo, než odložil papír s odpověďmi, ale jejich správností si nebyl vůbec jist. Stejně se mu vedlo i u dalších hádanek. Nedovedl se soustředit na zadané úkoly, stále se mu v mysli pletly myšlenky na to, že nesmí zklamat, musí svou disciplínu vyhrát, musí být nejlepší, ukázat, že ho podceňovali neoprávněně.

Pozoroval své okolí, odhadoval, jak daleko s luštěním jsou protivníci,pak sklonil hlavu zpět nad papír a přemýšlel nad řešením. Co by jindy zvládl během pár minut, na to dnes ne a ne přijít. Co to jen může být za zvíře ŽRAHLT? Nebo MUŽTER? Jen nezklamat, neudělat tu radost všem posměváčkům a nedůvěřivcům. Nesmí to být on, kdo by družině ztratil body a tím snad i vítězství v celém klání. „Už zase! Musím myslet na hru, ne co bude potom,“ káral sám sebe, že mu zase myšlenky odletěly jinam, než potřebuje v této chvíli.

Koutkem oka zahlédl, jak jeden ze soupeřů bere poslední list s úkolem. „Rychle, Petře, nesmí být hotov dřív!“ povzbuzoval sám sebe, ve spěchu napsal několik odpovědí a chopil se také posledního testu. Byla to doplňovačka. Tu si přál ze všeho nejméně, má špatné oči a dlouho musí zaostřovat, než přečte legendu ke každému řádku. Písmenka mu poskakují před očima a to jej zdržuje. A soupeř už se zvedá a odevzdává svá řešení. Zbývá ještě naděje, že bude mít hodně chyb a rychlost mu nebude nic platná. Nesmí zklamat, hlavně nesmí zklamat…

Poslední slovo je zapsáno a Petr odevzdává práci jako druhý. Teď jen čekat na výsledky. Konečně odevzdali i ostatní, rozhodčí kontrolují správnost a nastupují k vyhlášení výsledků. „Budu druhý?“ víří Petrovi hlavou. „…nebo při troše štěstí první..?“

Tělocvičnou zní hlas hlavního rozhodčího, výsledky oznamuje od posledního místa. Už se propracoval k první desítce, deváté místo, a pak: „Na osmém místě Petr Douša 13 bodů, 17 chybných odpovědí, na sedmém místě…“ S Petrem se zatočil svět. 17 chyb! Zahlédl zlostný výraz v Bendových očích i nevěřícný pohled třídní učitelky, která mu právě v tomhle tak věřila. Co se to stalo? Jak mohl tak zklamat? To je jeho konec! Dostal příležitost ukázat, že i on něco umí, to tedy ukázal! Benda měl pravdu. K ničemu se nehodí. To, nač byl hrdý, se ve srovnání s jinými projevilo jako nic. Veliké nic. Obrovská nula. Nula. Nula. „Jsi NULA!“ znělo mu v uších stále dokola.

Velké závody skončily, Bendovo družstvo se umístilo na druhém místě. Dlouho, dlouho Petr slyšel od všech členů družstva, že to byla jeho vina, on na porážce má největší podíl. Marně se bránil tím, že přece nebyl sám v týmu, že ho pustili k jediné disciplíně, nikdo ho neposlouchal, jen pořád kolem dokola opakovali, že za to může on a jeho slepota. Stal se z něj obětní beránek a jeho zdravotní vada důvodem k novým narážkám a urážkám. Pro celou třídu byl opět jen neschopný brejlovec, který zkazí vše na co sáhne.

Napsal/a: Dandy1966

Toto taky stojí za přečtení!

Jaké vybrat odrážedlo pod stromeček?

Chcete mít ze svého potomka vášnivého cyklistu? V určitém věku už nestačí jít příkladem. Vlastní dvoukolé odrážedlo, které je jedním

Čtu dál →

V jakých lázních vám zajistí hlídání pro děti?

Touží vaše srdce po lázních, ale říkáte si, že děti jsou pořád ještě malé, tak vám nezbývá než o

Čtu dál →

Dětský svět v zahradě? Vsaďte na bunkr, hmyzí hotel nebo malé hřiště

Hledáte recept, jak děti vylákat na zahradu, aby se vydováděly na čerstvém vzduchu a měly jste je přitom na

Čtu dál →

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist