Jak jsem se stala maminkou

Zdravím všechny maminky, i ty budoucí. Ráda bych se s Váma podělila o svoje zkušenosti s těhotenstvím a následným mateřstvím, které zažívám třetím týdnem. Ale abych to vzala od začátku…

Jmenuji se Lenka a je mi 27 let, s manželem jsme si minulou zimu řekli, že v pořízení miminka už nám nic nebrání a asi patříme k těm jedněm z mála, kteří otěhotněli snad už jen myšlenkou na mimčo. Byla jsem šťastná, když jsme se 23. 12. 05 dozvěděla, že jsem v prvním měsíci těhotenství. Ale jak už to chodí, ne vše je tak jednoduché, jak jsem si představovala, a tak se stalo, že první čtyři měsíce jsem zvracela a zvracela a už jsem se smiřovala s myšlenkou, že tohle miminko prostě vyzvracím. Naštěstí to ustalo dřív, než jsem skončila v nemocnici. No a tak začalo mé krásné těhotenské období, naštěstí jsem zůstala na marodní po celou dobu těhotenství, takže jsem byla v naprosté pohodě a klidu. Jak se mi zvětšovalo bříško, moje pýcha rostla a já se moc ráda tím krásným bříškem chlubila. Prostě jsem si to užívala se vším všudy a můj manžel se mnou. Nechali jsme si říct pohlaví, takže od nějakého pátého měsíce jsme si s naší Terezkou povídali. Ale abych to nezdržovala, termín porodu se kvapem blížil, bříško bylo obrovské a těžké, nohy oteklé a záda na rozpadnutí, takže to už jsem si říkala, ať už rodím!
No a 21. 8. mi začali kontrakce, byla jsem ten den v poradně v Motolské nemocnici, tu jsem si ke svému prvnímu porodu vybrala, a tam mi paní doktorka trošku pomohla, aby se to rozběhlo! Odpoledne toho dne už jsem měla kontrakce silné a rozdýchávala si je, takže v jednu hodinu v noci už jsme s manželem jeli k porodu. Musím podotknout, že manžel chtěl být u toho dobrovolně….to chudák nevěděl, co ho tam čeká!!!! Ale nebudu předbíhat, takže jsme přijeli asi kolem druhé ráno do nemocnice a tam zjistili, že zatím mám dost času a pro moje vlastní uvítání jsme se dohodli, že ještě pojedu domů, měli jsme to kousek. Doma už mi ale bolesti nedovolili ani spát, takže jsem chodila po obýváku skoro 15 hodin, jak tygr v kleci, a rozdýchávala čím dál větší a bolestivější kontrakce. Pořád jsem dle pokynů paní doktorky čekala, až kontrakce budou po pěti minutách a aspoň hodinu to vydrží…..kontrakce byly stále větší, ale doba se nezkracovala, byly po 10-ti minutách, pak najednou během pěti minut i tři….byla jsem zmatená! Ale když manžel ve tři hodiny v úterý odpoledne viděl, jak trpím, tak mě naložil a jeli jsme…. Hhuráááá doktor potvrdil, že se otvírám na 3 až 4 cm. Neumím popsat, jak jsem byla šťastná, že se něco děje a že už je to tady. Asi si říkáte, že jsem blázen, když jsem tak toužila po porodu, ale já si k tomu vytvořila pohodový přístup, prostě věděla jsem, že to bude bolet a bude to bolet úplně stejně ať už se měsíc dopředu stresuju nebo ne, tak jsem byla v klidu a těšila se.

No a už to jelo, bylo kolem páté hodiny odpoledne, já prošla tou procedurou, injekce na lepší otvírání, já ještě dostala antibiotika, protože jsem se léčila se streptokokem a klystýr….musím podotknout, že tak hrozné to nebylo. Sestřička byla skvělá a milá, dokonce jsme se spolu i nasmáli, no ale to už mi převlíkli manžela a už se to začalo rozjíždět, bylo kolem šesté – půl sedmé a já už bolestí pochodovala a docela trpěla, myslela jsem, že epidurál potřebovat nebudu, zvládala jsem to docela dobře, ale jelikož jsem z pondělka na úterý už nespala, tak jsem byla opravdu hodně vyčerpaná a bála jsem se, že na ten konec nebudu mít sílu, tak jsem dostala epidurál a měla jsem super klidnou půl hodinku…. To bylo opravdu moc příjemné, nohy jsem cítila normálně, jen mi to fakt utnulo ty nesnesitelné bolesti.
No a po sedmé hodině se mi to už rozjelo naplno, nebudu popisovat celou tu dobu do jedenácti do noci, kdy jsem malou konečně z posledních sil vytlačila, ale nebýt mého manžela, tak bych to nedokázala, opravdu jsem sílu už neměla, malá byla vlastně dost velká, 53 cm a 3,870 kg a nějak se jí kočičce ven nechtělo. No ale tady chci upozornit na to, jak můj manžel nebyl ušetřen přímého pohledu na porod, protože i ta porodní asistentka viděla, že už fakt nemohu a tak poprosila tatínka, aby šel k mé druhé noze a pomáhal mi, abych se mohla zapřít, takže chudák mi jednou rukou podpíral hlavu a druhou tlačil na nohu, dýchal se mnou a říkal mi, co už leze….neměl ani čas se zamýšlet, jestli mu bude špatně, nebo ne! Byl strašně skvělej a ani nevím jestli jsem mu za to dostatečně poděkovala!

Ale mám doma krásnou holčičku, ona hned po porodu byla hlaďoučká a čisťoučká, taky je úžasně vlasatá a má krásně kulatou hlavičku, takže vypadá jak děcko měsíc staré!
No a jak prožívám období šestinedělí? Když budu upřímná, mně to asi ještě nedochází, že mám dítě, že jsem máma….nemám žádné stavy vzteku a tak, jak některé maminky popisují, ale je pravda, že občas propadám strachu, jestli jí něco není, když pláče, že jsem unavená a chtěla bych mít minutku pro sebe, že si musím připustit, že na tohle není žádná ženská připravená, dokud to nezažije….ale když se na toho tvorečka podívám do postýlky a ona se jakoby usmívá, tak mám oči plné slz….slz od štěstí! Miluju jí od první minutky a doufám, že i ona bude milovat mě! Maminky je to krásné, ale je to opravdu velký BUM v životě každé z nás, přece jen nám to od základu naruší náš rytmus života a naše soukromý, a i když si to nechceme žádná říct nahlas, tak i naše pohodlí. Ale i tak to stojí za to!!!!

Doufám, že můj článek pomůže maminkám překonat strach z porodu – už bych šla klidně rodit znovu – a taky pochopit, že šestinedělí není jen o chlubení se krásně nazdobeným miminkem, ale o obětavosti, o trpělivosti a soudnosti!!!! Držím Vám všem palce a když se budete chtít na cokoli zeptat, napište mi na můj email.
Tak držím palce…..

Napsal/a: Valeska