Kdysi dávno, když ještě velký Manitou vanul lesy a prériemi, všechny stromy zůstávaly i v zimě zelené. Žádným nepadalo listí a krajina byla krásně zelenobílá.
Jednou přišla opravdu krutá zima, potoky zamrzaly až na dno a zvířátka i ptáci trpěli zimou a nedostatkem potravy. V té době poletovala lesem malinká sýkorka modřinka. Hledala zrníčka a třásla se zimou. Neměla žádný domov, v němž by se ukryla, protože silný vítr jí rozfoukal hnízdo z větviček po celém lese. Už byla unavená z ustavičného shánění potravy, a tak si sedla do koruny velikého košatého dubu, který vévodil lesu.„Jen si u tebe trochu odpočinu a načerpám sil.“ Pípla sýkorka a schoulila se mezi listí. Ale velký dub byl pyšný a sýkorku vyhnal: „Leť někam jinam, u mně být nemůžeš, já vládnu celému lesu a nemůžu se o tebe starat.“ Zatřásl větví, na níž ptáček seděl, až sýkorka spadla. Letěla tedy dál. Začal se zvedat silný vítr. Po chvíli už ptáček neměl sil vzdorovat vichru, a tak usedl na větev javoru.
„Jen se u tebe chvilku ohřeji, než ten hrozný vítr přestane,“ zaprosila sýkorka, ale javor jí odsekl: „Upaluj pryč, dost, že mi mé krásné listí čechrá silný vítr, ještě se budu starat o tebe, to tak!“ A odhalil listí tak, aby vítr sýkorku sfoukl. Unavený ptáček letěl dál, tentokrát si sedl do koruny břízy.
„Dovol mi se u tebe chvilku ohřát a schovat, bolí mě křidélka.“ Naříkala sýkorka. Ale bříza zašuměla: „Leť pryč, mám co dělat, abych ochránila sebe, nebudu se o tebe starat.“ A tak sýkorka letěla dál. Zastavila se ještě u buku, osiky a u modřínu, ale žádný strom ji nechtěl schovat před zimou a vichrem. Uplakaný ptáček se schoulil na větvi veliké borovice a vysílením málem usnul, když tu uslyšel lehounký šepot: „Schovej se a prospinkej, odpočiň si, já tě schovám.“ Sýkorka si v polospánku uvědomila, že to k ní promlouvá borovice. Usnula hlubokým spánkem a když se ráno probudila, byla svěží, odpočatá, křidélka ji už nebolela ani jí nebyla zima. Poděkovala hodné borovici za úkryt a letěla si hledat zrníčka k snídani. Cestou potkala velkého Manitoua a ten se jí překvapeně zeptal: „Sýkorko, jakto že po takové veliké větrné bouři nesedíš doma v teple, ale létáš tady po lese?“ A sýkorka mu řekla o tom, jak jí vítr rozfoukal hnízdo, i o tom, jak nemohla najít útočiště v celém listnatém lese, i o hodné borovici, která ji ukryla ve svých větvích a zcela jistě ji zachránila před zmrznutím.
Manitou se velice rozzlobil a mohutným hlasem zaduněl: „Za to, že jste odmítli pomoc tomuto malinkému ptáčku ve velké zimě, vy všechny listnaté stromy budete na zimu holé a bez listí – na vlastní kůře tak pocítíte zimu a chlad, větry a mrazy, které musí snášet tato malinká sýkorka. Naproti tomu všechny jehličnaté stromy zůstanou i přes zimu nadále zelené, aby mohly sebe i ptáky chránit před nepřízní počasí. Nebude jim zima pro to, že borovice dokázala uchránit sýkorku před zimou.“ V tu chvíli opadaly listy ze všech stromů, jen jehličnany zůstaly krásně zelené a husté. Když modřín uviděl, co se stalo, oddechl si a škodolibě se zaradoval: „Mám to ale štěstí, že jsem taky jehličnatý, ptáčka jsem neschoval a vyváznu z toho stejně dobře jako ti hlupáci, kteří pomáhají.“ Jenomže Manitou slyší i myšlenky stromů, zvířat i ptáků, uslyšel i tuto a velice se rozzlobil: „Modříne, místo co by ses zastyděl za své sobectví, odprosil ptáčka a poučil se z trestu, který dostaly listnaté stromy, jsi pyšný a škodolibý. Za to tě stihne stejný trest jako všechny listnaté stromy!“ A v ten moment z modřínu opadalo všechno jehličí.
Od té doby vždy na podzim všechny listnaté stromy ztrácí své listí, a všechny jehličnaté stromy zůstávají krásné, husté a zelené… jen modřín ne.
Napsal/a: Ájík
