Byla jednou jedna plyšová opice v dětském pokoji tříletého Tomáše. Nebyla to ale ledajaká opice, byla totiž živá. Tomášek to věděl a byl s opicí největší kamarád. Tomášek říkal mamince a tatínkovi: „Maminko a tatínku, ta opice, co mi přinesl na Vánoce Ježíšek, není jen tak obyčejná, umí mluvit, chodit, jíst, hrát si.“ Rodiče Tomáškovi nevěřili a dali ho do školky, aby na opičku zapoměl a našel si nové kamarády.
Jenže Tomášek se ve školce s nikým nebavil a plakal, že chce jít domů za svojí opičkou, že to je jeho největší kamarád. Tomášek už povyrostl a začal chodit do školy, ale nechtěl se s nikým kamarádit, plakal a plakal a plakal, až to paní učitelka nevydržela a zavolala rodičům a říkala.„Paní Nováková, přijeďte si pro svého syna, nejde ho utišit, pořád pláče, že chce svoji opičku. To už rodičům došla trpělivost a opičku zavřeli do skříně. Rodiče Tomáškovi napovídali, že odešla za svojí rodinou, protože se jí stýskalo. Tomášek byl smutný, ale brzy na opičku zapoměl a ve škole měl plno kamarádů. Opička zavřená ve skříni plakala a plakala, jenže nikdo jí neslyšel dokonce, ani Tomášek.
Jednoho dne zůstal Tomášek sám doma a div co neudělal, vzal zápalku, škrtl a zápalka hořela. Tomášek byl rád, ale co to? Sirka už byla tak malinká že Tomáškovi spálila prst. Tomášek vykřikl a sirku upustil. V bytě začalo hořet a Tomášek se neměl jak dostat ven. Oheň udělal okolo něho kruh a začal se chichotat. Tomášek plakal a křičel, on přímo řval. Najednou si vzpoměl na svoji opičku a začal volat. „Opičko má milá, pomoz mi!!!“ Oheň se šířil čím dál tím víc a Tomášek křičel čím dál tím míň. Chudáček Tomášek se začal dusit. „Co to slyším za rachot, že by se někdo dusil? A co to je za křik? TOMÁŠEK volá o pomoc! Co když se stalo něco hrozného, musím mu jít na pomoc,“ řekla si opička. Bouchala a bouchala do dveří skříně, až dveře spadly. Rychle přeskočila oheň a polomrtvého Tomáška vytáhla.
Najednou se Tomášek probudil a byl ve své postýlce. Byl to jen zlý sen. „Ale kde je opička?“ ptal se Tomášek. Podíval se na stůl a opička tam seděla a povídala Tomášovi: „Dobré ráno, Tomášku, s čím si dnes budeme hrát?“ Tomášek celý sen opičce řekl a s opičkou se domluvil, že od rána do odpoledne bude se svými kamarády a od odpoledne do večera bude s opičkou. Opička s úsměvem kývla hlavou. Tomáškovi rodiče nikdy neuvěřili, že by byla opička živá, ale Tomáška to už netrápilo, protože měl spoustu kamarádů a opičku také. Zjistil totiž, že věci jdou vyřešit i jiným způsobem, než pláčem.
Napsal/a: Macek
