Byla jednou jedna holčička a ta měla moc krásné zoubky. Maminka jí vždycky říkala, že je má jako perličky. A holčička na ně byla moc pyšná. Každý den si je pořádně čistila kartáčkem a zubní pastou, stejně tak, jako její maminka. Ale holčička, jak už to někdy u holčiček bývá, byla i mlsná a jednou, když si vzala bonbónek a zkoušela, jak silné má zoubky, tím, že bonbónek rozkousala, ji něco v pusince zabolelo.
Maminka pokývala hlavou. „Hm, hm,“ řekla, „tak ty jsi rozkousala bonbónek? A víš, že bonbónky se nekoušou, že na takové kousání bonbonků nejsou tak maličké a ani veliké zoubky stavěné? Víš, že bonbónek je tvrdý a může zoubek úplně zničit?“
Holčička kývala hlavičkou, držela se za pusinku a stále plakala.
Maminka ji pohladila po vláskách, vzala telefon a někam zavolala.
Pak řekla holčičce, že půjdou k paní zubařce, že s ní mluvila a že se jí na ten zoubek paní zubařka podívá.
Holčička sice moc nechtěla, paní zubařku neměla moc v lásce, dokonce se jí i bála, ale zoubek bolel a bolel a bolest byla větší než strach z paní zubařky, tak se nakonec oblékla a spolu s maminkou šly.
U paní zubařky v čekárně to vůbec nevypadalo špatně. Všude byly obrázky dětí a zoubků, zubních past a kartáčků a dokonce i pár hraček na hraní, aby dětem nebyla dlouhá chvíle při čekání. Najednou se otevřely dveře a vykoukla paní zubařka. Holčička se lekla a hned se schovala za maminku.
Paní zubařka ale vůbec nebyla zlá, ba naopak, začala se usmívat a řekla: „Ahoj beruško, copak se ti stalo? Maminka volala, že prý tě zlobí zoubek, ukážeš mi který?“ A holčička vykoukla zpoza maminčiných zad a řekla, že ji bolí ten vzadu, protože kousala bonbónek a to se nesmí a teď že má bolístko.
Paní zubařka tedy řekla mamince, že se na ten zoubek potřebuje podívat a tak maminka vzala holčičku za ruku a šly spolu do ordinace.
Maminka si sedla na takové velké pojízdné křeslo a paní zubařka s ní jezdila nahoru a dolů a to se holčičce moc líbilo a chtěla jezdit taky. Maminka si ji tedy vzala na klín a chvíli se vozily spolu. Pak se zase ozval ten bolavý zoubek a holčička se chytla za tvářičku.
„Tak ukaž, já se ti na ten zlobivý nemocný zoubek podívám,“ řekla paní zubařka, „ale musíš otevřít pusinku, moc otevřít, abych na něj dozadu uviděla.“
A holčička otevřela pusinku, co to jen šlo. Paní zubařka si vzala takové zrcadélko a koukla na toho lumpíka.
„Jo, jo už ho vidím a vidím tam ještě něco,“ řekla, „takovou maličkou dírku, to bude zubní kaz, a ten musíme opravit,“ dodala. Pak řekla holčičce, že má v zoubku červíka, který se jí zavrtal do zoubku a že ona ho vrtákem zase vytáhne a tu dírku po něm že musí opravit, aby tam zase nějaký červík vrták nevlezl.
Holčička pokývala hlavou. A paní zubařka se dala do díla. Než bys řekl švec, bylo všechno hotovo a zoubek, jako mávnutím proutku, přestal bolet.
Za statečnost dostala holčička obrázek, který si mohla sama vybrat, a byla moc ráda, že ji už zoubek nebolí. „A příště, „řekla mamince, „příště už žádný bonbónek kousat nebudu.“
Napsal/a: biovirus
