Za lesem, blízko skal, žil obr, který byl obrovsky veliký. Dlouho si z toho nic nedělal, dokud se všude vešel, aby mohl přenocovat, ale jak jedl, tak i rostl, až byl tak velký, že už mu to začalo vadit. Byl tam sám, samotinký a tak se rozhodl, že se vydá do Země obrů.
Prodíral se lesem, jenže jak byl obrovsky velký, tak i stromy se ho bály, listy na větvích se třepaly strachy, každý jeho krok duněl na míle daleko a všechna zvířátka před ním utíkala, ukrývala se, kam jen to šlo. Obra to mrzelo, nebyl vůbec zlý a rád by si s někým popovídal a zeptal se, která cesta vede do Země obrů, jestli jde po té správné.A tak šel a šel, chudák tráva před ním zalézala do země, květiny se schovávaly do svých poupat a nikdo s obrem nechtěl mít nic společného. Ptáčci, co létali kolem, rychle hlásili ostatním zvířátkům, ať vezmou nohy na ramena a utíkají co nejdál mohou, že se blíží zlý obr.
Jeho obří nohy dělaly do země takové šlápoty, že po něm zůstávaly hluboké stopy. A tu z dálky obr najednou slyšel volání.
„Pomóóóc, pomóóóc,“ ozývalo se, jen nevěděl odkud. A tak šel za tím drobným hláskem, až najednou spatřil malého zajíčka. Chudák zapadl do obrovy stopy, která byla tak hluboká, že se nemohl dostat ven.
„Vydrž, vytáhnu tě,“ natahoval po něm obr své obří ruce.
„Pomoc, nesahej na mě,“ prosil zajíček, protože se obra bál.
„Nemusíš se mě bát, neublížím ti,“ slíbil mu obr a vytáhl ho ven.
Zajíček už už chtěl odcupkat rychle daleko do lesa, když nakonec se rozhodl zeptat se obra. „Kam máš namířeno?“
„Do Země obrů, jen nevím, jakým směrem se mám vydat. I ten největší domeček už mi je malý a tak chci najít své přátele.“
Zajíc chvíli přemýšlel a pak si vzpomněl, kde tenkrát zahlédl hromadu obrů, před kterými všichni prchali. A tak obrovi poradil, jakou cestou se vydat.
Obr šel přes pole, kde se prodíral obilím a zanechával za sebou stopy, které nešly přehlédnout, šel přes potok a ještě pár lesů, až došel k obrovitým skalám, kde už z dálky bylo slyšet halekání obrů, kteří byli opravdu hluční.
„Ahoj kamarádi,“ zavolal na ně. „Můžu mezi vás? Už i ten největší domeček mi je malý a byl jsem tam tak sám, opuštěný.“
„Jen pojď, alespoň nás bude víc, tady je místa dost, skály jsou velké, vlezeš se sem.“
A tak byl obr rád, že byl mezi svými kamarády, že našel i nový domeček, kam se vešel a že už nebude tak opuštěný.
Napsal/a: dancingmary
